Bez psychedelik to nepůjde

Timothy Leary prý kdysi trochu s nadsázkou prohlásil, že psychedelika jsou látky, které občas mohou vyvolat psychotický stav, a to především u lidí, kteří je nikdy neokusili ani neokusí. Možná i to je jedním z důvodů, proč dnešní psychiatrie často přistupuje k využití psychedelik k léčbě některých psychických onemocnění a poruch spíše s rozpaky. Přitom dnes již s naprostou jistotou víme, že medicínské využití psychedelických látek má výrazný pozitivní vliv na léčbu např. závažných, farmakorezistentních depresí, posttraumatických stresových poruch, ale i různých závislostí na alkoholu a jiných návykových látkách. (3) Mají i výrazný potenciál v paliativní medicíně, což potvrdily mnohé studie. Přesto si psychedelika nepochopitelně nesou stigma škodlivých látek. (5)

Podle Bena Sessy se dnešní psychiatrie nachází zhruba tam, kde byla všeobecná medicína zhruba před 100 lety. Na přelomu 19. a 20. století pacienti umírali na infekční nemoci, protože medicína ještě neobjevila antibiotika. Lékaři věděli v podstatě vše o záškrtu, tetanu a dalších nemocech, nicméně při jejich léčbě mohli bez antibiotik pouze bezradně krčit rameny. Stejně tak jsme dnes experty na diagnostiku, klasifikaci a kategorizaci běžných duševních nemocí, nicméně jejich léčba vedoucí k trvalému uzdravení nebývá úspěšná. Všechny dnešní standardně používané léky, od antidepresiv až po antipsychotika či hypnotika, působí většinou především symptomatologicky. Příčina obtíží, kterou bývá velmi často trauma z minulosti, tak zůstává neřešena. Většinu psychiatrických pacientů tak čeká nevábná vyhlídka dlouhodobé udržovací terapie, bez naděje na úplné vyléčení. (7)

V listopadu loňského roku (2023) proběhla na půdě Evropského parlamentu konference MEP Action Group for the Medical Use of Psychedelics. Přinesla spoustu informací, které by svojí závažností měly zalarmovat psychiatrickou odbornou veřejnost. Bylo např. uvedeno, že 84 milionů obyvatel Evropy, tedy každý šestý, má závažné problémy s psychickým zdravím. Polovina celé evropské populace prodělá během života alespoň jedno psychické onemocnění. Tři čtvrtiny lidí trpících závažnou depresí nejsou adekvátně léčeny. Přibližně polovina z těch, kteří léčeni jsou, pak léčbu nedokončí nebo si na ni vyvinou rezistenci. Třetina lidí rezistentních na léčbu se nejméně jednou za život pokusí o sebevraždu. Každý rok na území Evropské unie dokoná sebevraždu 130 tisíc lidí. S tím souvisí fakt, že lidé se závažnými psychickými onemocněními mají o 10–20 let kratší dobu dožití než zbytek populace. Do roku 2030 pak existuje předpoklad, že deprese patrně předstihne kardiovaskulární i onkologické nemoci a stane se nejčastějším život ohrožujícím onemocněním v Evropě. To má samozřejmě i závažné ekonomické konsekvence – již nyní stojí psychická onemocnění Evropskou unii cca 600 miliard EUR ročně. Pokud do tohoto výčtu zahrneme i alkoholismus, dozvíme se, že s alkoholem (tedy s dlouhodobě nejčastěji nadužívanou návykovou látkou) má závažné problémy cca 55 milionů Evropanů, z toho 23 milionů je těžce závislých. Samotný alkohol je na území Evropské unie přímo zodpovědný za cca 195 tisíc úmrtí ročně. Na území Evropské unie se nachází 8 z 10 zemí s nejvyšší spotřebou alkoholu na hlavu na světě. Přitom jen zhruba 5 % těžce závislých na alkoholu je alespoň nějak léčeno, z toho tři čtvrtiny se do roka po ukončení léčby k abúzu vrátí. (2) A aby toho nebylo málo, konference upozornila na nedostatečné možnosti léčby psychických onemocnění. Existuje asi 30 různých antidepresiv a asi 20 antipsychotik. Téměř žádný z těchto léků není účinnější než léky, které existovaly před třiceti lety – liší se v podstatě jen minimalizací nežádoucích účinků. Od roku 2015 bylo schváleno jen 7 nových neuropsychiatrických léků. V roce 2022 pak dokonce ani jeden (z celkových 89). Z těchto faktů jasně vyplývá nezájem farmaprůmyslu o psychiatrickou problematiku a o vývoj nových, účinných léků. Farmaceutickým firmám víceméně stačí prodávat obrovská množství již existujících léků a nemají zájem investovat miliardy dolarů do dalšího výzkumu. Což je fakt, který lze jen stěží pochopit, pokud vezmeme v úvahu výše uvedená data, nicméně je třeba s ním počítat. S řešením všech uvedených problémů nám psychedelika mohou výrazným způsobem pomoci.

Jak již bylo uvedeno, psychedelické látky mají v medicíně, resp. především v psychiatrii, obrovský potenciál. Přihlédneme-li k faktům uvedeným výše, pak je jasné, že pokud se v mnohem větší míře nezaměříme na další výzkum psychedelik v kontextu medicíny, pak si pravděpodobně zavřeme dveře k možnostem léčby, o kterých si dnes můžeme nechat jen zdát. Bez psychedelik to totiž v budoucnosti nepůjde, to již dnes víme. Do jaké míry je využijeme, je jen na nás. O dnešní době se sice hovoří jako o době renesance psychedelik, nicméně klinické studie zatím stále spíše jen napovídají, jaký průlom by tyto látky mohly přinést. (4) Víme, že mohou za určitých okolností a s cílenou psychoterapeutickou podporou např. snižovat symptomy depresí a úzkostí. Na biologické úrovni pak podporují synaptogenezi a neuroplasticitu (4, 9) Stejně tak psychedelika mohou do určité míry řešit různé druhy závislostí, se kterými si dnes více méně nevíme rady. Existuje třeba několik studií, které prokázaly, že např. pacienti závislí na alkoholu, kteří byli léčeni za pomoci kyseliny lysergové, měli dvakrát častější kompletní remisi než pacienti z kontrolních skupin. (1, 8) Jiné studie zase zaznamenaly velké snížení konzumace alkoholu u pacientů, kterým byly podávány středně vysoké dávky psilocybinu. (1)

Užití psychedelik v klinickém výzkumu a medicíně je ovšem spojeno se spoustou etických dilemat. Zasazení psychedelik do etických mantinelů je natolik rozsáhlá problematika, že se jí budu věnovat v některém z budoucích příspěvků. Nicméně zde bych rád zmínil ještě fakt, že ambivalentní postoj odborné i široké veřejnosti k psychedelickým látkám vychází především z polarizační dichotomické percepce. První dichotomie rozděluje výsledky výzkumu psychedelik na objektivní tvrdá data a na jejich subjektivní vnímání. Objektivní data jsou kvantitativní a jsou analyzována pomocí statistických metod (např. skóre na testech deprese či úzkosti u terminálně nemocných pacientů, doba abstinence apod.). Mohou však obsahovat i škálové měření hloubky či intenzity zážitků dosažených pomocí psychedeliky asistované psychoterapie. Naproti tomu subjektivní data obsahují verbální popisy takových zážitků či neverbální vyjádření pomocí např. různých uměleckých děl. (6)

Druhá dichotomie pak souvisí s kontextem výzkumu. Na jednom pólu je vědecky strukturované a formální šetření, které je v mezích zákona prováděno akademicky vzdělanými vědci, obvykle v klinických centrech či na univerzitách. Protipól pak spočívá v sebepoznání pomocí často nelegálně distribuovaných látek, který provádějí, většinou pomocí sebezkušenosti, lidé fascinovaní pozitivním potenciálem psychedelik, pokud jsou tyto užity s patřičným respektem. Problematickým bodem obou protipólů je pak fakt, že jsou vnímány právě jako dichotomické, vzájemně se vylučující proměnné. Nic ovšem nemůže být více vzdáleno pravdě, obě varianty jsou většinou ve vzájemně korelující shodě. (6) Pokud si tento fakt uvědomíme a připustíme, pak nebudeme mít problém s jeho přijetím a v budoucnosti snad budeme schopni léčit nemoci dnes ještě řešitelné jen částečně nebo velice obtížně.

Použitá literatura: