Sexuální apetýt T. G. Masaryka: Dovádění na divanu i tajná milenka

Tomáš Garrigue Masaryk. Muž z mramoru, jezdec na bílém koni, asketa a neochvějný morální maják první republiky. Tak ho známe z učebnic dějepisu a oficiálních portrétů. Historie nám ho vykreslila jako člověka, který své emoce podřídil službě vlasti a filozofii. Jenže pod tímto přísným kabátem dýchal muž z masa a kostí, muž, který i v pokročilém věku prožíval bouřlivé city, touhu a vášně, které by mu mohl závidět i leckterý mladík. Jaký byl skutečný sexuální a milostný apetýt zakladatele našeho státu?

Dlouhá desetiletí panoval obraz Masaryka jako téměř asexuální bytosti. On sám k  tomu přispíval svými texty o mravnosti, čistotě a sebekázni. Propagoval monogamii, věrnost a odmítal lehkost mravů, kterou viděl v tehdejší dekadentní Evropě. Jenže historikové v posledních letech našli svědectví, které tento mýtus nabourávají. Masaryk nebyl chladný. Naopak, byl to muž s velmi silným vnitřním pnutím, který svou sexualitu a citovost celý život vědomě a tvrdě krotil. Ale jak se říká, potlačené emoce si vždy najdou cestu ven.

Nemůžeme mluvit o Masarykově intimitě a nezmínit Charlottu Garrigue. Jejich vztah byl na tehdejší dobu revoluční. Nebyla to jen manželka „u plotny“, ale rovnocenná intelektuální partnerka. Masaryk ji miloval natolik, že přijal její příjmení a veřejně bojoval za práva žen. V jejich manželství byla sexualita vnímána jako posvátný akt splynutí dvou duší. Masaryk byl v tomto směru konzervativní – sex bez lásky pro něj byl nepředstavitelný. Charlotta mu byla kotvou i svědomím. Jenže po první světové válce, kdy se stal prezidentem a Charlotta těžce onemocněla (zemřela v roce 1923), se v Masarykově životě otevřela propast. Osamělost na vrcholu moci byla drtivá.

Třináctého června 1928 stála Oldra Sedlmayerová (1884–1954) v davu, který vítal T. G. Masaryka v moravském městě Rosice. Prezident tudy měl původně jenom projíždět, ale ovace byly tak mocné, že tu zastavil a pozdravil se s řadou gratulantů. Když přišla na řadu Oldra, způsobila malý skandál, protože se prezidentovi pokusila políbit ruku. O tři dny později poslala na Hrad dopis: „Pořád vidím Váš káravý pohled, když jsem Vám chtěla ruku políbit. Trápí mě to celé dny a noci…“ Co vedlo Masaryka k tomu, aby pisatelku téhle bláznivé omluvy pozval do Lán, a to hned na tři dny, zůstává záhadou.

Oldra poprvé viděla Masaryka už v roce 1906 na táboře lidu v Borové a zdá se, že si ho tehdy vyhlédla jako svou výsostnou kořist. Dalších dvaadvacet let se k němu nenápadně blížila. Její mládí připomíná příběh z červené knihovny – byla nemanželským dítětem sazeče a herce Karla Drápala a umělecké ambice měla v krvi.

Prezident vzal Oldru hned po jejím příjezdu v pondělí 16. července 1928 na podvečerní projížďku lánskou oborou. Zúčastnil se jí i Edvard Beneš. Tehdy rozhodně netušil, že se z té pohledné čtyřiačtyřicátnice vyklube neodbytná vyděračka. Jiskření mezi prezidentem a Oldrou mělo onoho dne vyvrcholit dováděním na „nešikovném divanu“. „Byli jsme jak mladí zajíci – já jsem se nerozmýšlel – hned!“ píše Oldře Masaryk v korespondenci. „Tys byla taková rezervovaná – pěkně! … Nemohl jsem se dostat k Tvému čelu a ke Tvým sladkým rtům – zavedl jsem Tě do světnice hned vedle a tam jsme ulehli na posteli. Ale neměli jsme praxe a stalo se, že přišla paní Škrachová.“

Další schůzka už byla pečlivě naplánovaná. Oldře přišel od Masarykova osobního tajemníka dopis s příkazem objednat salonek a ložnici s koupelnou v hotelu Esplanade v Praze. Dostaveníčka se odehrávala v apartmá číslo 22 nebo v bytě přítelkyně Kláry Červenkové. Že šlo o sex, dokládá Masarykova korespondence, kde své pocity a průběh schůzek popisuje zcela explicitně.

Když se o milostném dobrodružství svého otce dozvěděla dcera Alice, byl oheň na střeše. Považovala Oldru za „veselou dámu“ a snažila se otce umravnit. Vynalézavý Masaryk však vztah maskoval jako pracovní spolupráci – Oldra se stala jeho „spoluautorkou“. Pochopitelně to skončilo katastrofou, protože Oldra na úkol nestačila a navrhovala mu bizarní pseudonymy jako Primavera či Corektor. Autor publikace Utajená láska prezidenta Masaryka Petr Zídek odhaduje počet jejich schůzek na nejméně 82 a počet dopisů na stovky z obou stran.

Z milenky se postupem času stala pro Hrad hrozba. Oldra byla ve finanční tísni a své dluhy se rozhodla řešit nátlakem. Vydíraným se stal i Edvard Beneš. Oldra vlastnila stovky prezidentových intimních dopisů a hrozila jejich zveřejněním. Aby se zabránilo kolosálnímu skandálu, musel stát zasáhnout.

Oldra Sedlmayerová byla nakonec finančně „uspokojena“ prostřednictvím dispozičních fondů prezidenta a ministerstva zahraničí. Obdržela značné sumy – mluví se o jednorázových částkách v řádech desítek tisíc a pravidelné měsíční rentě (kolem 2 000 tehdejších korun), která měla zajistit její mlčení. Tato „státní tajná výplata“ pokračovala i v době, kdy už Masaryk nebyl v úřadu.

Smrt T. G. Masaryka v roce 1937 pro Oldru znamenala konec ochranné ruky. Pokusila se o vydání svých pamětí, které by její vztah s „Tatíčkem“ zhodnotily, ale narazila na tvrdý odpor hradního aparátu a dcery Alice. Ta neváhala využít veškerý vliv, aby publikaci zabránila. Část kompromitující korespondence byla zničena, část zůstala uzamčena v  archivech.

Oldra Sedlmayerová dožila v ústraní, v chudobě a zapomnění. Zemřela v roce 1954, přičemž tajemství o skutečné hloubce jejího vlivu na prvního prezidenta si s  sebou vzala do hrobu – až do doby, než historikové znovu otevřeli donedávna nepřístupné dokumenty.

Oldra nebyla jedinou ženou v prezidentově pozdním věku. V polovině 30. let se v jeho blízkosti objevila Soňa Marinkovičová (1901-1982), mladá, talentovaná sochařka srbského původu a dcera diplomata. Byla o více než 50 let mladší, krásná a intelektuálně zdatná. Masaryk si ji zval do Lán, vedl s ní hluboké hovory o umění a životě. Zatímco u Oldry šlo o dravou vášeň, u Soni se spekuluje o hluboké platonické fascinaci, která však opět budila v rodině žárlivost. Dcera Alice ji vnímala jako hrozbu pro otcův klid i státnickou důstojnost, přesto Soňa zůstala jednou z posledních „múz“, které starému prezidentovi vracely pocit vitality.

Další zásadní ženou byla slovenská historička Anna Gašparíková-Horáková (1896-1987), která v letech 1929–1936 působila jako prezidentova soukromá archivářka. Žila přímo v Lánech a Topoľčiankách. Její vztah s TGM byl postaven na bezmezné důvěře a každodenní blízkosti. Anna si vedla podrobné deníky, které odhalují, že Masaryk s ní vedl dlouhé noční hovory a svěřoval se jí se svými pocity osamělosti. Ačkoliv byla původně „dosazena“ dcerou Alicí jako bezpečná společnice, i mezi ní a prezidentem vzniklo hluboké pouto, které Masaryk sytil svou pověstnou galantností a potřebou ženského obdivu. Její působení u Masaryka skončilo provdáním za slavistu Jiřího Horáka, což bývalý prezident nesl s nostalgickým smutkem jako definitivní odchod jedné ze svých posledních múz.

Zdroje: Reflex.cz, Český rozhlas, Zídek, Petr. Utajená láska prezidenta Masaryka: Oldra Sedlmayerová (1884–1954). Praha: Universum, 2017.