LSD v ČSSR

Vše z toho bylo vyvráceno a stále vlastně nevíme, co to LSD ve skutečnosti je. Podívejme se hlouběji do studií LSD v Československu. Článek se bude nejprve věnovat světovým ideologiím minulého století, kde nastíní stav společnosti a vládnoucí propagandy za dob studené války, a na základě toho se pokusí dále rozvinout objektivnější pohled na přístupy zkoumání a perzekuování LSD a drog jako takových.

Nejneuvěřitelnější na příběhu československého LSD je to, že vznikl dávno před érou kontrakulturního hnutí Hippies a Pražského jara 1968.

Na podzim roku 1952 – přesně ve chvíli, kdy Josif Stalin rozpoutal mezi kremelskými lékaři čistku a obvinil je ze spiknutí za účelem atentátu na něj a další vůdce – několik mladých psychiatrů v Praze poprvé požilo záhadnou látku, která byla odeslána z laboratoře v Basileji. Tak začalo československé dobrodružství s LSD.

Látka dorazila do Prahy zcela legální cestou. Doktorovi Jiřímu Roubíčkovi, docentu Psychiatrické fakulty LF UP, byla odeslána standardní zásilka farmaceutické společnosti Sandoz, která obsahovala ampule s olejovou, průhlednou látkou popsanou jako „diethylamid kyseliny lysergové“, látkou, kterou poprvé syntetizoval v roce 1938 švýcarský vědec Albert Hofmann. LSD, původně považované za zbytečné, přitáhlo pozornost majitelů společnosti poté, co Hoffman 19. dubna 1943 náhodně vyzkoušel jeho účinky na sobě. O čtyři roky později byla vydána první studie shrnující výsledky testů LSD zahrnujících zdravé dobrovolníky a pacienty v psychiatrických léčebnách. Článek byl přiložen k balíku, který přistál na Roubíčkově stole.

Roubíček byl uznávaným badatelem jevů souvisejících s aktivitou mozkových vln a autorem průkopnického výzkumu aplikace encefalografických metod v psychiatrii. Pravidelně dostával různé balíčky od švýcarské společnosti Sandoz, ale tento byl obzvlášť zajímavý. Popis uváděl, že záhadná látka vyvolává halucinace charakteristické pro duševní choroby. Po sérii testů na zvířatech se Roubíček rozhodl podat látku skupině zdravých dobrovolníků a prozkoumat, jak LSD ovlivní lidský mozek.

Prvotní experimenty proběhly v psychiatrické léčebně v pražských Bohnicích. Účastníkům byly podávány minimální dávky – lékaři již věděli, že pouhý jeden gram látky bude stačit k vyvolání psychedelické zkušenosti u 10 000 lidí. Každý dobrovolník vypil sklenici vody smíchané s halucinogenem a byl sledován v polstrované místnosti vybavené jednosměrným zrcadlem.

Lékaři pak začali látku testovat na sobě. „Byl jsem jedním z prvních lidí v Československu, kteří brali LSD,“ vzpomínal o 60 let později významný psychiatr profesor Jan Srnec. „Bylo to něco neuvěřitelného. Především bylo mimořádné, že tak malá dávka mohla způsobit úplný rozklad psychiky. Za druhé, LSD mělo na různé lidi úplně jiný účinek. V mém případě to byl stav čisté euforie, nadšení.“

Díky LSD si psychiatři tehdy mysleli, že se dokázali vžít do kůže svých pacientů. Mohli zažít v kontrolovaném prostředí podmínky, kterým čelí lidé s nevyléčitelnými duševními chorobami. Ale jak se může někdo sblížit se stavem člověka s těžkými schizofrenními bludy, když sám nepociťuje žádné duševní problémy? Jak může psychiatr takovému pacientovi pomoci? LSD byla brána, kterou českoslovenští lékaři vstoupili do světa bludů a psychóz, a nechali ji dokořán pro ty, kteří byli ochotni tento svět zkoumat. Jako první této příležitosti využili umělci, zejména malíři a grafici, které pozval Roubíček a chtěl při tom po nich, aby vizuálními prostředky vyjádřili to, o čem ostatní dobrovolníci mohli jen mluvit.

Účinek předčil všechna očekávání. Umělecké ztvárnění halucinací a vizí bylo mimořádně sugestivní a zprávy o mimořádné látce se rychle rozšířily mezi nonkonformní československé umělce. Výsledkem bylo, že zájemců o účast na experimentech bylo tolik, že se Roubíček a jeho kolegové rozhodli vyškolit skupinu asistentů. Sami stěží zvládali poptávku. Každé sezení trvalo asi šest hodin a během několika let se v Bohnicích uskutečnilo až 130 sezení za účasti 76 dobrovolníků. Roubíček se obrátil o pomoc na své studenty.

Jedním z nich byl 23letý Stanislav Grof – v současnosti jeden z nejznámějších a nejkontroverznějších badatelů různých stavů vědomí. „V roce 1954 jsem se poprvé zúčastnil psychedelických sezení,“ vzpomíná Grof. „Zpočátku jsem byl jen pozorovatel, protože vedení fakulty nám zakázalo aktivně se experimentu účastnit. Musím se přiznat, že jsem se nemohl dočkat, až skončím studium, abych mohl sám užívat LSD.“

O tři roky později Grof – již jako zaměstnanec bohnické kliniky – zažil za asistence kolegů svůj první LSD trip. „Tato událost mě úplně změnila. Bylo to moje duchovní probuzení,“ říká. „Všechno, co následovalo, celá moje akademická kariéra, bylo důsledkem této mimořádné zkušenosti.“

Do konce 50. let 20. století probíhaly studie o užívání LSD již na několika psychiatrických klinikách v Československu, kterých se zúčastnilo několik desítek dobrovolníků. Toto číslo však mělo brzy dosáhnout stovek nebo dokonce tisíců. V roce 1961 se pražským lékárníkům podařilo vytvořit československé LSD. Od té chvíle měli tamní psychiatři přístup k prakticky neomezenému množství této látky.

Lékaři byli přesvědčeni, že jim nová látka umožní pochopit, jak fungují duševní choroby – schizofrenie, cyklofrenie, neuróza, psychóza a deprese, jak se jim tehdy říkalo. Příchod 50. a 60. let 20. století byl dobou optimismu a velké důvěry v neomezený potenciál vědy po celém světě. Penicilin – první antibiotikum – byl konečně široce dostupný, byly úspěšně provedeny první transplantace a dříve neznámé chemické látky ovlivňující lidskou psychiku, jako je LSD, byly předchůdci nebývalého rozvoje medicíny ve druhé polovině 20. století. Věřilo se, že brzy, díky vědeckým objevům, bude možné vyléčit všechny druhy nemocí, včetně poruch duševního zdraví, které byly v té době stále důvodem iracionálních obav.

Taková důvěra byla zvláště silná v zemích východního bloku, kde byl (stejně jako v SSSR) silně podporován kult scientismu a četná literární a filmová díla zobrazovala vědce téměř jako proroky nebo dokonce světce. Zvláště zajímavým příkladem je československý populárně-vědecký film Hledá se toxin X z roku 1962, který obsahuje záběry z autentické seance s LSD. Dávku látky dostal dobrovolník (student pražské herecké školy Petr Oliva) i celý filmový štáb včetně kameramana. „Vždyť jsme se museli sami přesvědčit, co se tehdy s člověkem stane,“ vysvětlil Oliva o půl století později.

Filmařům se podařilo přesvědčivě ukázat průběh experimentu. Díky speciálním efektům jej diváci mohli vidět i z pohledu tripujícího herce, který byl pod dohledem lékaře (zmíněného Stanislava Grofa). Hlavním tématem filmu je hledání stejnojmenného ‚toxinu X‘, který je údajně zodpovědný za všechny duševní poruchy. Protagonisté věří, že LSD jej brzy pomůže najít.

Jednou z nejúžasnějších částí filmu je zdánlivě triviální scéna, ve které stovky ampulí LSD opouštějí výrobní linku. To byla skutečně prorocká vize. O čtyři roky později zahájil farmaceutický závod Spofa v Komárově stabilní výrobu LSD pod místním názvem Lysergamid. V prvním desetiletí byly vyrobeny miliony jednotek LSD a distribuovány zdarma na československé kliniky a psychiatrické léčebny.

Do této chvíle počet účastníků psychedelických sezení v Československu dosáhl několika tisíc. Byli mezi nimi známí malíři (např. Ivo Medek a Jiří Anderle), ale i mladí intelektuálové, zpěváci a studenti. Jedním z nich byl podle Jiřiny Šiklové současný český prezident Miloš Zeman. O několik let později Karel Gott zdráhavě přiznal, že i on si „jen jednou“ za přítomnosti lékařů vzal LSD: „Vrátil jsem se ke svým nejranějším vzpomínkám z dětství, které jsem měl hluboko v podvědomí,“ říká.

Mnozí účastníci psychedelických sezení, zejména umělci, vzpomínali na své zkoumání LSD jako na jedinečné, dokonce formativní zážitky. Jiní však zažili takzvané ‚bad tripy‘. V několika hlavních centrech – zejména v psychiatrické léčebně v Sadské u Prahy – probíhal výzkum v masovém měřítku. Podle nepotvrzených zpráv jedna z provinčních nemocnic prováděla testy na dětech ve věku tří let, které měly problémy s duševním zdravím. V jiné nemocnici se prý prováděly pokusy na vězních.

Státní bezpečnost a kontrašpionáž od počátku řídila celý proces vědeckého bádání, stejně jako výrobu a export československého LSD. O neobvyklou látku se rychle začala zajímat tajná policie. Její pozornosti neunikl fakt, že mezi lidmi, kteří experimentům holdovali šlo o jakousi elitní skupinu zahrnující řadu vynikajících a zároveň rebelujících vědců a jedinců. Státní bezpečnost se brzy začala stále více zajímat o možnosti využití LSD pro rušivé účely (stejně jako jejich odpůrci, americká CIA v projektu MK-Ultra). Uvažovali o zavedení LSD do pitné vody nebo případně rozprášení LSD do vzduchu. Spekulovalo se také o podvratných akcích zaměřených na nepřátelský štáb.

Očekávané výsledky těchto akcí byly námětem dalšího výjimečného dokumentárního filmu realizovaného československými tvůrci. Hrdiny Experimentu (1968) jsou čtyři ryzí důstojníci československé armády, kteří si dobrovolně dají dávku LSD. Ti pak mají za úkol sestavit válečný plán, což se jim samozřejmě nepodaří, přičemž kamera pečlivě zaznamenává kompletní duševní odpoutání od armády. Důstojníci však vypadají docela spokojeně. Svlékají uniformy, chichotají se a zjevně se skvěle baví. Vypravěč prohlašuje: „Halucinogeny nám dávají naději na bezprostřední konec smrtících válek.“

I když byly tyto naděje falešné, ukázalo se, že LSD je skutečným zlatým dolem nebo, přísně vzato, skvělým zdrojem cizí měny. Velká část produkce Spofy byla se ziskem prodávána do západní Evropy, USA a Kanady, od samého počátku pod dohledem Státní bezpečnosti. Zpočátku byl vývoz látky zcela legální. Na Západě byl zákaz držení LSD postupně zaváděn od poloviny 60. let (v USA v roce 1966). Českoslovenští komunisté se svých zisků z obchodu nechtěli vzdát, a tak až do poloviny 70. let provozovali pravidelné pašování (v jednom případě bylo LSD posláno do USA v knihách se stránkami nasáklými LSD). Z tohoto důvodu CIA dospěla k závěru, že se ve skutečnosti jedná o diverzní aktivity, zaměřené na samotné základy americké společnosti. To se samozřejmě týkalo zejména americké mládeže, pro kterou se užívání LSD (neboli slangově „kyseliny“ – acid) stalo generační transformační zkušeností.

Neexistují žádné důkazy o tom, že by československá státní bezpečnost záměrně přesouvala obrovské množství LSD na Západ za jiným účelem než za účelem finančního zisku. Československé ministerstvo vnitra si však bylo jistě vědomo následků svého jednání – bez souhlasu Moskvy nevyvíjelo žádnou činnost. Paradoxně právě vazalský postoj Prahy k SSSR přispěl ke konci československého LSD. V roce 1974, krátce poté, co sovětský vůdce Leonid Brežněv podepsal první odzbrojovací smlouvu s americkým prezidentem Richardem Nixonem, Československo ukončilo výrobu LSD a po vzoru jiných zemí zakázalo používání této látky.

Českoslovenští komunisté však měli své vlastní důvody k obavám. Díky ‚spojenecké‘ invazi v srpnu 1968 se jim po masovém protestu Pražského jara podařilo zastrašit lidi ve společnosti a zavést jakýsi ‚mír‘, normalizaci. 300 000 lidí uprchlo na Západ, stovky byly uvězněny a země upadla do letargie. Na tomto pozadí o to více vynikla nekonformní mládež. Dlouhovlasí chlapci a dívky navštěvovali koncerty psychedelických kapel (např. slavní Plastic People of the Universe) ve venkovských tavernách nebo vesnických stodolách.

Během asi jednoho roku se elitní pražská subkultura rozrostla v hnutí zapojující mládež po celé zemi. Úřady reagovaly brutální represí, včetně kriminalizace všech psychoaktivních drog kromě tabáku a alkoholu.

Československé dobrodružství s LSD trvalo téměř čtvrt století. Začalo to idealistickou vírou ve vědu a skončilo ilegální exportní operací řízenou Státní bezpečností a rozsáhlou perzekucí disidentů. Zůstává legenda, kterou teprve nedávno ověřila skupina zvídavých reportérů. V roce 2015, po měsících hádek s dozorčí radou českých médií, se nakonec televizní diváci dočkali vynikajícího dokumentu Pavla Křemena LSD natočeného v ČSSR. Režisérovi se podařilo přesvědčit několik lidí, včetně vynikajících umělců, intelektuálů a psychiatrů, jako je Stanislav Grof, aby promluvili o svých dobrodružstvích s LSD. Křemen v archivech objevil i filmy Hledá se toxin X a Experiment a do své tvorby zařadil rozsáhlé fragmenty.

Jak uvedli čeští lékaři dotazovaní v dokumentu, rychle začali pochybovat o tom, zda lze LSD efektivně využít v terapii. Ještě před svým odjezdem do USA v roce 1967 dospěl Grof k závěru, že LSD není zdrojem, ale pouze katalyzátorem duchovních zážitků. V USA se proslavil vytvořením „turbopsychoanalýzy“, což je forma terapie kombinující psychoterapeutická sezení s podáváním psychedelik svým pacientům. Později vyvinul přirozenou techniku ​​navození různých stavů vědomí, takzvané holotropní dýchání.

Jeho mladší bratr Pavel Grof měl větší štěstí na farmacii. V roce 1967 ve stejné nemocnici v Bohnicích jako první československý lékař podal skupině pacientů s bipolární poruchou uhličitan lithný – průkopnický lék k prevenci manických a depresivních atak. Na rozdíl od LSD se nenápadný uhličitan lithný používá dodnes a osvědčil se jako filosofický kámen psychiatrie umožňující obrovský skok v léčbě duševních chorob. „Jednoho dne se stal zázrak. ZÁZRAK. Můj doktor přišel s novým, úžasným práškem v ruce. A pak mi potřásl rukou a propustil mě z kliniky,“ popsal lithiovou terapii jeden z pacientů Pavla Grofa, prozaik a reportér Ota Pavel.

Na otázku, proč LSD vyvolalo v Československu takový rozruch, obvykle slýcháme, že pro ateistickou československou společnost byl psychedelický výlet nejatraktivnější formou uspokojování jejích metafyzických potřeb. Blíže pravdě však může být profesorka Jiřina Šiklová, kmotra českých genderových studií a účastnice psychedelických seancí (která se objevuje i v Křemenově filmu). Podle socioložky má v tomto příběhu vůdčí roli státem dobře rozvinutý chemický a farmaceutický průmysl – československé LSD se stalo běžným jevem, protože Československo bylo jedinou zemí východního bloku schopnou je masově vyrábět.

V USA (a tedy postupně po celém světě) je LSD nezákonné od roku 1966, avšak poslední roky je situace nakloněná dekriminalizaci. Po vzoru konopí, které je postupně legalizováno od západního pobřeží USA směrem na východ a do dalších zemí světa, jsou zhruba po stejné trase dekriminalizována psychedelika. Válka proti drogám v očích veřejnosti už ztratila legitimitu. Dnes je tomu tak, že jsou dekriminalizovány všechny drogy ve státě Oregon (od roku 2020) a psilocybinové houby ve městech v Kalifornii, Coloradu (např. Denver [jako první – v roce 2019], Oakland nebo California) a ve Washingtonu D.C.

Psychedelika jsou k dostání ve speciálních centrech (psilocybin service centers), kde na prodej těchto léků dohlíží kvalifikovaní odborníci. Daně z tohoto obchodu mají jít na zavedení programu léčby drogových závislostí.

Pionýrem v celkové dekriminalizaci jakýchkoliv omamných látek se stalo Portugalsko. Dnes není v Portugalsku nikdo zatčen ani uvězněn za držení drog, mnohem více lidí je léčeno a čísla týkající se výskytu HIV/AIDS a předávkování drogami drasticky poklesly.

Podpora eliminace trestních sankcí za držení drog v USA a na celém světě roste. Přední skupiny v oblasti zdravotnictví, veřejného zdraví a lidských práv podpořily dekriminalizaci drog: např. Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace (WHO), Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce, Americká asociace veřejného zdraví aj. V České republice je od 1. ledna 2010 bráno držení až pěti blotterů LSD „pouze“ jako přestupek.

Podle všeho byla americká i sovětská Válka proti drogám (konstelace zákonů a politik, které se snaží zabránit užívání určitých drog zejména prostřednictvím trestů a nátlaku) katastrofickým selháním. Federální a státní politika, která je navržena tak, aby byla „tvrdá“ vůči lidem, kteří užívají a prodávají nelegální drogy, pomohla přeplnit věznice nejen ve Spojených státech, trvale označila miliony civilistů, kteří jinak dodržují zákony, za „zločince“, zhoršila drogovou závislost a rasové rozdíly.

Na příkladu USA vidíme, že kriminalizace držení drog je hlavní hnací silou vězeňského systému v USA. Každý rok americké donucovací orgány zatknou více než 1,5 milionu osob za držení omamných a psychotropních látek (OPL), což je více zatčení než u všech násilných trestných činů dohromady. Drtivá většina, více než 80 %, je odsouzeno pouze za držení OPL a nejedná se o žádný násilný trestný čin.

Válka proti drogám byla vedena z politických důvodů, aby se zabránilo šíření myšlenek hnutí hippies, a po potlačení tohoto hnutí se pro následující dekády tato válka stala užitečnou formou útlaku proti menšinám, protože Mexičané, hispánci, afroameričané a původní indiáni byli těmi, kteří užívali zakázané drogy (jejich tradiční rituální byliny) nejvíce.

Dekriminalizace drog je asi nejlepší možností k dosažení racionální protidrogové politiky, která upřednostňuje vědu a veřejné zdraví před trestem a uvězněním. Desetiletí důkazů jasně prokázalo (zejména v Portugalsku), že dekriminalizace je rozumnou cestou vpřed, která by přinesla obrovské lidské a finanční výhody při ochraně rodin a společnosti jako celku.

Pro CZEPS napsal David Hmíra.

Podpořte aktivity České psychedelické společnosti, mezi které patří i osvěta stigmatizované tematiky.