Článek
Čin šílence, jinak to nazvat nelze. Dne 28. června 1914 byli v Sarajevu srbským teroristou Gavrilo Principem zavražděni následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d'Este a jeho žena Žofie pocházející z českého hraběcího rodu Chotků. K vrahům patřili příslušníci organizace Mladá Bosna, kteří byli řízeni přímo ze Srbska tamním šéfem vojenské rozvědky a vůdcem nacionalistické skupiny Černá ruka Dragutinem Dimitrijevičem.
My v Českém královském institutu chceme tuto tragickou záležitost uvést na pravou míru. Nepochopitelné bylo, že terčem atentátu srbského nacionalisty se stal následník trůnu, který byl nekompromisním odpůrcem vojenského konfliktu a snažil se mu zabránit za každou cenu, jak potvrzuje jeho korespondence. Navíc chtěl Rakousko-Uhersko změnit ve federaci rovnoprávných národů, což by prospělo též Srbům a dalším Jihoslovanům.
Arcivévoda František Ferdinand byl hlavou tzv mírové strany v Rakousku-Uhersku a válku kategoricky odmítal. Existuje jeho zachovaná korespondence s přáteli, ve které dává jasně najevo, že za žádnou cenu nesmí dojít k válce a už vůbec ne k válce s Ruskem „Nikdy nepovedu válku proti Rusku. Obětuji všechno, aby k ní nedošlo, protože tato válka by skončila buď svržením Romanovců nebo Habsburků – anebo možná i svržením obou dynastií,“ napsal arcivévoda tato prorocká slova a také zdůrazňoval, že toho Conrada je nutné držet na uzdě. Tím Conradem byl míněn náčelník generálního štábu Rakousko-uherské armády polní maršál Franz Conrad von Hötzendorf, který naopak vedl válečnou stranu, podle níž Srbsko potřebovalo dostat vojenskou lekci.
Jak uvádí web biography.hiu.cas.cz už během balkánských krizí v letech 1908, 1912 a 1913 Conrad von Hötzendorf opakovaně požadoval rozpoutání války. František Ferdinand ale s jeho návrhy na preventivní údery nesouhlasil a blokoval je. Rozpoznal, že válka by nepředstavovala pro mnohonárodnostní říši východisko z vnitřní krize, ale naopak smrtelnou hrozbu. Plány, které po svém nástupu na trůn chtěl provést a které měly vést k posílení jednoty říše (zejména omezení autonomie Uher revizí vyrovnání z 1867), vyžadovaly zahraničněpolitický kurs vyhýbající se konfliktům.
Velice dobře popsal Bruno Solařík v Krajských listech. „Princip u soudu tvrdil, že pokládal Ferdinandovu činnost za „velice nebezpečnou pro Jihoslovany“. Je zajímavé, že ve skutečnosti byl následník tím posledním, kdo by hodlal Jihoslovany obzvlášť potlačovat. Spíš tomu bylo naopak. Ferdinand totiž hluboce nesnášel Maďary, jejichž povýšení do role druhého státního národa zavedením „dualismu“ považoval za urážku říšského principu. Připravoval proto federalizaci impéria… Mělo tomu napomoci zavedení „trialismu“, kdy měla být jako protiváha Uher povýšena státoprávní pozice právě jihoslovanských národů!“
Od Principa to byl v každém případě neuvážený čin, který nakonec vedl k zničující světové válce. Po smrti arcivévody už protiválečná strana neměla srovnatelného hráče vůči Conradu von Hötzendorfovi, kterým byl arcivévoda, a ten bez odporu prosadil vyhlášení války Srbsku. Všichni víme, k jakým to vedlo následkům. A tato vražda světový konflikt také umožnila. Ze strany Srbů proto byla tato akce nepochopitelná a neomluvitelná.
Je ale dobře, že současná Bosna a Hercegovina přehodnotila tento Principův čin a považuje jej za terorismus a zločin. Proto byla na místě této tragické události v Sarajevu sejmuta původní pamětní deska oslavující tuto sprostou vraždu a nahrazena tabulkou s informativním historickým textem.
Odkazy:
Vražda arcivévody, Greg King a Sue Woolmansová, nakladatelství Bourdon, Praha 2017
