Článek
Když se podíváme na dnešek, je stresující sledovat současné společenské fungování. Objevují se bizarní politické postavy, extremistické názory a radikalizace společnosti skrze sociální sítě. Zatímco bizarní postavy, názory i události tu byly vždy (Sládek, bamberská aféra, Grossův byt a mohl bych pokračovat), sociální sítě vytvořily nový fenomén, se kterým společnost neumí pracovat: vřískající politiky, kteří permanentně udržují své voliče v machistické slovní agresi. Bohužel se kvůli slovní agresi a hledání neustálého nepřítele – ať už vnitřního (ČT, neziskovky), nebo vnějšího (EU, migrace, Ukrajina) – nedostává prostoru pro otázky ekonomické: tedy že pravice pomáhá podnikatelům a levice dělníkům.
Dnes ve svém okolí vidím původní voliče těchto směrů, kteří se přetransformovali a redefinovali hlavní politické proudy. Z pravice a levice nám vznikly dvě skupiny, které si hanlivě nadávají nejčastěji do „libtardů“ a „dezolátů“. Tento zjednodušený pohled nám však nebezpečně nasvěcuje, o co zde skutečně jde. Už se nebavíme o tom, jestli pomůžeme podnikatelům, nebo dělníkům. Bavíme se o tom, kam budeme směřovat – zda na Východ, anebo na Západ. Z toho důvodu se dostáváme do bizarní situace, kdy se obě skupiny označují za vlastence a své protivníky za kolaboranty. Tyto pojmy se tak vyprazdňují a ztrácejí význam, jelikož je používáme výhradně v pejorativním kontextu.
Bylo by fajn si nahlas říct, že urážky odvádějí společnost od pointy. Ta je přitom jednoduchá: máme zde dva proudy, které vlastenectví spojují s jiným kulturním okruhem. Zatímco první vidí naše vlastenectví ukotvené na Západě a v EU, druhé osudově spojuje češství s Ruskem. Jsme tedy rozděleni pomyslnou „Huntingtonovou hranicí“, která dnes krvavě probíhá Ukrajinou, a stojíme před existenční otázkou, zda u nás převládnou sympatie k Západu, či k Východu. Myslím, že kdo zná Huntingtona, ví, kam bychom měli směřovat.
