Článek
Místo slavnostního přistání však 1. února 2003 sledoval svět na obloze nad Texasem rozpadající se ohnivou stopu. Sedm astronautů zahynulo. Katastrofa Columbie se stala jedním z nejzásadnějších varování v historii dobývání vesmíru — a zároveň okamžikem, který určil konec celé éry raketoplánů.
První z flotily
Raketoplán Columbia (OV-102) byl nejstarším strojem programu Space Shuttle. Do služby vstoupil už na počátku 80. let a byl prvním skutečně provozním exemplářem nové generace kosmických lodí, které měly startovat jako rakety a přistávat jako letadla. Program raketoplánů symbolizoval technologický optimismus: opakovaně použitelné stroje měly zlevnit přístup do vesmíru a otevřít cestu k rozsáhlému výzkumu na oběžné dráze.
Columbia byla těžší než pozdější orbitery a konstrukčně robustnější. Nesla množství vědeckých laboratoří a často létala spíše na mise zaměřené na výzkum než na stavbu vesmírných konstrukcí. A právě taková byla i její poslední výprava — mise STS-107.
Mise STS-107: létající laboratoř
Start proběhl 16. ledna 2003. Na palubě bylo sedm astronautů různých specializací. Velitelem byl Rick Husband, pilotem William McCool. Vědecký program vedl Michael Anderson a mezi specialisty byli Kalpana Chawla, Laurel Clark, David Brown a první izraelský astronaut v historii Ilan Ramon.
Let nebyl spojen s Mezinárodní vesmírnou stanicí. Columbia fungovala jako samostatná orbitální laboratoř. Posádka pracovala ve dvanáctihodinových směnách, aby experimenty běžely nepřetržitě. Zkoumaly se biologické procesy v mikrogravitaci, chování kapalin, spalování i vliv kosmického prostředí na materiály a lidské tělo. Mise byla z vědeckého hlediska velmi úspěšná.
Nic během pobytu na orbitě nenaznačovalo, že návrat skončí katastrofou.
posádka raketoplánu Columbia
Osudová rána při startu
Zpětně víme, že rozhodující okamžik nastal už krátce po startu. Přibližně 82 sekund po vzletu se z velké externí palivové nádrže uvolnil kus izolační pěny. Tento materiál sloužil k ochraně kryogenní nádrže před námrazou. Odlomený blok narazil vysokou rychlostí do náběžné hrany levého křídla.
Podobné události nebyly úplně neznámé — menší kousky pěny odpadávaly už při dřívějších startech. Tentokrát však byl zásah mnohem vážnější. Náraz poškodil panely z vyztuženého uhlíku, které tvořily klíčovou část tepelného štítu. Jenže rozsah poškození nebyl z dostupných záběrů jasný.
Během letu se diskutovalo, zda by nebylo vhodné získat detailní snímky křídla například pomocí vojenských satelitů. Nakonec k tomu nedošlo. Převládlo přesvědčení, že i kdyby k poškození došlo, není možné ho na oběžné dráze opravit. Mise proto pokračovala podle plánu.
Návrat, který se nikdy nedokončil
1. února 2003 začal sestup atmosférou. Columbia vstupovala do horních vrstev vzduchu rychlostí kolem Mach 25. Při návratu vzniká kolem raketoplánu žhavá plazma o teplotách přes 1 500 °C. Tepelný štít je doslova otázkou přežití.
Poškozeným místem na levém křídle začalo pronikat horko dovnitř konstrukce. Nejprve se objevily drobné odchylky v datech ze senzorů. Teploty v podvozkové části křídla rostly. Postupně začaly selhávat další měřicí okruhy. Řídicí středisko zaznamenávalo neobvyklé hodnoty, ale situace se vyvíjela velmi rychle.
V čase přibližně 16 minut před plánovaným přistáním se konstrukce křídla začala rozpadat. Aerodynamické síly pak stroj doslova roztrhaly. Columbia se rozpadla ve výšce kolem 60 kilometrů nad Texasem. Úlomky dopadly na rozsáhlé území několika států USA.
Posádka neměla žádnou reálnou šanci přežít.
Vyšetřování: technika i lidský faktor
Nezávislá vyšetřovací komise (CAIB) dospěla k závěru, že přímou příčinou byl průnik horké plazmy skrz poškozený panel tepelné ochrany. Zpráva však šla dál. Kritizovala také rozhodovací procesy a organizační kulturu NASA.
Ukázalo se, že varovné signály byly podceněny. Riziko odpadávání pěny bylo známé, ale postupně se stalo „normalizovanou odchylkou“ — jevem, který se sice neměl dít, ale opakoval se tak často, až přestal vzbuzovat dostatečnou pozornost. Inženýrské obavy se nedostaly na nejvyšší rozhodovací úroveň v plné síle.
Katastrofa tak nebyla jen selháním materiálu, ale i komunikace a řízení rizik.
Dopad na celý program
Po havárii byly lety raketoplánů na více než dva roky zastaveny. NASA přepracovala bezpečnostní postupy, zavedla detailní inspekce tepelného štítu na orbitě a připravila nouzové scénáře záchrany posádky. Přesto bylo jasné, že program se blíží ke svému konci.
Raketoplány se sice ještě vrátily do služby, ale už nikdy ne v původním tempu. V roce 2011 byl program Space Shuttle definitivně ukončen. Columbia tak nepřímo urychlila přechod k nové generaci kosmických lodí a jinému modelu kosmické dopravy.
Sedm jmen, která nezůstanou zapomenuta
Tragédie není jen technická událost — má lidská jména. Rick Husband, William McCool, Michael Anderson, Kalpana Chawla, Laurel Clark, David Brown a Ilan Ramon byli odborníci, kteří věnovali život vědě a průzkumu vesmíru. Po celém světě nesou jejich jména školy, stipendia i pamětní místa.
Každý rok na přelomu ledna a února NASA připomíná oběti tří velkých katastrof: Apollo 1, Challenger a Columbia. Ne jako symbol porážky, ale jako závazek učit se z chyb.
Poučení
Kosmonautika je často prezentována jako triumf technologie. Columbia připomněla, že je to také oblast, kde i malý detail může mít fatální následky. Kus pěny — materiál lehký jako polystyren — spustil řetězec událostí vedoucí ke ztrátě stroje i posádky.
Přesto lidská touha poznávat vesmír nezmizela. Jen je dnes opatrnější, systematičtější a pokornější. Tragédie Columbie se stala tvrdou lekcí — a zároveň součástí cesty, po které lidstvo kráčí dál.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
stránky NASA (https://www.nasa.gov/history/20-years-ago-remembering-columbia-and-her-crew/)
Brittanica.com (https://www.britannica.com/event/Columbia-disaster)
Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Space_Shuttle_Columbia)
irozhlas.cz (https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/vesmir/raketoplan-columbia-nasa-vesmir-raketa-historie-veda-jurij-gagarin_2104121827_gak)
