Článek
Santo Daime je synkretickým náboženským hnutím, jež založil Raimundo Irineu Serra ve 30. letech 20. století v brazilské Amazonii a jež v sobě spojuje prvky křesťanství a afrických a indiánských tradic (v Brazílii působí i podobná synkretická hnutí – Barquinha a União do Vegetal). Součástí náboženské tradice Santo Daime je ceremoniální užívání psychoaktivního nápoje zvaného ayahuasca. Daimisté vnímají v rámci své duchovní praxe ayahuascu jako svátost a jako prostředek pro navázání spojení s Bohem.
Postupem času se Santo Daime, jež se v 80. letech stalo oficiálně církví, rozšířilo i mimo Brazílii a své enklávy má především ve Spojených státech amerických, ale i v různých zemích Evropy, což s sebou bohužel nese střet se zákonem; ayahuasca totiž obsahuje látku DMT umístěnou na mezinárodních seznamech kontrolovaných nelegálních návykových látek. K tomu je třeba podotknout, že ani v Brazílii není DMT legální; ayahuasca je však od roku 1986 výslovně povolena pro rituální a náboženské užívání, a to jak původními obyvateli, tak i v rámci náboženských ceremonií Santo Daime, a to s ohledem na náboženskou svobodu. Na tradiční domorodé užívání psychoaktivních rostlin pamatuje i samotná Úmluva o psychotropních látkách, když ve svém čl. 32 odst. 4 umožňuje členským státům, na jejichž území se vyskytují divoce rostoucí rostliny obsahující psychotropní látky uvedené v Seznamu I, kterých tradičně používají určité nevelké, přesně vymezené skupiny obyvatelstva při magických nebo náboženských obřadech, učinit v souvislosti s těmito rostlinami výhrady.
I když je náboženská svoboda základním lidským právem zakotveným v článku 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i článku 9 Evropské úmluvy o lidských právech (stejně tak v článku 12 Americké úmluvy o lidských právech), jinde na světě se daimistické sbory s pochopením ze strany zákona příliš nesetkávají.
Poměrně aktivní je Santo Daime v USA, kde nakonec po poměrně komplikovaném soudním sporu získalo výjimku – na základě soudního rozhodnutí ve státě Oregon může s ohledem na náboženskou svobodu rituálně užívat ayahuascu. Podobnou výjimku, jež však platí v celých USA, má na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu církev União do Vegetal. K tomu je třeba poznamenat, že v rámci práva na náboženskou svobodu je garantováno i ceremoniální užívání psychoaktivního kaktusu peyote členům Native American Church, a to na základě výjimky přímo z drogové legislativy (Controlled Substance Act).
Rozdílná situace je však na starém kontinentu. V nedávném článku jsme referovali o aktuální situaci ve Francii, kde probíhá trestní řízení v souvislosti s mezinárodním obchodem s drogami s pětasedmdesátiletým Claudem Bauchetem, který v roce 1997 založil Santo Daime v Paříži a v podstatě od začátku se setkává s perzekucí francouzských úřadů. V tomto kontextu se mi jeví jako zajímavá poznámka, že ve Francii existuje vládní organizace MIVILUDES (Meziresortní mise pro ostražitost a boj proti sektářským odchylkám), jež má monitorovat různá hnutí, která mohou vykazovat znaky sekt. Agentura však považuje za sekty v podstatě všechna „alternativní“ hnutí od scientologů a svědků Jehovových, přes různé formy přírodní medicíny a léčitelství, až po (neo)šamanismus, jakož i jakoukoli alternativní (i psychedelickou) spiritualitu.
V evropském měřítku je Santo Daime činná především v Nizozemsku, kde se nad ní však v kontrastu s místní poměrně racionální drogovou politikou začala od roku 2018 stahovat mračna. V roce 2018 totiž v Nizozemsku padl zásadní soudní verdikt ohledně otázky, zda rituální užívání ayahuascy členy církve Santo Daime představuje neoprávněné porušení jejich práva na náboženskou svobodu chráněného článkem 9 Evropské úmluvy o lidských právech. I když soud uznal, že zákaz ceremoniálního užívání ayahuascy porušuje svobodu náboženského vyznání církve Santo Daime, je právně ospravedlnitelný s odkazem na ochranu veřejného zdraví – dle názoru soudu představuje ayahuasca díky obsahu zakázané látky DMT riziko pro veřejné zdraví, a to i pokud jde užití jen a pouze při obřadech církve Santo Daime. Jinými slovy, zájem na ochraně veřejného zdraví převážil právo na náboženskou svobodu.
Článek 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv totiž nejenže garantuje právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, ale obsahuje i limity spočívající v tom, že tato může být omezena v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod druhých (1).
Pro kontext je důležité uvést, že rozsudek v této věci vychází z rozhodnutí (a argumentace) Evropského soudu pro lidská práva ve věci Fränklin-Beentjes a Ceflu-Luz da Floresta proti Nizozemsku z roku 2014, kde bylo konstatováno, že obecný zákaz ayahuascy (opět v kombinaci s DMT) nepředstavuje neodůvodněné omezení svobody náboženského vyznání. To znamená, že užívání ayahuascy, byť jde o rituální užití v rámci náboženské praxe, lze zakázat. Na základě evropské rozhodovací praxe lze tak i v Nizozemsku sledovat jistý obrat k represi, neboť do tohoto okamžiku byly nizozemské soudy k právu Santo Daime na užívání ayahuascy shovívavější; anebo, lépe řečeno, přijímaly argument práva na náboženskou svobodu bez dalšího. Lze zmínit rozhodnutí v případech Fijneman či Valousek z let 2001 a 2009, obě konstatující, že užití ayahuascy v náboženském kontextu církve Santo Daime nepředstavuje riziko pro veřejné zdraví, a církev ji tedy může v rámci svých obřadů beztrestně užívat.
Problematika interpretace práva na náboženskou svobodu, resp. možností jeho omezení, v širším kontextu souvisí s náhledem zákonů na ayahuascu jako takovou.
Nejen v Nizozemsku, ale i jiných státech lze totiž v posledních letech sledovat zvyšující se tendence ke kriminalizaci ayahuascy, což je v době, kdy svět postupně mění náhled na psychedelické látky, dosti na pováženou. Například v Itálii došlo až nyní (v roce 2022) k zákazu rostlin, z nichž se ayahuasca připravuje. Ve Španělsku, jež se staví k ayahuasce dosti benevolentně (viz dále), dochází stále častěji k jejímu zabavování v rámci celních kontrol a dochází i k zátahům na ayahuascové komunity; takto nastavený trend pak může vést až k jejímu oficiálnímu zákazu. Pokud jde o dosud soudně řešené případy, zatím vždy bylo ve Španělsku rozhodnuto osvobozujícími rozsudky, jednak s přisvědčením obhajobě, že přivezená (a zabavená) ayahuasca sloužila výhradně pro osobní potřebu uživatele, což není trestné, jednak s příklonem k interpretaci, že ayahuasca na rozdíl od DMT není uvedena na seznamech kontrolovaných látek.
A o to totiž jde. Pokud se týká právního statusu ayahuascy, ta se jako taková nenachází na seznamech zakázaných látek, avšak její nedílnou součástí (i když to tak nemusí být vždy) je psychoaktivní látka DMT, která se na těchto seznamech nachází. Právní pohled na ayahuascu tak nabízí dva úhly – kriminalizovat s poukazem na obsah DMT, či nekriminalizovat s poukazem na nesměšování ayahuascy a DMT. K tomu se vyslovil i Mezinárodní úřad pro kontrolu omamných látek (INCB), jež ve své zprávě za rok 2010 uvádí, že rostliny obsahující psychotropní látky, jakož i odvary z nich získávané, mezi nimi i Ayahuasca, nejsou, na rozdíl od látek samotných, předmětem regulace drogových úmluv OSN; tato zpráva však není právně závazným dokumentem. V podstatě tak záleží na národních soudech, jak se k dané otázce postaví. Zatím to vypadá tak, že spíše formálně aplikují drogové zákony vycházející nikoli z vědeckého, ale politického rozhodnutí, které jsou – zejména v případě psychedelik – v ostrém kontrastu s jejich skutečnými účinky a riziky.
Vrátíme-li se však k pojetí ayahuascy jako svátosti a jejímu rituálnímu užívání již skoro sto let existující církví Santo Daime, nelze považovat argument soudů ohledně rizika rituálně užívané ayahuascy pro veřejné zdraví a bezpečnost za validní. Především rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z roku 2014, jež změnilo kurz i pro národní soudní instance, a jeho argumentaci je třeba kritizovat, neboť se nezakládá na porozumění tomu, jak je ayahuasca touto církví vnímána a proč a jak je užívána. Přitom porozumění a respekt je základem demokratické pluralitní společnosti, kde je rozmanitost vnímaná jako základní hodnota.
Tereza Dleštíková
Česká psychedelická společnost
Zdroje:
Evropská úmluva o ochraně lidských práv
Celý článek 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv zní: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání: 1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů. 2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
