Článek
V nemocničních pokojích po celém světě se tato slova opakují s až znepokojivou pravidelností. Slyší je lékaři, zdravotní sestry i pracovníci hospiců. Nezávisle na diagnóze, věku, kultuře – a často i bez ohledu na to, zda byl pacient celý život hluboce věřící, nebo přesvědčený ateista.
Nejde o ojedinělé historky. Jde o fenomén, který je odborně popisován, systematicky zaznamenáván a který se už desítky let vrací v lékařských výpovědích i vědeckých studiích. Přesto o něm běžně nemluvíme.
Proč lidé před smrtí říkají tak podobné věci?
„Nečekali jsme to. A už vůbec ne u ateistů“
Zdravotníci se shodují na jednom: nejvíce je překvapuje, jak často tyto výroky zaznívají od lidí, kteří celý život odmítali jakoukoli představu posmrtného života.
„Byl to racionální muž, technik, ateista. Nikdy o víře nechtěl slyšet,“ popisuje lékařka z interního oddělení, která si přála zůstat v anonymitě. „A pak se pár hodin před smrtí posadil na posteli a řekl: ‚Oni už tady stojí.‘ A usmíval se.“
Podobná svědectví zaznamenávají nemocnice i hospice napříč kontinenty. Personál si všímá, že lidé krátce před smrtí často:
- mluví o světle, které popisují jako teplé, klidné a přívětivé
- tvrdí, že vidí zemřelé blízké – rodiče, sourozence, partnery
- používají formulace jako „už si pro mě přišli“ nebo „je čas jít“
- přestávají se bát a působí smířeně, někdy až radostně
A právě tento klid je podle mnoha lékařů tím, co je na celém jevu nejvíce zasahuje.
Halucinace? Nebo něco víc?
Skeptické vysvětlení nabízí medicína poměrně přímočaře: nedostatek kyslíku v mozku, chemické změny, účinky léků. Mozek v krajní situaci může vytvářet obrazy a vjemy, které působí mimořádně reálně.
Jenže problém nastává ve chvíli, kdy se jednotlivé případy začnou nápadně shodovat.
„Kdyby šlo o náhodné halucinace, očekávali bychom chaos,“ vysvětluje britský neuropsychiatr a paliativní specialista Christopher Kerr. „Místo toho slyšíme znovu a znovu stejné motivy – světlo, přítomnost, návrat domů.“
Navíc, tyto zážitky se objevují i u pacientů, kteří nejsou zmatení, nejsou pod silnými léky a jsou plně orientovaní. Lékaři je dokážou testovat, mluví s nimi racionálně – a přesto tito lidé popisují něco, co se vymyká běžnému klinickému obrazu.
Fenomén, který zdravotníci nezesměšňují
Ještě před pár desítkami let se o podobných věcech v nemocnicích mlčelo. Dnes se situace mění. Ne proto, že by se medicína vzdala racionality – ale proto, že data a zkušenosti už nelze ignorovat.
V hospicové péči se dokonce ukazuje, že umožnit pacientovi o těchto prožitcích mluvit:
- snižuje úzkost
- ulevuje strachu ze smrti
- pomáhá rodinám lépe se rozloučit
„Neříkáme, že víme, co se děje,“ říká jedna z vrchních sester. „Ale víme, že to pro ty lidi má hluboký význam. A že je to uklidňuje. A to jako zdravotníci respektujeme.“
Co když to není otázka víry?
Možná je klíčem právě to, že tento fenomén přesahuje náboženství. Lidé nemluví o pekle ani o soudech. Nemluví o dogmatech. Mluví o světle, blízkosti, přijetí.
Ať už jde o poslední obranný mechanismus mozku, nebo o něco, co zatím neumíme pojmenovat, jedno je jisté:
prožitek umírání je často mnohem klidnější, než si živí dokážou představit.
A možná právě proto lékaři říkají, že je ta opakující se slova – jakkoli zvláštní to zní – vlastně těší slyšet.
Protože místo paniky přichází smíření.
A místo strachu něco, co lidé popisují jako domov.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
kniha Death is But a Dream od Dr. Christophera Kerra
kniha Art o Dying od Petera Fenwicka
kniha Almanach tajemna
kniha Life after Life od R.A. Moodyho
