Článek
Ta beznaděj, bolest a prázdnota byl nepopsatelná. Tolik jsem se na miminko těšila, nadšeně si četla, kdy bude jak velké, a netrpělivě jsem čekala na každý ultrazvuk, až své děťátko zase uvidím.
A najednou byl konec.
Nikdy se nenarodí, nikdy ho nebudu držet v náručí.
Udělala jsem něco špatně? Je to moje vina, nebo jsem nemohla dělat nic?
Nevím, jestli existuje viník.
Jedno je však zřejmé - okolí mě vůbec nechápe.
1) No jo, to se v prvním trimestru stává, nedá se nic dělat.
Aha, děkuji. Život mého dítěte měl menší hodnotu proto, že zanikl v prvním trimestru těhotenství? Kdybych o něj přišla ve druhém, třetím, po jeho narození, měla bych právo na to cítit bolest, ale takhle nemám, o nic tolik nejde?
2) To mě mrzí. Ale hlavu vzhůru, zkusíte to znovu.
A kdyby mi zemřel přítel, tak mi řekneš, že si pak najdu jiného? Každé miminko je snad originál a mně se miminko, které jsem čekala teď, nikdy nevrátí, a další miminko ho na tomto světě nezastoupí.
3) Příroda to tak chtěla.
To neznamená, že nad tím dokážu rozhodit rukama a říct si, že co nadělám.
4) *mluvit o miminku neustále/nemluvit o něm vůbec*
Naslouchej mi. Když si chci promluvit, mluv se mnou, prosím. Když nechci a snažím se to zpracovat si sama, neprobírej to se mnou.
Buďte ohleduplní a nemluvte o nenarozeném dítěti jako o rozbité, ztracené věci, že pak přece může být náhrada. Tak to vážně není.
https://ditevsrdci.cz/cz
