Článek
A já?
Nic.
Ani cena útěchy. Ani čestné uznání. Ani poukaz na kávu v divadle Hybernia. Dokonce ani diplom vytištěný na trochu tvrdším papíře.
Začínám mít podezření, že jsem se ocitl v nejhorší možné společenské kategorii současnosti. V prostoru mezi tábory. V českém bermudském trojúhelníku veřejné debaty.
Pro dezoláty jsem totiž moc sluníčkový.
A pro sluníčka zase příliš dezolátský.
Když napíšu, že Evropská unie občas dělá rozumné věci, už mě část internetových bojovníků podezírá, že dostávám tajné granty přímo z Bruselu a doma spím v pyžamu s hvězdami evropské vlajky a fotku Danuše Nerudové na polštáři.
Když ale zároveň napíšu, že Green Deal občas připomíná seminář lidí, kteří nikdy neviděli účet za plyn, okamžitě se na mě dívá druhá část společnosti jako na starého bílého tlustého muže, který osobně vypustil do ovzduší tři uhelné elektrárny bez filtru a protiprávně naplácal Grétě na zadek.
Člověk dnes nesmí mít nuance.
Nuance jsou holt podezřelé.
Dříve se říkalo, že pravda bývá někde uprostřed. Dnes to vypadá, že uprostřed je hlavně člověk, kterého nemá rád vůbec nikdo.
Když kritizuji vládu, jsem proruský dezolát.
Když kritizuji opozici, jsem kavárenský elitář.
Když pochválím starostu za opravený chodník, určitě jsem součástí nějaké klientelistické sítě.
A když napíšu veselý fejeton o zmrzlině v Retzu, ozve se někdo, že banalizuji evropskou spolupráci.
Největší problém je, že novinářské ceny se dnes často neudělují jen schopnost psát. Neoficiálně se soutěží hlavně v tom, kdo nejlépe zapadne do správného kulturního kmene.
Musíte přesně vědět, kdy být progresivní, kdy rozhořčený, kdy dojatý a kdy používat správné hashtagy.
Já to neumím.
Jednou napíšu text, po kterém mi tleská celé hospoda, pardon knihovna.
Druhý den článek, za který mě chválí bývalá učitelka češtiny (resp.moravštiny) z Brna-středu.
A třetí den mě obě skupiny pošlou k čertu.
Skutečný sirotek českého internetu
Jsem zkrátka ideově bezprizorní autor. Takový politický sirotek českého internetu.
Kdybych byl výraznější aktivista, měl bych možná větší šanci. Jenže já pořád ještě věřím, že fejeton má být hlavně chytrý, vtipný a trochu lidský. Ne ideologický manuál k převýchově obyvatelstva.
Navíc mám podezření, že poroty novinářských cen bývají složené z lidí, kteří by v hospodě po třetím pivu stejně zjistili, že se vlastně ve spoustě věcí shodnou , jen by si to nesměli veřejně přiznat.
Ale nevadí.
Já si svoji cenu stejně představuji jinak.
Ne sošku. Ne gala večer.
Stačí mi, když mi někdo napíše:
„Člověče Medvěde, to jsem se fakt zasmál.“
To je totiž ocenění, které se nedá zmanipulovat porotou ani algoritmem.
A navíc, na sošky se neustále práší.
Dobrý fejeton zůstane.
