Článek
Napoleon Bonaparte, bývalý císař Francouzů a jeden z nejgeniálnějších vojevůdců dějin, uprchl z vyhnanství a během několika týdnů znovu ovládl svou zemi — téměř bez jediného výstřelu.
Jak se ale vůbec stalo, že se obávaný vládce Evropy ocitl na malém středomořském ostrově? A proč jeho návrat vyděsil celé monarchie starého kontinentu?
Pád císaře a cesta do vyhnanství
Po více než desetiletí dominoval Napoleon evropské politice i bojištím. Reformoval Francii, šířil myšlenky revoluce a zároveň budoval obrovské impérium. Jenže jeho ambice nakonec narazily na limity reality.
Katastrofální tažení do Ruska roku 1812 zničilo jádro jeho armády. Následná koalice evropských mocností — Ruska, Pruska, Rakouska a Velké Británie — postupně zatlačila francouzská vojska zpět. Rozhodující zlom přišel roku 1814, kdy spojenecké armády vstoupily do Francie a obsadily i Paříž.
Napoleon byl donucen abdikovat. Spojenci stáli před otázkou, co s mužem, který dokázal zvrátit dějiny celé Evropy. Poprava by z něj mohla udělat mučedníka, dlouhé vězení zase znamenalo riziko útěku. Nakonec zvolili kompromis.
Byl poslán do exilu na ostrov Elba nedaleko italského pobřeží.
Paradoxně si zde ponechal titul císaře a dokonce i vlastní malou armádu. Ostrov měl spravovat jako osobní knížectví. Pro mnohé panovníky se zdálo, že jde o elegantní řešení — Napoleon byl izolovaný, pod dohledem britského námořnictva a daleko od Francie.
Jenže podcenili jeho povahu.
Malý ostrov pro velkého ambiciózního muže
Elba byla krásná, ale malá. Napoleon se zpočátku pustil do práce s energií sobě vlastní — stavěl silnice, reorganizoval správu a zlepšoval hospodářství. Brzy však začal pociťovat frustraci.
Zprávy z Francie nebyly povzbudivé. Na trůn byl dosazen král Ludvík XVIII., bratr popraveného Ludvíka XVI., a mnoho Francouzů mělo pocit, že se země vrací zpět k aristokratickým pořádkům před revolucí. Armáda přišla o privilegia, veteráni o práci a ekonomika stagnovala.
Napoleon zároveň sledoval dění ve Vídni, kde evropské mocnosti jednaly o novém uspořádání kontinentu. Obával se, že by ho mohly přesunout ještě dál — například do vzdálené kolonie, odkud by návrat nebyl možný.
Rozhodl se jednat.
Nejodvážnější útěk historie
Dne 26. února 1815 využil Napoleon oslabeného dozoru britských lodí. S hrstkou a vojáků a několika důstojníky tajně opustil přístav Portoferraio.
Byl to hazard téměř sebevražedný.
Francie mohla jeho návrat odmítnout. Královská armáda ho mohla okamžitě zatknout. Britské lodě mohly flotilu zastavit ještě na moři. Nic z toho se však nestalo.
Po několika dnech přistál na francouzském pobřeží nedaleko Cannes.
Namísto rychlého pochodu na Paříž zvolil překvapivou strategii — postupoval horskými oblastmi, kde očekával větší podporu obyvatelstva. Klíčový okamžik nastal u města Grenoble, kde proti němu vyrazily královské jednotky.
Legenda vypráví, že Napoleon vystoupil před vojáky, otevřel kabát a zvolal: „Jestli chce někdo zastřelit svého císaře, tady jsem!“
Nikdo nevystřelil.
Naopak — vojáci se k němu přidali.
Pochod bez výstřelu
Napoleonův návrat připomínal spíše triumfální procesí než vojenskou invazi. Jednotky vyslané proti němu přecházely na jeho stranu. Obyvatelé vítali bývalého císaře jako hrdinu.
Král Ludvík XVIII. pochopil situaci rychle. Když Napoleon 20. března dorazil do Paříže, monarcha už byl na útěku.
Bez velké bitvy se Napoleon opět stal vládcem Francie.
Evropa byla v šoku.
Sto dní, které změnily všechno
Mocnosti, které právě vyjednávaly nové hranice Evropy, okamžitě označily Napoleona za nepřítele míru. Velká Británie, Rakousko, Rusko i Prusko vytvořily další koalici.
Napoleon věděl, že má jen krátký čas. Pokusil se nabídnout smířlivější vládu, slíbil ústavu a omezení autoritářství. Doufal, že Francie bude přijata jako legitimní stát.
Spojenci však odmítli vyjednávat.
Rozhodující měla být válka.
Napoleon se rozhodl udeřit první a vpadl do Belgie, kde chtěl porazit britské a pruské síly dříve, než se spojí. Proti němu stál britský velitel Arthur Wellesley.
18. června 1815 došlo k bitvě u Waterloo.
Déšť rozbahnil pole, francouzské útoky ztrácely sílu a rozhodující okamžik nastal, když dorazily pruské posily. Napoleon utrpěl definitivní porážku.
Bitva u Waterloo 1815
Druhé vyhnanství a konec legendy
Tentokrát spojenci nechtěli riskovat.
Napoleon byl deportován na vzdálený ostrov Svatá Helena v jižním Atlantiku — tisíce kilometrů od Evropy. Hlídala ho britská armáda a útěk byl prakticky nemožný.
Zde roku 1821 zemřel.
Jeho krátký návrat mezi únorem a červnem 1815 vstoupil do dějin jako „Sto dní“. Dodnes fascinuje historiky i veřejnost — nejen vojenskou odvahou, ale především psychologickým triumfem. Napoleon totiž dokázal něco téměř nepředstavitelného: bez velké armády se vrátil z exilu a převzal moc nad celou zemí silou osobnosti, reputace a loajality vojáků.
Jeho útěk z Elby tak zůstává jedním z nejodvážnějších politických gambitů historie — důkazem, že někdy může charisma a načasování změnit běh dějin stejně jako armády.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
Britannica.com (https://www.britannica.com/biography/Napoleon-I)
Napoleon.org (https://www.napoleon.org/histoire-des-2-empires/dossiers-thematiques/1814-1815-delbe-a-waterloo/)
Wikipedia (https://en.wikipedia.org/wiki/Napoleon)
Wikipedia (https://en.wikipedia.org/wiki/Hundred_Days)
