Článek
Digitální svět je fajn, když se na něj můžeme spolehnout. Objednáme si pohodlně nákup na internetu a zaplatíme za něj z mobilu. Pak sledujeme pohyb kurýra nebo najmutého taxi v reálném čase, a dokonce i nového partnera si můžeme najít online. Když máme štěstí a trochu fištróna, jak se říkávalo, všechno jde jak na drátkách. Jenomže někde po cestě se to může pořádně zvrtnout. A možnost, že se to někde pokazí, je čím dál reálnější.
Stačí kliknout na lákavý odkaz, odpovědět na výzvu nebo zvednout telefon v nepravou chvíli a poklid našeho života je v ohrožení. Útok může přijít kdykoli a z celého světa a prokouknout ho je čím dál složitější.
Když jsem já byla malá holka, a toto je důkaz, že už po tomhle světě běhám nějaký ten pátek, rodiče mě v rámci osobní ochrany poučovali, na co si mám dávat dobrý pozor. Nechodit nikam s cizími lidmi, nesedat k nim do auta a nehladit psy bez dovolení. K tomu mi babička už asi v mých pěti letech vysvětlila, jak bránit svoji čest před dotěrnými pány. Kopnout je kolenem mezi nohy.
Je pravda, že v minulém režimu jsme si ještě museli dávat pozor na to, co, kde a před kým říkáme, abychom si nezavařili, to bylo samozřejmou součástí socialistického života. Taky jsme se učili velké obezřetnosti a někomu důvěřovat znamenalo riskovat. Ale pravidla to byla vcelku jednoduchá a v rámci režimu racionální.
Jenomže ty doby jsou dávno pryč a dneska si musíme dávat pozor snad úplně na všechno. Zpochybňování, kontrola a nedůvěra se stala samozřejmou součástí našich životů a lehkost bytí se z nich jaksi začala vytrácet.
To byly časy, kdy rodiče měli na starosti hlavně osobní bezpečí a zdraví svých potomků. Dneska do hry vstoupily ještě otázky kyberútoků, podvodných webů, falešných nápadníků, bankéřů a digitálních zlodějů všeho druhu.
Dřív vám mohli v tramvaji ukradnout peněženku a klíče od bytu nebo vám zmizelo auto před domem, dnes vás klidně připraví o celé úspory nebo dokonce o vlastní identitu. Na co všechno musí myslet rodiče při výchově dětí, a řekněme si upřímně, často i při osvětě vlastních rodičů.
Dávej si pozor…Neklikej….Neodpovídej….Neprozrazuj….
Slova jako phishing, vishing, smishing nebo catfishing, fake news a scam se staly součástí slovníků a dělají z nás paranoiky. To je ale ta lepší varianta, protože trpět stihomamem se začalo vyplácet. Všechno může být falešné a staré dobré „důvěřuj, ale prověřuj,“ začalo pozbývat na praktičnosti, protože spoléhat se na svůj úsudek je ošemetné.
Ostražitost je daní placenou za pohodlí a do praktického vzdělávání se zařadily i nové bezpečnostní poučky. Dostupnost služeb a zboží všeho druhu je vykoupena strachem z podvodu a všudypřítomnou ostražitostí. Kdo na ni na chvilku zapomene, bude po zásluze potrestán.
Někde jsem četla, že už nemáme věřit ani telefonátům od vlastních dětí a přátel. Že už prý umělá inteligence umí dost věrně napodobovat i hlasy, které vám klidně někde ukradnou. Tak se trochu bojím, jestli za dvacet let, až budu možná trochu senilní, vlastního syna vůhec poznám. Jestli mi na nedělní oběd nepřijde domů nějaká jeho zdařilá kopie.
Podstatnou část formálního, osobního i profesního vzdělání tvoří znalosti, jak se ochránit před kyberútoky a podvodníky. Člověk s všeobecným přehledem už se nepozná jenom podle toho, že umí vyjmenovat světová hlavní města, hovoří několika jazyky, má přehled v politické situaci, přečetl všechny klasiky, z hlavy spočítá velkou násobilku a třeba umí pracovat s excelem. Musí také vědět, odkud na něj číhá nebezpečí a jak se mu vyhnout.
Jako životní optimista se snažím brát nové skutečnosti a nastavení životních pravidel s nadhledem a nepodléhat sklíčenosti. Některá stará moudra se totiž dají aplikovat i na nové pořádky.
Řídím se heslem, které platí téměř stoprocentně: „Když něco vypadá moc dobře na to, aby to byla pravda, pak to určitě není pravda.“ Taky jsem přišla s jedním vlastním: „Nevěř nikomu, kdo je příliš sladký, příliš naléhavý a příliš zvědavý.“ Všeho příliš totiž škodí.
Modifikovala jsem si i některé staré poučky. Nevěř nikomu, kdo se moc ptá, protože ten se pak moc dozví.
Být paranoidní je moderní a já jsem moderní žena. Věřím málokomu a tím méně sobě. Co když se někde náhodou ukliknu a do počítače se mi dostanou digitální vši? Na sociální sítě, které používám v míře velmi omezené, pohlížím s nedůvěrou a pozvání k přátelství od cizích lidí nepřijímám. A profily těch ostatních si v rámci možností proklepnu. Za vším hledám podfuk.
Všichni pohlední štramáci na online seznamkách, kteří vypadají jako ze žurnálu, jsou podvodníci. Stejně bych takového ani nechtěla. Každý, kdo se mě vyptává na osobní informace, nabízí mi výhry nebo lákavé výhody, je vrcholně podezřelým. To si radši v trafice pěkně po staru koupím stírací los. Než někde vyplním své údaje, hodně, ale opravdu hodně, se zamyslím.
Jít s dobou ale není nic snadného. Brzy místo osobních bodyguardů budeme zaměstnávat ochranky před sebou samými. Budou nás varovat, ochraňovat, přikazovat, prověřovat a sledovat za nás nové trendy v podvodech.
Samozřejmě, že to všechno myslím s nadsázkou. Tedy tak trochu s nadsázkou. Stihomam se totiž stal mým životním stylem.
