Mystické prožitky v psilocybinové studii českých vědců

Už jako děti jsme vedle duhových baněk, andělů a zvířátek věšeli na vánoční stromeček také ozdoby z říše hub. Některým z nich dali kvůli obsahu psychedelického psilocybinu dávní šamani Mexika jméno „tělo boží“. Kniha „Fenomén psychedelie“ neurovědce Filipa Tylše a dalších autorů zkoumá účinky psilocybinu, terapeutické i spirituální, a vybízí k rozjímání také o fenoménu „mystiky psychedelie“.

„Fenomén psychedelie“ představuje výsledky prvního českého výzkumu účinků psilocybinu na zdravé dobrovolníky, který nedávno proběhl pod vedením Tomáše Páleníčka v Národním ústavu duševního zdraví. V publikaci podpořené grantem MŠMT a vzniklé díky spolupráci odborníků z České psychedelické společnosti jsou shrnuty poznatky současné psychedelické vědy a, jak napovídá podtitul „Subjektivní popisy zážitků z experimentální intoxikace psilocybinem…“, jejím těžištěm jsou samotné psychedelické zkušenosti. V knize je popsáno také mnoho prožitků, které lze označit za spirituální či mystické, nebo je tak vnímali samotní prožívající. Například se jednalo se o rozplývání hranic mezi vlastním tělem, myslí a okolím, sebou a druhými atd. Obvykle to bylo doprovázeno silnými pocity jednoty, sounáležitosti, blaženosti a empatie, které následovaly po prvotních nezvyklých tělesných vjemech a překonání obav ze ztráty běžného vnímání reality.

„Najednou začala hrát hudba, ve které se ozývaly padající kapky vody. Ten zvuk mě vedl k pohybu; při pohybu pravou rukou do oblouku jsem pocítil propojení vlastního těla, zvuku padající kapky, vnímání prostoru, sebe samého, přítomného okamžiku. Vše bylo na svém místě, byl jsem propojen se vším. Těžko se mi to popisuje. Uvědomil jsem si, že můj prožitek odpovídá tomu, čemu mystici říkají osvícení, v zen buddhismu satori,“ dává například svou zkušenost do souvislosti se zen buddhismem 32letý muž. Jím zmiňované „propojení se vším“ se blíží tomu, co buddhisté nazývají osvícením nebo probuzením, hinduisté poznáním átman – všeprostupujícího ducha nebo tomu, o čem křesťanští mystikové mluví jako o mystickém sjednocení.

Podle tohoto muže se v jeho případě jednalo o „…malé satori, které sice nijak zásadně nemění osobnost, nicméně vzpomínka na tento stav vede ke klidu a pocitu naplnění, což ve svém důsledku může skutečně mít vliv na další kvalitu života.“ Takto skutečně odlišuje různou intenzitu či zralost duchovního prožitku klasická mystika. Zen pro počáteční, ale již významné meditační vhledy používá výrazy jako kenšó nebo malé satori. Naproti tomu o vrcholném poznání nejzazší podstaty skutečnosti mluví jako o velkém satori, konečném a úplném uvědomění. Duchovního vhledu může podle zenu dojít kdokoliv a kdekoliv, dokonce i mimo rámec formální meditační praxe. V klasické zenové literatuře se traduje nemálo příběhů o tom, jak někdo došel prozření při kosení trávy, vykonávání potřeby, zaslechnutí nějakého zvuku apod. Jistě, obvykle k tomu dochází po určitém období studia a cvičení pod vedením zkušeného učitele, ale sama mystická zkušenost se podle zenu vždy dostavuje náhle a nečekaně. Může jich být v životě člověka celá řada a nejdůležitější je poznání, které přinášejí.

Daisetsu Teitaró Suzuki byl japonský zenový filozof a intelektuálně zřejmě nejvlivnější buddhistický učenec 20. století. Mezi jeho umělecké obdivovatele patřili američtí beatnici a k jeho myšlenkám se hlásili psychologové Carl Gustav Jung, Erich Fromm i mnozí z průkopníků psychedelického hnutí, především Alan Watts. Mystickou zkušenost (satori) Suzuki definoval jako náhlý intuitivní vhled do přirozenosti věcí v protikladu k jejich rozumovému pochopení a odkrytí nového, v běžném dualistickém myšlení dosud nepředstavitelného světa, ve kterém jsou všechny protiklady sjednoceny a harmonizovány do konzistentního organického celku. V něm život získává čerstvější, hlubší a více uspokojující rozměr. V symbolickém jazyku náboženství je to podle Suzukiho „znovuzrození“, „vysvobození“ či „vzkříšení“, v řeči filosofie transcendování subjektu a objektu. V pojmech psychologie se jedná o „osvobození nevědomí“ (Jung), či „integraci a realizaci člověka v jeho psychické celistvosti“ (Benoit). Hlavními znaky autentického prožitku satori jsou podle Suzukiho:

Vedle Suzukiho byli při raném šíření zenu na Západě důležití zejména další dva japonští zenoví učitelé, Njógen Senzaki, přezdívaný „Houba bez domova“, a Sokej-an Sasaki. Následující výpověď Sasakiho cituje v jedné ze svých knih Alan Watts. Sasaki zde o svém satori říká: „Jednoho dne jsem vymazal ze své mysli všechny pojmy. Vzdal jsem se každé touhy. Odložil jsem všechna slova, jejichž pomocí jsem myslel a setrvával v klidu. Cítil jsem se trochu divně – jako bych byl do něčeho uveden nebo jako bych se dotýkal mně neznámé síly… a ssst! Vstoupil jsem. Ztratil jsem pocit ohraničení mého fyzického těla. Měl jsem samozřejmě kůži, ale měl jsem pocit, že stojím ve středu vesmíru. Viděl jsem lidi přicházející ke mně, ale všichni byli jedním a tímtéž člověkem. Všechno to jsem byl já! … nebyl jsem stvořen, byl jsem vesmírem, žádný individuální pan Sasaki neexistoval.“

Toto je typický příklad popisu mystického prožitku v tradici východní spirituality. D. T. Suzuki o revoluční povaze takové zkušenosti tvrdí: „Takovéto dosažení je ale zároveň skutečně a přirozeně tím největším mentálním kataklyzmatem, kterým může člověk v životě projít. Není to snadný úkol, je to druh křtu ohněm, a člověk musí projít bouří, zemětřesením, kdy se hory rozpadají a skály trhají na kousky…“ Je pouhou náhodou, že podobně dramaticky často hovoří i lidé, kteří prodělali intenzivní mysticko-psychedelickou zkušenost, ať už v kontextu psychedelického výzkumu, terapie nebo při obřadech s šamany či v některé z církví, které používají psychedelika jako náboženskou svátost?

Ať už mystici mluví o různých fázích cesty sebepoznání, je očividné, že od jejího počátku až do konce hraje významnou roli prožitek hluboké jednoty všech věcí. V řeči spirituality je tento vhled označován jako moudrost, uvědomění, probuzení, osvícení a podobně. To je ale pouze jedna strana mystického prožitku. Ta „mužská“, rozumová, intelektuální. Tou druhou je jeho stránka „ženská“, citová. Soucítění, empatie, vlídnost či nepodmíněná láska. Dle mahajánového buddhismu jsou od sebe duchovní moudrost (pradžná) a soucítění (karuná) neoddělitelné. Společně tvoří plnost mystické zkušenosti. Není proto velkým překvapením, že také uživatelé psychedelik často zmiňují empatické propojení s jinými lidmi, formami života nebo celou přírodou či vesmírem.

„Během silné fáze intoxikace jsem velmi intenzivně prožíval i vztahy se svými blízkými. Měl jsem pocit, že jsem schopen se výrazně vcítit do svých známých a rodinných příslušníků. Uvědomil jsem si například, proč se jedna má kamarádka chová, jak se chová, nebo jsem si začal mnohem více vážit svého otce. Uvědomil jsem si, čeho všeho dosáhl, jaký je jeho vztah ke mně, jak asi funguje v životě…,“ říká například již citovaný muž.

Jeho slova zcela odpovídají tomu, co o soucítění učí různé školy spirituality. Zkušenostní poznání jednoty všeho bytí by mělo v lidech probouzet sounáležitost a soucítění s druhými. Ti jsou očima mystika viděni jako rozmanité tvary téhož života. Jako jiné podoby nás samých, ve smyslu snad nejslavnějšího výroku Ježíše „Miluj bližního svého jako sám sebe!“ Podobná filosofie života je běžná u islámských a židovských mystiků, v buddhismu, taoismu atd. Nacházíme ji také v šamanském pohledu na svět jako jediný živý organismus a tvoří i jádro indické jógy a advaita védánty. „Kdo bytosti všechny vidí přímo ve své vlastní duši a v bytostech zase sebe, nikoho si neoškliví. Kdo hledí na všechny tvory dík moudrosti jak na sebe, ten jednotu jasně vidí – nezná žal a poblouznění,“ shrnuje Íšopanišada.

Za spirituálně laděnou lze označit i psilocybinovou zkušenost dalšího z účastníků v klinické studii českých vědců. I u něj se objevují typické motivy prožitku jednoty se vším, harmonie, propojenosti s okolím a také pocity těžko vyjádřitelného štěstí: „Začaly se objevovat pocity neuvěřitelné blaženosti a štěstí, které mě zcela zaplavovaly. Úplně jsem ztratil fyzické hranice, najednou jsem byl celou intoxikační místností, všude, vše bylo jedno a vše bylo ve mně. Byl jsem plně v harmonii se světem, který mě obklopoval, mohl jsem číst myšlenky lidem okolo mě, chránit prostor okolo sebe, negativní myšlenky jsem mohl chytit jak letícího komára, chvíli si je prohlížet a potom je zas odfouknout. Měl jsem euforickou náladu, cítil jsem sounáležitosti se vším živým, bylo mi skvěle.“

S prožitkem mystické empatie, která překračuje rozpor egoismu a altruismu, může rovněž souviset osvobození od dalších stereotypních způsobů nazírání života. Během psychedelického prožitku, podobně jako během různých typů mystických zkušeností, ustupuje rozum a dualistická logika většinou do pozadí. Bývá nahrazena intuicí a přímějším kontaktem s realitou jejím prožíváním, pociťováním či prostým plynutím na vlnách přítomného okamžiku. Intenzivní mystická i psychedelická zkušenost se často zcela vymyká navyklým vzorcům a pojmům racionálního myšlení. Moderní studium psychedelických stavů nám tak možná pomáhá lépe pochopit i jednu důležitou věc z oblasti studia náboženství. Všem, kteří znají psychedelickou zkušenost, musí být totiž zřejmé, že brát extatické výroky mystiků doslovně, racionálně, a nikoliv jako poetické zachycení těžko vyjádřitelných pocitů a obrazů, je stejně absurdní jako považovat Nerudovy „Písně kosmické“ za astronomická skripta!

Občerstvující, nikoliv chorobná, iracionalita souvisí také s humorem. Ten bývá založen na tom, že nabízí neotřelé, nelogické až absurdní pohledy na běžné situace. Není pochyb, že zvýšení kreativity a smyslu pro humor je dalším plodem mystické zkušenosti. Učení zenových, chasidských, súfijských, taoistických, tantrických mistrů nebo křesťanských jurodivých, „bláznů pro Krista“, bývá plné vtipů a humorných příběhů, které obracejí na hlavu příliš fanaticky dodržované a svírající společenské konvence, dogmata a stereotypy. Zenové koany, příběhy osvícení, jsou prošpikované salvami osvobozujícího smíchu a nejpopulárnější ikonou dálněvýchodní spirituality se stala socha „Smějícího se Buddhy“. Humor často doprovází také psychedelickou zkušenost, jakkoliv mohou být někdy určité její fáze i bolestivé, například při léčení traumat.

Tomuto rozměru psychedelického prožitku se v doslovu „Fenoménu psychedelie“ věnuje psychiatr Jiří Horáček. Zamýšlí se obecně nad důležitostí humoru pro lidskou evoluci i nad tím, jakým způsobem kreativitu a humor psychedelika navozují. Jako jejich hlavní průsečík vidí prožitek nevšednosti, který může ústit až do spirituálního sebepřesahu. „Radost z nalezení neobvyklosti je podstatou lidského humoru, a ten je dnes považovaný za jednu z nejpozitivnějších modalit lidské psychiky, která má dalekosáhlé příznivé zdravotní i společenské důsledky,“ říká profesor Horáček. V této souvislosti si nemohu nevybavit slova mého učitele meditace a nestora československého zen buddhismu Dr. Bohumila Housera: „Normální člověk má zábavy dost a vidí svět vesele. Pořád. Tak jako to Buddha viděl vesele a neustále se usmíval. Poněvadž, rozumíte, ta lidská opičárna to je něco strašně veselého, když zažijete satori. To vypadá opravdu jako nějaká veselohra, a přitom je to strašlivá tragédie.“

Poslední ukázkou z knihy „Fenomén psychedelie“ je prožitek 39leté ženy. Její popis je více filosofický, ale oproti těm předešlým, mužským, neméně působivý a krásně nabourává stereotyp, že „filozofují hlavně muži“. Tato žena svou zkušenost s psilocybinem zachytila takto: „Řád světa: v nitru je jednota, bez času a prostoru, vše je vším, nejsou hranice. Je to stav vědomí: jakmile se vydáme do duality, začne vše být obsažitelné už jen zčásti. Lze diferencovat, ale pořád vše plyne tak, že to dohromady dává nekonečné plynutí a harmonii. Je to jako obraz, který se z tisíce kousků skládá do své celkové podoby; dílky, které k sobě patří, se přitahují, dynamika a konflikty se objevují, aby jedna intenzita vyrušila druhou. Láska se jevila jako mírná, jemná, plná porozumění, ale se vzájemným se vzdálením milujících se objektů nabývala dynamiky a vzrušení. Pamatuji si moment jedné ženy a muže, kteří byli od sebe vzdáleni v nějakém davu, a jakkoliv se to zdálo absurdní, tak je proud přitáhl k sobě. Dílek zapadl do skládačky a vše plynulo dál. Koloběh rození a umírání byl také místem propojování světů a dostávání se k esenci bytí. Tento moment byl momentem propojení se s jednotou.“

Také zde se objevuje obraz jednoty všeho dílčího, motivy harmonie uprostřed konfliktů a láskou se přitahujících polarit života. Poznání jednoty protikladů, které koresponduje s odhalením samé „esence bytí“, patří mezi nejrozšířenější definice mystické zkušenosti. A protože jsou právě za námi Vánoce, připomeňme si, co o sjednocení protikladů říkal gnostický Ježíš: „…děti, co pijí mléko, jsou podobné těm, kteří vcházejí do království. Řekli mu: Když jsme dětmi, tak vejdeme do království?… Když uděláte dva jedním a když uděláte vnitřek jako vnějšek a vnějšek jako vnitřek a to, co je nahoře, jako to, co je dole, a když uděláte to, co mužské, a to, co je ženské, jedním jediným… tehdy vejdete do (království.)“

Tímto královstvím Ježíš pochopitelně myslel svět duchovní zkušenosti a z ní vyrůstajícího mystického chápání světa, které nacházíme napříč všemi věky a kulturami. Ježíšovy výroky z Tomášova evangelia vystihují nadčasovou podstatu mystické cesty poznání jako spojení všech protikladů života v jakési dětské nevinnosti a nekomplikovanosti. Ta může být vnímána jako opak často až zhoubné složitosti a dogmatické ztuhlosti myšlenkového světa dospělých. Dospělých, kteří dokázali svým intelektem a pílí vystavět Tádž Mahal, ale také H-bombu a vyhlazovací tábory. Dospělých, kteří dovedli svět „pod vládou rozumu“ k masovému vymírání druhů.

Položme si otázku: mohla by se psychedelika stát jedním z náboženských prostředků našeho věku, který by dospělým napomáhal se v jistém smyslu navracet do léčivě kouzelného světa dětské bezprostřednosti? Dejme opět prostor výpovědi účastníka psilocybinové studie o jeho prožitku: „…prožívání je pro mě důležitější než rozumové chápání reality. Zvýšila se moje potřeba hravosti a občas jsem se přistihl, že se chovám jako pětileté dítě. Měl jsem chuť si hrát, potřeboval jsem kontakt s okolím a měl jsem z něj radost, projevoval jsem se infantilně. Vše provázela vnitřní intenzivní radost ze znovuobjevování všech starých a již zevšednělých věcí.“

Ať už měl starověký rabbi svými výroky o nutnosti stát se dítětem na mysli cokoliv, jedno je takřka jisté: pro většinu lidí, kteří na vlastní kůži pocítí působení mexického „těla bohů“, evropských lysohlávek nebo psilocybinu z vědeckých laboratoří, už nikdy nebudou ta houbová cingrlátka na jejich vánočním stromku o nic méně vzletná než křídla serafů.

Pro Českou psychedelickou společnost Jan Blahůšek.

Zdroje:

Filip Tylš a kol., Fenomén psychedelie, Praha: Dybbuk, 2020.

H. Dumoulin, A History of Zen Buddhism, New York: Random, 1963.

Alan Watts, Cesta zenu, Olomouc: Votobia, 1995.

Upanišady, přeložil Dušan Zbavitel, Praha: DharmaGaia, 2004.

BIBLE, Podle ekumenického vydání z r. 1985, Praha: Ekumenická rada církví ČSSR, 1988.

D. T. Suzuki, Zen Buddhism, New York: Doubleday, 1956.

D. T. Suzuki, An Introduction to Zen Buddhism, New York: Random, 1964.

NEZNÁMÁ EVANGELIA, Novozákonní apokryfy, Praha: Vyšehrad, 2001.

Bohumil Houser, Přednáška Zen – 1978, audiozáznam, http://www.byti.eu/stazeni.html.

Podpořte aktivity České psychedelické společnosti, mezi které patří i osvěta stigmatizované tematiky.