Článek
V lednu 1649 byl anglický král Karel I. z rodu Stuartovců odsouzen k trestu smrti a popraven. Anglie se stala v letech 1649 – 1660 republikou, respektive v mezičase 1653 – 1659 diktaturou v čele s krutovládcem Oliverem Cromwellem. V této době měla Anglie čtyři různé ústavy a v posledním roce republiky se země řídila nouzovými opatřeními. Monarchie byla zrušena s ní zároveň i sněmovna lordů a anglikánská církev. O nějakém stabilním uspořádání však nemohlo být ani řeči. My v Českém královském institutu jsme si vědomi toho, že též někteří panovníci nebyli vzorem ctností, ale období republiky, o kterém mnozí ani nevědí, patří k nejtemnějším v anglických dějinách.
V květnu 1649 byla vyhlášena Anglická republika. Cromwell se podle webu osobnosti.cz stal předsedou státní rady, která měla výkonnou moc a velel armádě při dobývání Irska. Zde „proslul“ brutálním vyvražďováním civilního obyvatelstva, zvláště při dobývání měst Drogheda a Wexford.
Zákonodárnou moc v zemi sice držel parlament, ale, jak upozorňuje web stoplusjednicka.cz, moc třímala armáda v čele s Cromwellem. Vojáci požadovali nové volby, zatímco poslanci připravili zákon, který by upevnil jejich moc. Cromwell se proto rozhodl jednat a 20. dubna 1653 se objevil ve sněmovně. Poslancům řekl: „Sedíte tu už příliš dlouho, někteří z vás jsou kurevníci, další opilci. Mnozí zkorumpovaní a nečestní, budící pohoršení lidu… Nevidím žádný důvod, proč byste tu měli dále být. Z Boží vůle vás vyzývám, odejděte.“
Následně oddíl vojáků vyhnal zákonodárce ze sálu. Místo zrušení parlamentu či nastolení vojenské diktatury se však Cromwell rozhodl vytvořit takzvaný „parlament svatých“, který měl být shromážděním „nejctihodnějších mužů Anglie“. Ani s nimi však nebyl Cromwell příliš spokojen a rozpustil je 12. prosince 1653. O čtyři dny později jmenovala Cromwella důstojnická rada Lordem protektorem, čímž převzal funkci hlavy státu.
Oliver Cromwell se stal skutečným vládcem země – diktátorem ve funkci Lorda protektora. Ten ale nebyl žádným demokratem. Považoval sám sebe za biblického Mojžíše, který vede Izraelity do zaslíbené země a pokud se lid vzpouzel a reptal, bylo nutné jej na cestu do „zaslíbené země“ dostat i násilím.
Stinnou stránkou období republiky byl také zákaz slavení Vánoc, Velikonoc a Svatodušních svátků. Je ovšem pravdou, že tyto pokusy začaly podle webu svetobeznik.info už v roce 1644 a parlament jej uzákonil v roce 1647, tedy ještě před královraždou, nicméně proti vůli panovníka, a ani nelze prokázat přímý Cromwelův vliv na tento verdikt. Lord protektor ovšem patřil k puritánům, kteří toto opatření prosadili, protože považovali Vánoce za „katolický papežský svátek bez biblického základu“, a to bylo nejvíc prosazováno právě v době republiky. Oslavy byly vnímány jako čas nemorálního chování, obžerství a pohanských zvyků. Bylo zakázáno navštěvovat bohoslužby o těchto svátcích, zavírat obchody a nařízeno pracovat jako v jakýkoliv jiný den. Puritány bychom mohli označit za náboženské fanatiky, kteří upírali lidem jakékoliv světské radosti. Nelze se tedy divit tomu, že taková nařízení vyvolala na veřejnosti odpor a docházelo i k otevřeným vzpourám proti nim. Zákaz svátků tak vydržel jen do roku 1660, kdy jej nový král Karel II. zrušil.
Anglická republika nakonec skončila neslavně. Po smrti Olivera Cromwella v září 1658 se ujal moci jeho syn Richard, který však neměl takové politické a vojenské nadání jako jeho otec a po devíti měsících rezignoval. Země, která si vydržovala obrovskou armádu, se ocitla v rozkladu a těsně před finančním krachem. Prakticky už nebyl nikdo, kdo by chtěl bojovat za republiku.
Správce Skotska generál George Monck se proto rozhodl k razantnímu řešení. Přitáhl se svými vojáky do Londýna a parlament posléze provedl ústavní změny. Byl ukončen nepovedený republikánský experiment, obnovena monarchie a 29. května 1660 se Karel II., syn popraveného Karla I. z rodu Stuartovců, stal anglickým králem. Předtím však musel slíbit amnestii většině revolucionářům, s výjimkou těch nejradikálnějších, kteří se přímo podíleli na smrti jeho otce. Ty nechal bez milosti popravit.
S „tyranem“ Cromwellem pak neměl žádné slitování. Jeho tělo bylo exhumováno a na výročí popravy Karla I. oběšeno. Následně mu setnuli hlavu, a nakonec ji narazili na kůl. Několik desetiletí pak shlížela s hlavami ostatních královrahů ze střechy Westminsterského paláce. Ze současného hlediska to je jistě kruté, ale tenkrát se tak se zrádci běžně nakládalo.
Takto neslavně tedy skončila anglická republika. Když si pak člověk uvědomí, že za pozdějších králů Anglie prosperovala a stala se z ní světová velmoc, tak to vlastně bylo v pořádku.
Odkazy:
Evropa – Dějiny jednoho kontinentu, Norman Davies, nakladatelství Prostor, Praha 2005
Dějiny Británie, Kenneth O. Morgan a kolektiv, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999
