Článek
My v Českém královském institutu chceme upozornit na to, že bylo velkým štěstím pro panovníky, když se mohli opřít o skvělé osobnosti. To měl i český král Přemysl Otakar II., kterému věrně stál po boku olomoucký biskup Bruno ze Schaumburgu, někdy též psáno ze Schauenburgu. Ten se také významně zapsal svoji kolonizační a zakladatelskou činností do dějin Moravy. Hovořil německy, latinsky a česky. Vyznal se nejen v teologii, ale díky svému hraběcímu původu i ve vojenství a stavbě hradů. Byl rovněž výborným hospodářem.
Církevní hodnostáři patřili obecně k nevzdělanějším lidem ve středověku a proto se z nich často rekrutovali schopní poradci panovníků. Stejně tak tomu bylo i v Brunově případu.
Bruno ze Schaumburgu, jak uvádí web olomouckého arcibiskupství, se narodil asi roku 1205. Po studiích na předních klášterních a katedrálních školách začala jeho úspěšná církevní kariéra. Stal se kanovníkem v Magdeburgu, roku 1229 proboštem v Lübecku, roku 1236 kanovníkem v Hamburku a v roce 1238 proboštem magdeburské kapituly. V době příprav I. lyonského koncilu byl v roce 1245 jmenován papežským kaplanem. Olomouckým biskupem jej ustanovil papež Inocenc IV. v září téhož roku.
Byl výraznou postavou duchovního hierarchy vyhraněné gotické monumentality, jenž neúnavně dovedl na Moravě vytvořit skutečné knížectví a zanechat v hospodářském vývoji kraje nesmazatelné stopy. Podle profesora církevních dějin Jaroslava Kadlece upevnil moc olomouckého biskupství tím, že nechal postavit na jeho obranu mnoho hradů a zavedl po vzoru svého německého rodiště zřízení manské. Manové byli muži, kteří se zavázali biskupovi vojenskou službou a za to obdrželi v léno vybrané pozemky.
Jako šiřitel kultu sv. Mořice patrně roku 1255 zahájil přestavbu kostela sv. Mořice v Olomouci. Kolem roku 1260 začal budovat také chrám svatého Mořice v Kroměříži, u něhož zřídil kolegiátní kapitulu s proboštem, děkanem a kanovníky. Románskou katedrálu sv. Václava opravil po požáru v roce 1266 v gotickém stylu, obnovil při ní scholasterii s povinností pečovat o nově zřízenou katedrální školu a při katedrální kapitule zřídil čtyři nové kanovnické posty. V roce 1274 se zúčastnil II. lyonského koncilu, kde se stal autorem jedné ze tří zpráv o stavu církve.
Po smrti českého krále Václava I. se biskup Bruno, jak uvádí Wikipedie, stal rádcem a diplomatem jeho syna a nástupce Přemysla Otakara II., a to přesto, že se dříve postavil proti jeho vzpouře vůči vlastnímu otci. Olomoucký biskup se stal oporou mladého krále, který byl současně moravským markrabětem, na Moravě. Toto spojení se ukázalo šťastné a prospěšné pro české země.
V letech 1254–55 a znovu 1267–68 doprovázel Přemysla Otakara II. na křížové výpravy do Prus a Litvy. Byl stoupencem cyrilometodějské tradice a spolu s králem usilovali o povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství s tím, že by pod něj spadala kromě pražské diecéze i nově zřízená biskupství na christianizovaném území nynějšího Polska a Pobaltí. Kvůli nesouhlasu papeže Klementa IV. se však tento záměr nerealizoval.
Jindy však dokázal být biskup Bruno úspěšný a projevil se jako mimořádně schopný politik a vyjednávač. Jeho majstrštykem bylo, když pro Přemysla Otakara II. dokázal získat Štýrsko, kde v letech 1262–69 působil jako hejtman, čili králův místodržící. Po bitvě u Kresenbrunnu v roce 1260, v níž Přemysl porazil uherského krále Bélu IV., se mu také podařilo dojednat svatbu českého panovníka s Bélovou vnučkou Kunhutou. Později hájil Přemyslovy zájmy o získání římské královské koruny u papežské kurie. Často velel přemyslovským vojskům, což ovšem v té době nebylo u duchovních nic neobvyklého. Například roku 1276 hájil Rakousy proti postupujícímu vojsku Přemyslova soka Rudolfa Habsburského.
Klíčové bitvy na Moravském poli o dva roky později se Bruno nezúčastnil a porážce českého vojska a Přemyslovy smrti byl nucen vzdát hold vítěznému římskému králi Rudolfu Habsburskému, který jej pověřil správou části území severní Moravy. V roce 1279 biskup Bruno vysvětil na pražského biskupa Tobiáše z Bechyně. Zemřel 17. února 1281 a je pohřben v kroměřížském kolegiátním chrámu svatého Mořice.
Odkazy:
Přehled českých církevních dějin 1, Jaroslav Kadlec, nakladatelství Zvon, Praha 1991
