Článek
U části veřejnosti vzbuzoval Petr Pavel po svém zvolení naději právě tím, že vnese na Pražský hrad klidnější styl než jeho předchůdci. Po více než třech letech ve funkci je ale zřejmé, že ani generálská disciplína automaticky nezaručuje politickou neomylnost.
Některé prezidentovy kroky působí spíše jako mediální aktivismus než jako promyšlená státnická politika. A několik jeho postojů začíná být terčem kritiky nejen opozice, ale i části původních podporovatelů.
1. Přílišná jednosměrnost v zahraniční politice
Prezident Pavel vsadil téměř vše na důrazně prozápadní a bezpečnostní rétoriku. Sama o sobě není orientace na NATO či Evropskou unii problém — Česká republika tam ostatně patří. Jenže politika není vojenské cvičení, kde existuje jediný správný směr postupu.
Část veřejnosti má pocit, že Hrad někdy až příliš automaticky přebírá postoje Bruselu či Washingtonu, aniž by viditelněji zdůrazňoval specifické české národní zájmy. Prezident často působí spíše jako reprezentant euroatlantických struktur než jako sebevědomý obhájce české státnosti.
Prezident republiky by měl být schopen spojovat západní orientaci s větší dávkou realismu a zdravého skepticismu. V tomto směru působí třeba někdejší prezident Václav Klaus výrazně samostatněji.
2. Nedostatečný kontakt s běžným životem lidí
Petr Pavel vystupuje poměrně kultivovaně, slušně a věcně. To je bezpochyby lepší než permanentní vulgarita či chaos. Jenže politika není pouze otázkou stylu. Je také otázkou schopnosti chápat každodenní starosti obyčejných lidí.
Mnoha občanům dnes vadí, že prezident působí až příliš technokraticky. Když lidé řeší drahé energie, ceny potravin nebo bydlení, očekávají od hlavy státu nejen uklidňující projevy, ale i silnější tlak na vládu a výraznější sociální citlivost.
Prezident někdy působí dojmem člověka z bezpečnostních konferencí a diplomatických salonků, méně už jako někdo, kdo intuitivně rozumí frustraci nižší střední třídy nebo seniorů.
A právě zde zůstává silná část společnosti skeptická.
3. Polarizuje společnost - není prezidentem všech
Jedním z hlavních sloganů Pavlovy prezidentské kampaně bylo uklidnění společnosti. Jenže česká společnost není rozhádaná kvůli nedostatku hezkých slov. Konflikty vznikají hlavně kvůli ekonomickým problémům, rozdílným životním zkušenostem a rostoucí nedůvěře vůči institucím.
Prezident Pavel někdy působí, jako by věřil, že stačí kultivovaný tón a fotografie z regionů. Jenže část veřejnosti chce slyšet i tvrdší obhajobu konkrétních zájmů občanů.
Politika není terapeutický seminář ani motivační podcast. Občas vyžaduje i jasný střet názorů, silnější emoce a schopnost říci vládě nepříjemné věci veřejně a bez diplomatických opisů.
Mnozí mu také vytýkají, necháme na laskavém čtenářstvu zda (ne)oprávněně, že se nedostatečně vypořádal se svou předlistopadovou minulostí. Bylo by například vhodné kdyby 20 procent svého obřího platu dával na nadace pomáhající obětem komunistického režimu?
Prezident Pavel v porovnání například s premiérem Babišem (ten dává roky celý svůj plat) dává méně peněz na charitu.
4. Přecenění role morální autority
Petr Pavel bývá často prezentován jako symbol důstojnosti a „návratu slušnosti“. Jenže česká politika má dlouhodobou zkušenost s tím, že přílišné moralizování veřejnost časem unaví.
Obyčejného člověka totiž většinou více zajímá výplata, ceny energií nebo dostupnost lékaře než abstraktní debaty o hodnotovém ukotvení demokracie.
Prezident, který příliš často apeluje na morální rozměr politiky, riskuje, že začne působit odtrženě od reality. Lidé totiž nechtějí jen slyšet, co je správné. Chtějí také vědět, kdo zaplatí účet.
Prezident není nepřítel, ale ani nedotknutelný symbol
Kritika prezidenta neznamená útok na stát ani demokracii. Naopak. Demokratická politika stojí na tom, že i nejvyšší ústavní činitelé mají být podrobováni veřejné debatě.
Petr Pavel nepochybně přinesl na Hrad větší klid a reprezentativnost. Současně ale ukazuje limity technokratického a příliš moralizujícímu stylu politiky.
Paradox jeho mandátu: prezident, který měl společnost spojovat, zatím přesvědčivě neoslovil ty, kteří se už dlouho cítí být mimo hlavní proud české politiky.
