Článek
Na tuto skutečnost upozornil web palba.cz. Československá zahraniční armáda ve Francii chtěla v letech 1939 – 1940 pomoci malému Finsku, které čelilo bezdůvodné agresi Sovětského svaz, a k Francouzům začlenit rovněž československé vojáky. Mnoho Čechů chtělo tenkrát bojovat ba straně napadené skandinávské země. Tehdejší president v exilu, Edvard Beneš to však zakázal a nepovolil ani nábor čs. dobrovolníků. Měl totiž obavy, aby si československé odbojové vedení neudělalo ze SSSR nepřítele. Jinými slovy, bál se Stalina.
Český královský institut upozorňuje na slabošskou Benešovu povahu, který se bál klíčových rozhodnutí, a alibisticky přehrával problémy na druhé.
Sympatie světové veřejnosti přitom byly jednoznačně na straně Finska, jak uvádí v komentáři na webu novinky.cz historik Jan Rychlík. „Dne 14. prosince 1939 byl SSSR většinou hlasů vyloučen jako agresor ze Společnosti národů. Zbraně a humanitární pomoc dodaly Finsku ve větším objemu Itálie, Maďarsko, Dánsko, Norsko, Belgie, Francie a Jihoafrická unie a rovněž neutrální Švédsko. Prezident USA Roosevelt získal od Kongresu souhlas na jednorázovou pomoc, ale zbraně dorazily až v době, kdy už konflikt prakticky skončil. Ve Finsku bojovalo také asi 11tisíc dobrovolníků, nejvíc ze skandinávských zemí, především ze Švédska…“
Finští vojáci v sovětsko-finské válce v roce 1940
Agrárnický politik a ministr financí v čs. zahraniční vládě Ladislav Feierabend v prvním díle svých Politických vzpomínek výstižně napsal, že nacismus a bolševismus se dohodly, která část Evropy bude fašistická a která komunistická. Potvrdil, že většina světa stála na straně napadeného maličkého Finska a složil hold statečným Finům, kteří úspěšně čelili obrovské přesile Rudé armády a způsobili jí velké ztráty.
U Edvarda Beneše se ale tehdy kombinovala zbabělost s vypočítavostí. V roce 1938 se dožadoval, aby Západ přišel Československu ohrožovanému nacistickým Německem na pomoc. Když však o rok později na konci listopadu SSSR napadl Finsku, pomoc oběti odmítl. Klasický dvojí metr a sobectví.
Ladislav Feierabend ve svých vzpomínkách také srovnává Československo a Finsko. Naše postavení se mu zdálo výhodnější, protože Finsko bojovalo bez spojenců, kdežto Československo mělo uzavřené spojenecké smlouvy s Francií a SSSR. Takže byl přesvědčen, že jsme v osmatřicátém roce měli bojovat. Neochota Francie a Velké Británie nám pomoci by podle něj mohla být přebita statečností našich vojáků, která by západní veřejné mínění přinutilo své vlády k tomu, aby nám vojensky pomohly.
Beneš se ovšem bál, co by tomu řekl Stalin, když proti Rudé armádě budou bojovat českoslovenští vojáci či dobrovolníci. Prý by se nám to mohlo později vymstít, až ho budeme potřebovat ve válce s hitlerovským Německem. Jenomže se šeredně spletl, sovětský komunistický vůdce nebral na Benešovu lokajskou servilitu žádný ohled. Na něj totiž platila pouze síla a proto víc respektoval Finy, kteří se mu vzepřeli, než Čechoslováky, kteří se mu poddali.
„Kromě toho u něj (Stalina) získali Finové svým odporem velký respekt; uvědomil si, že válka sjednotila finský národ,…Přímá okupace Finska by navíc znamenala riziko partyzánské války. Stalin se proto rozhodl, že ponechá Finsko jako samostatný stát,“ připomněl dále historik Rychlík na webu novinky.cz.
Výsledek známe, po roce 1945 se Československo stalo totálně podřízeným sovětským satelitem, kdežto Finsku Stalin ponechal volnost ve vnitřních záležitostech s tím, že jeho zahraniční politika nesmí být v rozporu se zájmy SSSR. Podle něj si to stát, který tak odhodlaně bojoval o svoji svobodu, zaslouží. Finská odvaha tak byla odměněna, Benešova zbabělost nikoliv.
Odkazy:
Politické vzpomínky II/, Ladislav Karel Feierabend, nakladatelství Atlantis, Brno 1994
