Článek
Naštěstí byla tato justiční křivda v roce 2007 napravena, původní verdikt nad Janem Antonínem Baťou zrušen a on byl plně rehabilitován. Smutné je, že prezident Edvard Beneš dobře věděl, že majitel zlínského obuvnického koncernu s nacisty nespolupracoval, přesto jeho odsouzení nezabránil, i když tak mohl učinit, například svědeckou výpovědí v jeho prospěch. Beneš však zbaběle mlčel. Nevlastní mladší bratr Tomáše Bati Jan Antonín řídil firmu po smrti svého staršího sourozence od roku 1932.
Jan Antonín Baťa
Jak uvedl web euro.cz, prokurátor dva roky po skončení války obžaloval Jana Baťu ze spáchání vojenské zrady a také za to, že se měl dohodnout s říšským maršálem Göringem na vystěhování Čechů do Patagonie. Nejvyšší soud ale v těchto dvou bodech Jana Antonína zprostil obžaloby. Uznal jej ale vinným z toho, že „v zahraničí vědomě poškozoval zájmy republiky Československé tím, že se odmítl připojit otevřeně k čs. hnutí odbojovému, bránil v tom i svým zaměstnancům a jednal tak, že i se svými závody přišel na černé listiny anglickou a americkou“. Soud odsoudil Jana Antonína v nepřítomnosti k patnácti letům vězení a k propadnutí veškerého majetku.
Mladší bratr zakladatele světově významného obuvnického impéria Tomáš tak byl odsouzen za skutek, která nebyl trestný ani podle tzv. Benešových dekretů, tedy odmítnutí připojení se k protinacistickému odboji. Důsledně vzato, za takový čin by musela být odsouzena většina Čechů a Slováků. Navíc to v případě Jana Bati ani nebyla pravda.
Nakonec po šedesáti letech od nespravedlivého verdiktu byl zproštěn všech obvinění, protože se ukázalo, že nepoškozoval zájmy své vlasti v zahraničí, naopak podporoval československý odboj a pomáhal obětem nacistické perzekuce. Důkazy o tom přináší kniha spisovatele Miroslava Ivanova. V ní jsou uvedena svědectví lidí, kteří potvrdili, že Jan Baťa jim nijak nebránil ve vstupu do čs. zahraničního vojska, naopak to schvaloval, sedmdesáti až osmdesáti židovským rodinám pomohl v útěku před nacisty z Československa a čs. zahraniční vládě v Londýně přispěl na odboj 280 000 dolary (v současnosti 5 – 10 milionů dolarů, v přepočtu cca 115 až 230 milionů Kč). Jan Baťa akorát protinacistický odboj nepodporoval otevřeně a to z obavy z možných represí proti svým spolupracovníkům, kteří zůstali v okupovaných českých zemích.
„Rád bych, abyste věděl, jako víte nejméně od prosince 1938, že já i naše podniky jsou k Vaší disposici. Zatímco v některých kruzích vedoucích vlastenců se mluví o rozčarování, pokud jde o nás a o mne, tož vím, že nakonec se všichni přesvědčí, že jsem jednal a jednám v duchu nejlepší služby našemu národu. V novém postavení našich amerických společností jsem zařídil, aby všechny zisky jejich byly odevzdány čs. vládě. Je to stejný postup, jaký jsem nařídil už v říjnu 1939, pokud šlo o podniky v Anglii a Francii a v obou těchto impériích,“ napsal Jan Antonín Baťa v dopise Edvardu Benešovi v roce 1942. Exilový prezident tedy dobře věděl, že úspěšný podnikatel nebyl kolaborantem.
Je pravdou, že u Američanů a Britů byl Jan Baťa zpočátku veden na černé listině, ti však později ještě před procesem v Československu svoje podezření vůči němu odvolali.
Příčina nespravedlivého odsouzení Jana Bati za kolaboraci mohla být ze strany československých představitelů podlá a pragmatická zároveň. Baťovy závody byly znárodněny na základě Benešových dekretů v říjnu 1945. Vlastníkovi však za ně měla být správně vyplacena náhrada, která by v tomto případě dosáhla značné sumy, v současných cenách by šlo o miliardy korun. Majitel však neměl na kompenzaci nárok, pokud byl odsouzen za spolupráci s nacisty.
Důvod, proč se Edvard Beneš zlínského továrníka nezastal, mohl být i ryze osobní. Podle webu stoplusjednicka.cz Jan Baťa při své schopnosti analyzovat ekonomickou situaci na základě zpráv, které dostával z celého světa, velmi brzy dospěl k závěru, že Československo se po nástupu Hitlera k moci dostalo do velkého ohrožení a že prezident Beneš není tak silným politikem, aby byl schopen nacistickému nebezpečí účinně vzdorovat. „Je skoro jisto,“ napsal v podnikovém časopisu Zlín 28. února 1938 ve svém komentáři k Hitlerovu projevu, „že se požadavkům Hitlerovým dostane sluchu.“
Jan Baťa byl rozhodným odpůrcem kapitulace před Německem. Byl přesvědčen, že Československo se má německé agresi bránit z každou cenu i bez pomoci spojenců. Selhání Velké Británie a Francie, které dovolily anexi čs. pohraničí Hitlerovou Třetí říší, ostře kritizoval.
Ukázalo se však, že v Benešovi se Baťa nemýlil. Ten se v září 1938 coby československý prezident zachoval jako slaboch a vydal Sudety nacistickému Německu bez boje.
Novinář a historik Jan Urban ve svém článku na webu hlidacipes.org pak přesně vystihl Benešovu zákeřnou a mstivou povahu. „Doma budovaný obraz Edvarda Beneše jako demokrata, respektovaného a obdivovaného na Západě i na Východě, nebyl pravdivý nikdy. Vždyť už v roce 1920 napsal první britský velvyslanec v Praze Sir George Clark o Benešovi, že jde o „bezohledného oportunistu“.“
Odkazy:
Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše, Miroslav Ivanov, nakladatelství XYZ, Praha 2008
