Článek
Jenže možná se díváme špatným směrem. Možná není hlavním problémem samotná technologie, ale to, jak o ní přemýšlíme – a jak málo si dokážeme představit svět, který by fungoval jinak, než ten dnešní.
Věřím, že vývoj umělé inteligence potřebujeme. Ne jako hračku, ne jako nástroj kontroly, ale jako další krok vývoje civilizace. Bez technologií se jednoduše dál nedostaneme. Nemůžeme se tvářit, že zvládneme přestat využívat fosilní zdroje Země ze dne na den jen tak, že se vzdáme výzkumu, medicíny, energetiky nebo dopravy jen proto, že máme strach.
Technologie nejsou nepřítel. Naopak. Právě díky nim máme šanci řešit problémy, které jsou dnes příliš složité i pro ty největší mozky. Klimatická změna, optimalizace energetických sítí, vývoj léků, pochopení ekosystémů – to všechno jsou oblasti, kde může AI pomoci neporovnatelně víc, než jakýkoliv jednotlivý člověk nebo tým.
Často se díváme s despektem na země, které jdou technologicky rychle dopředu, například na Čínu. Neříkám, že je její model ideální, ale je v něm jedna věc, kterou Západ často ztrácí: odvaha jednat. Evropa hodně diskutuje, reguluje a bojí se. Jenže technologický náskok nevzniká v debatních kruzích, ale v praxi. Pokud budeme stát na místě, ztratíme se.
Velký potenciál vidím například ve virtuální realitě. Ne každý má peníze, zdraví nebo možnosti cestovat po světě. Ne každý se dostane k pyramidám v Egyptě, do mayských chrámů na Yucatánu nebo k dávným památkám v Asii. Virtuální realita může zpřístupnit poznání všem – dětem, seniorům, lidem s omezením. Může vzdělávat, probouzet zájem o historii i úctu ke kulturnímu dědictví.
Stejně tak výzkum vesmíru. Je to dlouhodobá pojistka existence lidstva. Víme, že Slunce jednou zanikne. Víme, že Země není věčná. Pokud se jako inteligentní druh nerozhlížíme dál, vlastně se tiše smiřujeme s vlastním koncem. A bez vyspělých technologií, bez umělé inteligence, se za hranice sluneční soustavy nikdy nedostaneme.
Samozřejmě, že mám obavy. Ne z technologií samotných, ale z lidí, kteří dnes drží obrovskou moc. Jaderné zbraně, geopolitické napětí, ego jednotlivců – to všechno je reálnější hrozba než superinteligence. Ta by nás třeba vyhodnotila jako vnímavé bytosti, které mají pocity a nechala si nás jako nějaké mazlíčky… Těžko říct. Ale dnešní „mocní“ podle mého představují daleko větší riziko.
Utopie?
Jedna z nejzajímavějších představ budoucnosti je téměř plně automatizovaný svět. Drony, které obdělávají pole. Autonomní stroje, které sklízejí úrodu. Automatické linky, které zpracují potraviny. Svět, kde je jídla dost pro všechny. Technicky k tomu máme blíž, než si myslíme. Hlad dnes není technologický problém, ale problém politický a ekonomický.
A tady se dostávám k myšlence, která zní možná utopicky, ale stojí za zamyšlení: proč se vlastně pořád honíme za penězi? Peníze vznikly jako nástroj přežití ve světě nedostatku. Ale pokud technologie dokážou zajistit základní potřeby všem, ztrácí honba za ziskem svůj smysl. Neříkám, že by to bylo jednoduché. Říkám jen, že to není nemožné.
Pak už by bylo jen jedno riziko. Je to nuda a ztráta smyslu. Člověk není stavěný jen na pohodlí. Potřebuje pocit, že je užitečný, že někam patří, že jeho existence má význam. Pokud mu ho společnost nenabídne, začne si ho hledat jinde – často destruktivně.
Možná je právě tohle největší výzva budoucnosti. Ne AI. Ne roboti. Ale otázka, co budeme dělat sami se sebou, až nebudeme muset bojovat o přežití. Technologie nás mohou nasytit, vyléčit, ochránit. Ale smysl života za nás nevymyslí.
*
Inspirace ke vzniku tohoto článku:
kniha Homo Deus: Stručná historie zítřka
Youtube.com (https://www.youtube.com/watch?v=yzWBfrMWpuA)
