Článek
Nešli za lékařem, nešli do nemocnice. Šli za mužem, o němž se šeptalo, že „bere bolest pryč“. Jmenoval se Bruno Gröning.
Na fotografiích působí nenápadně: uhlazené vlasy, pronikavý pohled, tvář bez patosu. Přesto kolem něj vznikl fenomén, který dodnes budí rozpaky, odpor i tiché fascinované mlčení. Byl to léčitel? Podvodník? Nebo jen katalyzátor něčeho, čemu stále nerozumíme?
Zázraky bez doteku
Gröning netvrdil, že léčí. Opakoval stále totéž: „Neuzdravuji já. Uzdravuje božská síla.“ Lidé se podle něj měli pouze „otevřít“ – naladit se na proud, který nazýval Heilstrom, léčivý proud. Bez doteku. Bez léků. Bez peněz.
Svědectví jsou ohromující. Ochrnutí vstávali z vozíků, bolest mizela během minut, lidé odhazovali berle. Některé případy byly lékařsky zdokumentovány – rentgeny, diagnózy, posudky. Jiné zůstaly jen v paměti těch, kteří tvrdili, že byli u toho.
Zvláštní bylo, že Gröning své „seance“ často neřídil. Seděl, mlčel, díval se. Lidé popisovali, že cítili brnění, teplo, tlak v hlavě. Jako by se v místnosti změnil vzduch. Skeptik by řekl - sugesce. Jiný - placebo. Ale co když ne všechno lze vtěsnat do známých škatulek?
Nepohodlný fenomén
Úřady zpozorněly. Lékařské komory protestovaly. Jak může laik narušovat veřejné zdraví? Gröning byl obviněn z neoprávněného léčitelství. Procesy se táhly roky. Zajímavé je, že během nich vystupovali svědci – lékaři i pacienti – kteří potvrzovali zlepšení zdravotního stavu.
Stát chtěl důkazy. Jenže jak dokázat něco, co se děje beze stop? Jak změřit víru, naději, vnitřní přeladění člověka? Gröning se bránil tím, že nemoc není chyba těla, ale odchýlení od přirozeného řádu. Myšlenka, která zní nebezpečně blízko duchovním tradicím — a nebezpečně daleko moderní medicíně.
Nadpřirozeno, nebo zapomenutá schopnost?
Z archivních záznamů vyplývá ještě jedna znepokojivá věc: Gröning prý často věděl o nemocech lidí dříve, než mu je řekli. Tvrdil, že bolest „vidí“. Kritici to označovali za chladné čtení. Příznivci za důkaz, že disponoval schopností, kterou jsme jako civilizace potlačili.
Zajímavé je, že sám Gröning se nikdy nepovyšoval. Tvrdil, že to, co se skrze něj děje, je přístupné každému, kdo se oprostí od strachu a cynismu. To bylo možná to nejnebezpečnější sdělení ze všech — že člověk není bezmocný.
Smrt, přinesla zmatek
Bruno Gröning zemřel v roce 1959 na rakovinu žaludku. Pro odpůrce to byl konečný důkaz. Pro stoupence paradox. Jak může léčitel zemřít na nemoc? Gröning však tvrdil, že tělo je jen nástroj a že jeho úkolem nebylo být nesmrtelný, ale připomenout lidem směr.
Dnes existují skupiny, které se k jeho odkazu hlásí. Lékařské studie jsou rozporuplné. Oficiální věda zůstává zdrženlivá. A přesto — příběh Bruna Gröninga se stále vrací. Možná proto, že v době algoritmů, diagnóz a tabulek v nás zůstává tichá otázka:
Co když zdraví není jen biochemie, ale i vztah k něčemu, co neumíme pojmenovat?
Možná nebyl zázrakem on. Možná byl zrcadlem.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
Kniha: Renate Riemann – Bruno Gröning: Život a působení
Wikipedie - https://cs.wikipedia.org/wiki/Bruno_Gr%C3%B6ning
Klub přátel Bruna Groeninga - https://bruno-groening-film.org/
