Článek
Nevěřila jsem vlastním uším, když mi to říkala.
„Já jsem to zkazila… byla to hrozná chyba,“ říkala hluše, „Ale už to nejde vrátit.“
Nechala jsem ji, aby se vypovídala, a pak jsem se zeptala:
„A kdy a jak to partnerovi řekneš?“
Podívala se na mě, jako bych se zbláznila.
„Říkat mu to? Proboha, proč bych to dělala?! Já si přece nechci zničit vztah. Chci s ním zestárnout, chci zachovat rodinu… Když se to nedozví, tak mu tím neublížím.“
Zůstala jsem na ni civět.
„To snad nemyslíš vážně,“ zvýšila jsem hlas. „Chceš ho obelhávat? On tě má za svou životní lásku, dělá pro tebe první poslední. Stokrát jsem viděla, jak se k tobě galantně a láskyplně chová. A ty mu tohle provedeš a ještě mu to ani nehodláš čestně přiznat?“
Naštvala se. „No, super podpora! Víš co? Lituju, že jsem se ti svěřila. Co jako hodláš dělat, říct mu to?!“
Podívala jsem se jí do očí a odpověděla:
„Ano. Buď mu to do týdne řekneš sama, nebo to udělám já. S manželem vás známe roky, jsme přátelé. Ale tohle… tohle nemůžu krýt. Nenechám ho žít v takové lži.“
Nevěřila jsem, jak se rozzuřila. Začala na mě křičet:
„Ty jsi hydra, ne kamarádka! Moc dobře si rozmyslím, jestli se s tebou ještě někdy budu bavit. A jestli něco cekneš, jestli mu to řekneš, tak náš vztah budeš mít na svědomí ty, rozumíš?!“
Zhnuseně se zvedla a vystřelila z kavárny…
Tak já tomu nerozumím. Ona udělá chybu, ona naprosto zneváží svůj vztah, svého partnera, udělá něco naprosto amorálního, a naštve se, že já tomu nehodlám přihlížet, a nechat z někoho dělat idiota?
Morálka je pro mne opravdu více než přátelství, její chování se mi nelíbí. Obětí je tady její partner, náš kamarád, nikoliv ona.
