Článek
Jak to začalo?
Činoherní klub se záhy po svém založení v roce 1965 zařadil mezi nejpopulárnější pražská divadla. Do souboru, jehož základ přišel z Ostravy s režisérem Janem Kačerem, náležela skupina herců, kteří stáli na počátku své velké kariéry. Jejich jména jsou pevně spojena nejen s divadelními prkny, ale i s mnoha filmovými snímky.
Kdo vůbec patřil mezi členy Činoherního klubu?
Šaramantní Josef Abrám, uhrančivý Petr Čepek, elegantní Jiří Kodet, cholerický Pavel Landovský, významnou postavou byl Josef Somr, který se podle Jana Kačera těšil největšího zájmu žen. Mezi další členy Činoherního klubu náležel František Husák, Jiří Hálek, Václav Kotva, Vladimír Pucholt, Jiří Zahajský a charismatické herečky – Nina Divíšková, Jana Břežková, Jiřina Třebická, později Libuše Šafránková. Už podle výčtu jmen je zřejmé, kolik se zde sešlo rozdílných povah a energií.
Václavu Kotvovi říkali Venoušek
Dostával vesměs menší role, a to platilo i o jeho filmové práci, ale často zanechal silný divácký dojem. Drobná štíhlá postava, výrazný obličej a osobitý mluvní projev z něj činily nepřehlédnutelného herce. Byť byl o řadu let starší než jako kolegové (DAMU absolvoval až v 37 letech), dlouho si udržel mladší vzhled. Měl klidnou povahu, byl pečlivý, vedl divadelní kroniku, chodil do kostela, večírkům v divadelním klubu se raději vyhýbal. Avšak uvnitř něj byl silný zápal pro věc, divadelní prkna a filmování, to byl jeho život.
Krutý spor s Landovským
Právě klid a slušnost zjevně dráždily jeho hereckého kolegu Pavla Landovského, se kterým zakusil nemalé útrapy. Ostatně režisér Jan Kačer ve svým vzpomínkách o Landovském píše: „Neustále trápil a šikanoval Václava Kotvu, ten trpěl, a sotvakdy si postěžoval.“ Jejich nejednoduchý vztah se projevil i na jevišti, v inscenaci Gogolova Revizora, který měl premiéru v roce 1967. Jan Kačer pokračuje: „Václav jednou přišel: „Honzíku, prosím tě, řekni Pavlovi, ať mě nekope do hlavy, když si jako Bobčinský před něho klekám. Strašně mě to bolí a bojím se hrát.“ Režisér Kačer se pokusil zasáhnout a Ladovského umírnit: „Pavle, vždyť mu ubližuješ, nekopej ho do hlavy – jasný?“ Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, za týden přišel Václav Kotva znovu za Kačerem a požádal ho: „Honzíku, prosím tě, ať mě raději Pavel kope do hlavy – on mě teď kope do… zad a to je ještě horší!“
Pavel Landovský v roce 1978 emigroval do Rakouska, do Činoherního klubu se už nevrátil
Hrál do osmdesátky
Václav Kotva nastudoval v Činoherním klubu 25 inscenací, mezi nejznámější patří Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (1966), Višňový sad (1969), Penzion pro svobodné pány (1975), Krejcarová opera (1978) nebo třeba Obsluhoval jsem anglického krále (1989). Mimo Jana Kačera spolupracoval intenzivně s režisérem Ladislavem Smočkem, také ho režíroval Jiří Krejčík, Evžen Sokolovský a Ivo Krobot. Z Činoherního klubu odešel v roce 1993, ale divadelním prknům zůstal věrný i nadále. Účinkoval v Divadle na Fidlovačce a v Národním divadle. S diváky se rozloučil v roce 2002, dva roky předtím, než se jeho bohatý život v 82 letech navždy uzavřel.
Zdroje:
KAČER, Jan. Jedu k mámě. Praha: Eminent, 2003. ISBN 80-728-1126-6.
Národní institut pro kulturu, Virtuální studovna Divadelního ústavu
