Článek
Přesto se o ní mluví málo a ještě méně se mluví o tom, že řešení může být překvapivě jednoduché.
Někdy stačí stůl, pár židlí, konvice s kávou a někdo, kdo řekne: „Přijďte, budeme rádi.“
Úterní dopoledne na Černém Mostě
Na dohled od stanice metra Černý Most se každé úterý dopoledne rozeznívá přátelský šum hlasů, cinkání šálků a radostné pozdravy. V útulných prostorách Farní charity Praha 14 se schází Klub seniorů, malá, ale živá komunita lidí, kteří mají chuť být spolu.
Na stole čekají chlebíčky, zákusek a káva. Lidé se zdraví křestními jmény. Někdo už rozdává domácí bábovku, jiný si sundává kabát a vypráví, jak se mu dnes jelo autobusem. Atmosféra připomíná spíš rodinné setkání než organizovaný program.
„Tady na Černém Mostě není moc takových míst, kam se dá přijít a potkat se,“ říká jedna z pravidelných návštěvnic. „Jo, do Globusu můžete. A do lékárny,“ dodává s lehkým smíchem a s vděčností , že konečně má místo, kam se každý týden těší.
Malé kluby, velký význam
Právě takové kluby jsou pro mnoho lidí v seniorském věku často jedinou pravidelnou příležitostí, jak nebýt celý den doma. Jak potkat někoho známého, popovídat si, zasmát se. Jak mít důvod vstát, obléct se a vyrazit mezi lidi.
A přitom nejde o nic složitého. Stačí vůdčí osobnost (klidně z řad aktivních seniorů), která určí termín, lehce pohlídá program a otevře dveře. Prostory se dají najít téměř kdekoli: v komunitních centrech, veřejných knihovnách, na radnicích, na farách, v zasedacích místnostech u neziskových organizací. Zázemí většinou není problém. To hlavní jsou lidé.
Kdyby podobných klubů vznikly po republice stovky, možná tisíce nebo desetitisíce, mnoho seniorů by v nich našlo přesně to, co jim dnes chybí nejvíc: pocit, že někam patří.
Příběhy, které dávají smysl
Na Černém Mostě se scházejí desítky seniorů, mezi nimi i velmi inspirativní osobnosti. Třeba paní Jitka. Je jí 94 let, ale s úsměvem tvrdí, že se cítí „tak na devětačtyřicet“. Tělem i duší pedagožka, dodnes doučuje český jazyk. Do klubu chodí pravidelně kvůli programu, ale hlavně kvůli lidem.
Další stálicí je paní Jarunka. „Je mi 81,“ řekne a hned dodá: „Jenom.“ Háčkuje maňásky, které s radostí rozdává, a do klubu jezdí na koloběžce, kterou jí pořídil syn. Její energie je nakažlivá. Z očí jí svítí chuť být součástí všeho, co se kolem děje.
Povídání, pohyb i oslavy
Program klubu je pestrý, ale nenucený. Senioři společně zpívají, tvoří, hrají společenské hry, luští kvízy, občas přijde přednáška nebo promítání. Nechybí lehké cvičení pro tělo i mysl.
Silným momentem jsou mezigenerační setkání, například pravidelné návštěvy blízké mateřské školy, kde senioři čtou dětem pohádky. Když je hezky, vyrážejí na procházky, výstavy nebo kulturní akce. Jednou se dokonce dostali i na mezigenerační diskusi do Parlamentu, kde mluvili o zkušenostech a potřebách starší generace.
Ale největší hodnotu má pro seniory obyčejné popovídání. Sdílení vzpomínek, receptů, radostí i starostí. Ochutnávky toho, co se komu povedlo upéct. A narozeniny, které se tu důsledně slaví.
Klub seniorů na Černém Mostě má také svého klubového maskota, fenku Sisinku. Ta je věrným přítelem a doprovodem paní Murušky. Seniorům dělá milou společnost a s lehkou nadsázkou také hlídá čas: když potřebuje ven, je jasné, že se tu povídalo opravdu dlouho.
Velkou část setkání tvoří obyčejné – ale nesmírně důležité – popovídání
Práce se seniory jako životní poslání
Za atmosférou plnou vřelosti a přijetí stojí vedoucí klubu Alena Machová, energická a empatická žena, maminka čtyř dětí. Práce se seniory a lidmi se zdravotním postižením jí byla blízká celý život. Ovlivnil ji zejména hluboký vztah s její nevidomou babičkou, který ji nasměroval k vysokoškolskému studiu aktivizační práce.
Se seniory začala pracovat už ve dvaceti letech jako dobrovolnice v domově pro seniory. Před 4,5 lety ji oslovil pan farář z Kyjí, aby pomohla založit právě tento klub.
Co jí práce se seniory dává? „Obohacují mě svou vnitřní moudrostí,“ vypráví Alena. „Učí mě zpomalit, učí mě trpělivosti, učí mě dobře žít. Je to hřejivý pocit – být tu pro ně a vidět svět jejich očima. Často se mě dotýkají hloubkou svých myšlenek a podnětů.“
Proč to funguje
Klub seniorů na Černém Mostě není výjimečný rozpočtem ani složitým programem. Je výjimečný tím, že nabízí něco, co dnes chybí mnoha lidem napříč společností: opravdový lidský kontakt.
„Každý je vítán,“ říká Alena Machová. „Dobrá nálada, která tu panuje, je nakažlivá.“
A možná právě v tom je odpověď na otázku, jak léčit samotu ve stáří. Ne drahými projekty, ale otevřenými dveřmi. Ne složitými systémy, ale obyčejným setkáváním. Protože někdy opravdu stačí vědět, že na vás někde čekají.
