Článek
Z osobní zkušenosti i řady známých a přátel bych se přiklonil k prvé alternativě. Například jedna uživatelka našeho systému péče veřejně popisovala - Po návratu ze SRN do ČR bylo hledaní zubaře pro mne „kulturní šok“. Předtím jsem měla zubaře v Mnichově bez problémů, včetně jeho nalezení.
A teď v Česku: Od pojišťovny obdržíte seznam zubařů, 6 listů formátu A4. Nikde neberou telefon, marná snaha. Pokud ho přece jen někde na popáté zvednou, odpověď všude stejná: „Nové pacienty nebereme“. „Na čekací listinu Vás nedáme… nic takového zde nemáme.“
Pakliže přistoupíme na Šmuclerovu hypotézu, že zubařů je v Česku prý dostatek a lidé jsou jenom pohodlní zubaře hledat, nabízí se jasná otázka. Proč stomatologické komora – nebo jiný orgán veřejné správy – nevytvoří digitální veřejně přístupnou databázi, kde by občan – pacient jasně viděl, který stomatolog ještě pacienty bere, a který nikoliv.
Aktuální praxe je většinou taková, jak bylo popsáno výše, pojišťovna aktivnějšímu pacientovy dá seznam všech zubařů – a milý občane zavolej si tam, zda berou či nikoliv. Prostě jako v roce 1991, ne v roce 2023. Navíc tento systém-nesystém otravuje nejen pacienty, ale i samotné lékaře a zubní sestřičky.
Neustále mi vrtá hlavou, proč taková dálkově přístupná databáze v dnešním digitálním světě neexistuje, proč se tématu nechopí alespoň třeba Piráti? To je pořád digitální stát sem, digitální stát tam, ale v agendách, kde by to lidem skutečně pomohlo – skutek utekl.
Opravdu vám přijde důstojné, aby pojištěnec v 21. století obvolával či dokonce osobně obcházel jednotlivé zubaře takřka s čepicí v ruce, a ptal se, zda mají ještě volné kapacity?
Koneckonců, dle komorového prezidenta je prý zubařů dostatek. Akorát se o nich prý neví.
Nejen u zubařů
Samozřejmě zmíněný model, by se měl aplikovat, nejen u zubařů, ale i u ostatních lékařských profesí. Pacient nebo jeho rodinný příslušník by si otevřel příslušnou databázi a zjistil by, kde mají volné kapacity například na urologii či alergologii v jeho kraji či okrese. A nevolal týden zbytečně po všech čertech.
Pro méně pozorné čtenáře, autor v této glose netvrdí, že by měl být zubař či neurolog v každé ulici či pětisethlavé vesničce, nicméně zdvořile pléduje za zlepšení informovanosti o kapacitách pro běžného pacienta, nejen pro toho, který má někde nějaké známé či dokonce pochází z lékařské rodiny. Koneckonců právo na informace je základním ústavním právem.
Kdo něco chce hledá způsob, kdo ne hledá důvod.
