Článek
Přitom mnoho lidí vlastně přesně neví, jak celý konflikt začal a proč je dodnes tak výbušný. Aby člověk pochopil současnost, musí se vrátit hluboko do historie. Do doby rozpadu Osmanské říše, vzniku moderního nacionalismu, evropského antisemitismu i hrůz holocaustu.
Území dnešního Izraele a Palestiny patří k nejvýznamnějším místům na světě. Je svaté pro judaismus, křesťanství i islám. Pro Židy je to země jejich dávných království, Jeruzaléma a chrámu krále Šalomouna. Jenže židovská historie je zároveň historií dlouhého vyhnanství. Po židovských povstáních proti Římské říši v prvních stoletích našeho letopočtu byla velká část židovského obyvatelstva rozptýlena po světě. Tomuto rozptýlení se říká diaspora. Židé následně po staletí žili v Evropě, severní Africe, na Blízkém východě i jinde, často jako menšiny mezi jinými národy.
To ale neznamená, že by Palestina zůstala prázdná. Po většinu času zde žili převážně arabští obyvatelé, muslimové i křesťané. Menší židovské komunity zde existovaly nepřetržitě, ale tvořily jen malou část populace. Po staletí byla oblast součástí Osmanské říše a pro běžné obyvatele byla otázka národního státu mnohem méně důležitá než později.
Všechno se začalo měnit v 19. století
Evropou se šířil nacionalismus. Národy chtěly vlastní státy a vlastní identitu. Stejně jako Češi, Italové nebo Němci začali i někteří Židé přemýšlet o tom, zda by neměli mít vlastní zemi. Současně v Evropě sílil antisemitismus. Židé čelili diskriminaci, pogromům a nenávisti, zvlášť ve východní Evropě a carském Rusku. Mnozí začali věřit, že dokud budou žít jako menšiny mezi ostatními národy, nikdy nebudou skutečně v bezpečí.
Právě tehdy vznikl moderní sionismus. Politické hnutí usilující o vytvoření židovského národního domova v historické Palestině. Jednou z hlavních osobností byl novinář Theodor Herzl, který tvrdil, že antisemitismus nikdy nezmizí a Židé potřebují vlastní stát. Pro mnoho Židů to byla otázka přežití, identity a návratu ke kořenům.
Na konci 19. století začaly první větší vlny židovského přistěhovalectví do Palestiny. Přicházeli hlavně Židé z Evropy, kupovali půdu a zakládali zemědělské osady a kibucy. Pro některé místní Araby to zpočátku nebyl zásadní problém, ale postupně začalo být jasné, že nejde jen o obyčejnou migraci. Šlo o vznikající národní projekt.
První světová válka změnila Blízký východ úplně
Osmanská říše se rozpadla a kontrolu nad Palestinou převzala Británie. A právě zde vznikl jeden z největších problémů celého konfliktu. Britové totiž během války slíbili různé věci různým stranám. Arabům naznačovali podporu nezávislosti, pokud pomohou bojovat proti Osmanům. Zároveň si s Francií tajně rozdělovali budoucí sféry vlivu na Blízkém východě. A do toho ještě v roce 1917 vydali takzvanou Balfourovu deklaraci, v níž podpořili vznik „židovské národní domoviny“ v Palestině.
Pro Židy to byla obrovská diplomatická podpora. Pro mnoho Arabů to ale znamenalo šok. Palestina byla tehdy obývána převážně Araby a oni měli pocit, že evropská mocnost slibuje jejich území někomu jinému bez jejich souhlasu. Tady začíná hluboké nedorozumění, které se nikdy úplně nezahojilo.
Ve 20. a 30. letech pokračovala židovská migrace do Palestiny a napětí rostlo. Situace se dramaticky změnila po nástupu Adolfa Hitlera v Německu roku 1933. Židé začali ve velkém prchat z Evropy před nacismem a Palestina byla jedním z hlavních míst, kam směřovali. Arabské obyvatelstvo sledovalo, jak se mění demografie země, jak vznikají nové židovské osady a ozbrojené organizace. Mnozí Arabové začali mít strach, že přijdou o svou zemi.
Ve 30. letech vypuklo velké arabské povstání proti Britům i proti rostoucí židovské migraci. Britové reagovali tvrdě, ale zároveň začali židovské přistěhovalectví omezovat. Jenže v Evropě mezitím sílil nacismus a miliony Židů se ocitly v obrovském nebezpečí.
Hrůzy druhé světové války
Druhá světová válka a holocaust změnily všechno. Nacisté zavraždili přibližně šest milionů Židů. Pro mnoho přeživších se myšlenka vlastního státu změnila z politického snu na otázku přežití. Po válce se tisíce židovských uprchlíků snažily dostat do Palestiny, ale Britové migraci stále omezovali. Situace byla čím dál chaotičtější a Británie postupně ztrácela kontrolu nad územím.
Nakonec Britové předali problém Organizaci spojených národů. OSN v roce 1947 navrhla rozdělení Palestiny na dva státy. A to na židovský a arabský. Jeruzalém měl být pod mezinárodní správou. Židovské vedení plán přijalo, i když nebylo se vším spokojeno. Arabské státy i palestinští Arabové plán odmítli. Tvrdili, že není možné rozdělit jejich zemi bez jejich souhlasu a že návrh zvýhodňuje židovský stát.
A právě tady se oba historické pohledy zásadně rozcházejí. Z izraelského pohledu Židé přijali kompromis schválený OSN, zatímco arabská strana odpověděla válkou. Z palestinského pohledu bylo rozdělení nespravedlivé už od začátku, protože většina obyvatel byla arabská a přesto měla velká část území připadnout novému židovskému státu.
Dne 14. května 1948 vyhlásil David Ben Gurion vznik nezávislého státu Izrael. Pro Židy po celém světě to byl historický okamžik. Po téměř dvou tisících letech existence diaspory vznikl znovu židovský stát. Jenže pro Palestince to znamenalo začátek katastrofy, kterou dodnes nazývají Nakba (katastrofa).
Už následující den, 15. května 1948, vstoupily do války okolní arabské státy. Egypt, Jordánsko, Sýrie, Irák a další. Důvodů bylo několik. Arabské státy odmítaly vznik Izraele, chtěly podpořit palestinské Araby a část arabského světa vnímala sionismus jako evropský kolonizační projekt podporovaný Západem. Arabští vůdci byli navíc pod tlakem veřejnosti a nechtěli působit jako ti, kteří Palestinu opustili.
Mnoho lidí dnes předpokládá, že arabské státy Izrael okamžitě převálcovaly, ale skutečnost byla složitější. Izraelci bojovali s obrovským odhodláním, protože měli pocit, že bojují o samotné přežití svého nového státu. Nakonec Izrael válku vyhrál a získal dokonce větší území, než původně navrhoval plán OSN.
Vlna palestinských uprchlíků
Právě během této války ale vzniklo jedno z největších traumat palestinské historie. Přibližně 700 tisíc Palestinců uprchlo nebo bylo vyhnáno ze svých domovů. Některé vesnice byly opuštěny kvůli bojům, jiné byly zničeny. Palestinci tvrdí, že šlo o systematické vyhánění. Izrael tvrdí, že mnoho lidí odešlo kvůli válce a výzvám arabských vůdců. Historici se o některých detailech dodnes přou, ale jisté je, že vznikl obrovský uprchlický problém, který nikdy nebyl vyřešen.
Mnoho palestinských rodin žije v uprchlických táborech dodnes. A právě otázka palestinských uprchlíků a jejich práva na návrat je jedním z největších sporů současnosti. Izrael se obává, že masový návrat uprchlíků by znamenal konec židovské většiny v zemi. Palestinci zase tvrdí, že jim bylo upřeno základní právo vrátit se domů.
Další zásadní zlom přišel roku 1967 během šestidenní války. Izrael tehdy obsadil Západní břeh Jordánu, pásmo Gazy a východní Jeruzalém. Právě okupace těchto území je jedním z hlavních důvodů, proč konflikt pokračuje dodnes. Na okupovaných územích začaly vznikat izraelské osady, které Palestinci i velká část mezinárodního společenství považují za nelegální.
Mnoho lidí si myslí, že jde čistě o náboženský konflikt mezi muslimy a Židy, ale skutečnost je mnohem složitější. Konflikt je zároveň bojem o území, bezpečnost, identitu, historickou paměť i samotné přežití.
Mnoho Izraelců vnímá svůj stát jako jedinou ochranu před antisemitismem a připomíná si, že od svého vzniku čelil několika válkám, teroristickým útokům i raketovým útokům. Mnoho Palestinců naopak žije s pocitem, že přišli o svou zemi a že už desítky let žijí pod okupací nebo v uprchlických táborech.
Proto je tento konflikt tak bolestivý. Obě strany mají skutečné historické trauma. Židé nesou paměť holocaustu a staletí pronásledování. Palestinci nesou paměť Nakby, ztráty domova a života bez vlastního státu.
A právě proto je nalezení míru tak obtížné. Nejde jen o hranice nebo politiku. Jde o historii, identitu, strach a hluboké emoce, které se dědí z generace na generaci. Bohužel.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
Moderní dějiny (https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/deklarace-nezavislosti-statu-izrael-14-8-1948/)
ČT24 (https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/pred-100-lety-britove-poprve-podporili-vznik-izraele-balfourova-deklarace-jitri-emoce-dodnes-87949)
Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/Balfourova_deklarace)
Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/Deklarace_nez%C3%A1vislosti_St%C3%A1tu_Izrael)
Britannica.com (https://www.britannica.com/place/Israel/Settlement-patterns)
