Článek
Nevinné věty, které většina z nás už někdy slyšela. Říkají se s úsměvem, možná i s obdivem. Jenže za tím úsměvem se skrývá něco hlubšího — přesvědčení, že dítě je především mámina záležitost a táta je ten, kdo občas vypomůže, víc nemusí, protože přeci chodí do práce. A to i přesto, že jsme už dávno v době, kdy ženy pracují, vydělávají, podnikají a zvládají víc rolí než kdy dřív.
„Máma dneska hlídá děti.“
Zní to zvláštně, že? A přece u otců to používáme běžně. Jakoby dítě nebylo jeho, ale „na půjčení“. Tátové pak bývají chváleni za základní věci – že přebalí, uvaří kaši nebo vyzvednou dítě ze školky. Na sociálních sítích se to hemží komentáři typu „to je skvělý chlap, pomáhá ženě“. Ale zkuste napsat „ona pomáhá manželovi s dětmi“ – a půlka internetu se vám vysměje. Ale není to nefér jen vůči ženám matkám. I muži, kteří se běžně starají o své děti a dělají to rádi, jsou stavěni do role neschopných troubů, co by to nezvládli.
Jazyk tvoří realitu
Slova nejsou jen slova. Když říkáme, že otec pomáhá, nevědomě tím potvrzujeme, že hlavní zodpovědnost nese žena. Že dítě, domácnost i organizace rodiny jsou primárně její práce, a on jen občas přiloží ruku k dílu. A to i v době, kdy žena stejně jako muž chodí do práce, platí účty a někdy i vydělává víc.
Zatímco ženy dávno vstoupily do světa mužů, do kanceláří, továren, do politiky, tak muži objevují svět žen: svět péče, emocí a každodenní přítomnosti. Jenže společnost na to pořád kouká jako na něco výjimečného. Možná i divného. „On si vzal rodičovskou?“ „Ty jo, tak to je frajer!“ A přitom by to mělo být… normální.
Otec není chůva
Dobrý otec nepomáhá. Dobrý otec žije se svými dětmi. Nečeká, až mu žena napíše seznam, kde co najde. Neptá se, co mají děti rády k večeři. Ví to, protože je s nimi. Stejně jako matka nepotřebuje instrukce, jak se postarat o své dítě, neměl by je potřebovat ani otec.
A ano, někdy je nepořádek, někdy dítě chodí spát bez vyčištěných zubů a kakaem na tričku. Ale to není selhání – to je život. Děti nepotřebují perfektního rodiče, potřebují přítomného rodiče. A to může být stejně dobře máma i táta.
Rovnost nezačne zákonem, ale v nás samých
Rovnost pohlaví se často řeší ve statistikách, politice a na konferencích. Ale skutečná rovnost se rodí v obyčejných domácnostech – v tom, kdo vstane k dítěti v noci, kdo má přehled o tom, že je potřeba koupit nové boty, kdo plánuje očkování nebo kroužky.
Dokud tyto neviditelné úkoly zůstávají jen na ženách, nemůžeme mluvit o skutečné rovnosti. A stejně jako se kdysi ženy musely domáhat práva na práci, muži se dnes učí domáhat práva na péči – bez posměchu, bez pochvaly, prostě přirozeně.
Závěrem
Slova jako „pomáhá“ nebo „hlídá“ se zdají nevinná. Ale vytvářejí obraz, že táta je v rodině host.
A přitom je, nebo by alespoň měl být, samozřejmou součástí rodiny jako máma. Otec, který se stará o děti, není hrdina ani výjimka. Je prostě rodič.
A možná až přestaneme říkat, že „pomáhá“, dočkají se tátové svých práv i v nemilých případech rozvodu.
Zdroje:
Český statistický úřad: Postavení mužů a žen na trhu práce (2024)
Eva Kavková, Neviditelná práce matek a jazyková genderová nerovnost (Psychologie Dnes, 2023)
OECD: Balancing Paid Work, Unpaid Work and Leisure (2023)
McKinsey Global Institute: The Power of Parity (2022)
