Poslední dny legendy: Proč Stella Zázvorková zakázala Kaiserovi s Lábusem vstup do nemocnice?

Když 18. května 2005 obletěla média zpráva, že „Stellinka Zázvorková odešla do hereckého nebe“, zasáhlo to celou zemi. Jako jedna z posledních velkých ikon patřila k silné generaci Vlastimila Brodského, Jiřího Sováka či Miloše Kopeckého – umělců, kteří definovali zlatou éru českého filmu a divadla.

Stella Zázvorková měla široký herecký rejstřík, od komedie po drama, ale do povědomí diváků se zapsala především v rolích energických žen, které ztvárnila například ve snímcích Zítra to roztočíme, drahoušku…!, Což takhle dát si špenát, Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách či Pane, vy jste vdova! V pozdějších letech zazářila ve filmech Kolja a Pelíšky. Za roli manželky věčného snílka a pábitele, kterého hrál Vlastimil Brodský, v tragikomickém příběhu o stáří s názvem Babí léto, získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli.

Nevyhýbala se zájmu médií, spíše jej vyhledávala, proto lze i o jejích posledních letech najít řadu informací. Jak už to bývá, s přibývajícím věkem začal doposud velmi aktivní a vytíženou herečku limitovat její zdravotní stav. Přestože ji trápily různé obtíže, svůj pověstný temperament neztrácela. Ve svém bytě v pražských Dejvicích i nadále hostila své přátele a kolegy. Do poslední chvíle zůstala nesmírně společenskou dámou, která dokázala o svých neduzích mluvit s nadhledem a humorem sobě vlastním. Jak sama s oblibou říkala, nejdůležitější pro ni bylo neztratit chuť k životu a radost z dobrého jídla.

V roce 1997 si při autonehodě pohmoždila nohu a zlomila ruku, tehdy jí bylo pětasedmdesát let. O dva roky později nešťastně upadla v předsíni svého bytu a opět si zlomila ruku. Z toho se však dokázala zotavit a nadále vystupovala téměř denně. Osmdesátku tak oslavila s plnou energií; její diář dokládal, že má program skoro na každý den. Při té příležitosti prohlásila: „Nemám žádný recept, žádný tajný čaj. To mám naštěstí dané. Myslím, že každého člověka udržuje jeho práce, jeho činnost, protože jakmile jenom trošku vynecháte, tak už se k tomu nevrátíte. A pak – já jsem byla nespavé dítě. I v dospělosti jsem spala tak tři hodiny denně a vůbec mi to nevadilo. Teď mi stačí tak šest hodin.“

Za maskou věčně usměvavé a vitální dámy se však skrýval hluboký smutek. Její jediné manželství s Milošem Kopeckým trvalo jen krátce a skončilo rozvodem. Největší životní tragédií pro ni však byla předčasná smrt její jediné dcery Jany, která v pouhých patnácti letech dobrovolně odešla ze světa. Tato rána se nikdy úplně nezahojila a Stella se s ní vyrovnávala po zbytek života skrze svou práci. Právě divadlo a film pro ni byly únikem před samotou, která ji v jejím dejvickém bytě obklopovala. Možná i proto tak intenzivně vyhledávala společnost přátel a kolegů – aby v jejich přítomnosti na chvíli přehlušila ticho, které doma zůstalo.

Netrvalo dlouho a zdravotní problémy se začaly intenzivně ozývat. Na začátku roku 2003 jí selhal imunitní systém a na podzim téhož roku prodělala těžký zánět průdušek: „Ublížila jsem si na divadelním zájezdě. Jezdili jsme od Zlína až po Jeseníky. V horském pásmu se prudce zhoršilo počasí a nikdo jsme nebyli dobře oblečení… A od té doby skutečně klempíruji – tedy postonávám,“ vysvětlila Zázvorková. Zhoršující se bolesti kyčelních kloubů ji vedly k definitivnímu ukončení divadelní kariéry: „Výstup ve filmu zvládnu, ale pravidelně hrát a zkoušet v divadle, to už bych nezvládla.“

Psal se rok 2004. Při chůzi používala hůlku a kvůli zhoršujícím se pohybovým obtížím byla po určitý čas odkázána na invalidní vozík. Plánovanou operaci endoprotézy bylo třeba zrušit; při předoperačních vyšetřeních se zjistilo, že trpí nádorovým onemocněním jednoho druhu bílých krvinek. Právě z důvodu imunitního onemocnění pobývala opakovaně v nemocnici, dostávala krevní infuze. Při hospitalizaci v květnu toho roku v pražské Fakultní nemocnici v Motole ke svému stavu řekla: „Přišla jsem sem s infekcí, kterou jsem si pořídila přes varování lékařů. Už jsem se cítila vyčerpaná. Teď mi už ale není zle a dokonce tento týden bych se chtěla vrátit domů. Mám ale přes osmdesát, tak co byste chtěli od vetché stařenky?“ Pověstný humor jí pomáhal přenést se přes těžké chvíle, těšil ji zájem veřejnosti a návštěvy jejích hereckých kolegů: „Přišel už za mnou pan režisér Gustav Skála, herci Ivan Vyskočil a Naďa Konvalinková. Mám z nich opravdu radost. Jen Oldřichu Kaiserovi a Jiřímu Lábusovi jsem návštěvu výslovně zakázala. Víte přece, co umějí ztropit. Ty dívenky tady v nemocnici by z nich zešílely! Ale stejně si myslím, že oni dva se nedají zarazit.“

Rok 2005 nezačal pro herečku dobře. V lednu šla do Motola na běžnou plicní a srdeční prohlídku a hned si ji tam nechali. Na vině byly srdeční potíže, situace ji však zaskočila: „Neměla jsem s sebou ručník, bačkory, pyžamo. Až dnes mi donesli nějaký ten noční mundúr,“ řekla novinářům. „Dělají se mnou psí kusy a snad už budu moci koncem týdne odejít domů. Už jsem rozzlobená sama na sebe. Vždyť tu jsem už jako doma.“ I přesto všechno tvrdila, že se cítí docela dobře: „Včera jsem snědla tři kousky dortu a dneska mně jedna hodná paní přinesla koláčky.“ Na nemocničním stolku měla svou oblíbenou dvanáctistupňovou plzeň. „Nemohu si tu na nic stěžovat. Domů se už ale těším. Především na vanu plnou horké vody, odkud skočím jenom do postele. Tady mají pouze sprchu. Taky jsem zvyklá pořád něco dělat,“ pokračovala. Byť byla realistkou, přemítala i nad uměleckými plány: „Tak ráda bych ještě něco natočila pro rozhlas nebo televizi. Copak ale mohu slíbit nějaký pevný termín? Dát své slovo? Vždyť nevím, co se se mnou zase stane. A v tomhle divném počasí to hned tak lepší nebude. Jsem stále v takovém houpačkovitém zdravotním stavu.“ Rozhovor končila smířlivě: „Vím, že v mém věku už nemohu být nikdy zdravá. Příroda je v tomto zcela nemilosrdná,“ a dodala: „Jsem připravena na odchod z tohoto světa.“

Okolí začalo tušit, že zdravotní stav energické Stelly není banální; herečka viditelně hubla. Její ošetřovatelka k posledním týdnům jejího života později doplnila: „Ta vyhlášená společnice bývala často velice unavená. A také čas od času mluvila o své zesnulé dceři Janě. Celý život o tom, co se stalo, mlčela, ale najednou vzpomínala.“ Zdálo se, jako by se skrze toto otevírání starých ran v tichosti připravovala na shledání, o kterém se dříve neodvažovala ani mluvit. V dubnu 2005 byla známá herečka opět hospitalizována z důvodu celkové slabosti komplikované srdečními potížemi.

V květnu 2005 ještě stála před filmovými kamerami, natáčela snímek Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. Richard Krajčo, který měl ve filmu hlavní roli, na toto herecké setkání později dojemně vzpomínal: „Bral jsem to tak, že jsem se setkal s legendou. Vypadala trošku jako moje babička, kterou jsem strašně miloval. Když jste ji viděli hrát… Ona se jen nějak postavila a hned to tam bylo a fungovalo to. Říkal jsem si, jak je to neuvěřitelné, když má člověk takový dar a něco vyzařuje. A pak jsem přišel na plac a tam ji viděl za rámečkem jako moji filmovou babičku a měla přes sebe černej proužek, protože v tom filmu umřela.“ Krajčo byl v šoku, když paní Stella týden po natočení této scény vydechla naposledy.

Ošetřovatelka byla poslední, kdo herečku viděl naživu. 17. května měla Zázvorkovou odvézt na plánované vyšetření, brzy ráno jí však paní Stella volala, že se cítí velmi unavená a zůstane doma. Kolem páté večer k ní dorazila do bytu v pražských Dejvicích a vysílenou Zázvorkovou našla ležet na zemi, byla už prochladlá. Upadla hned ráno a nebyla schopná se dostat k telefonu. „Tebe mi seslal sám Bůh z nebe!“ řekla své ošetřovatelce, když se konečně objevila. Po koupeli dostala injekci a chladivý gel na kyčle, který si pochvalovala. Viditelně se jí ulevilo. O převozu do nemocnice nechtěla ani slyšet – ostatně užila si jí za poslední dobu až dost. Když ošetřovatelka ocházela, Stella jako obvykle zvolala: „Tak zase zítra, papapapa!“ S životem se rozhodně neloučila, těšila se, jak navštíví Evu Pillarovou na její chalupě na Kokořínsku.

Druhý den dopoledne jí synovec, architekt Jan Zázvorka, přinesl nákup, ale herečka byla již po smrti; podlehla srdečnímu infarktu. Příliš slabá a unavená tělesná schránka další ataku nevydržela. Novináři z bulváru se o úmrtí herečky záhy dozvěděli a byli na místě ještě dříve, než přijela pohřební služba. Kolem domu již postávalo několik zvědavců, kteří si šeptali, že Stella Zázvorková zemřela. Bulvár čekal na hereččina synovce, aby jim sdělil podrobnosti. Ten ale nepřicházel. Až později jej zahlédli, jak kulhá kolem domu. Kalhoty měl od hlíny, rychle nasedl do auta své přítelkyně, která právě přijela. Patrně ze strachu z médií vyskočil z okna, ale situaci zcela neodhadl.

Týden po úmrtí, 24. května 2005, se dopoledne konalo rozloučení se Stellou Zázvorkovou na jevišti Divadla ABC; mezi prvními jí přišla vzdát úctu Květa Fialová. Odpoledne vyprovodila veřejnost oblíbenou herečku na poslední cestu ve strašnickém krematoriu v Praze. Dav příznivců stál až k hlavní bráně. Ze známých osobností se pohřbu zúčastnili například Jiřina Bohdalová, Miroslav Donutil, Karel Gott či režisér Juraj Herz. Lucie Bílá zazpívala píseň Ave Maria a ministr kultury Pavel Dostál se s herečkou mimo jiné rozloučil těmito slovy: „Kdyby tady byla dalších sto let, bylo by to jen dobře. Sbohem, Stellinko.“

Zdroje: iDnes, Blesk, AHA, csfd.cz