Everest. Nejvyšší hora světa, která si nechává své oběti

Stovky lidí už Everest nepustil. Někteří z nich se stali doslova jeho součástí. Jejich těla zůstávají vysoko nad mraky, zmrzlá ve sněhu a ledu, někdy celé desítky let. Pro další horolezce se z nich staly orientační body. A jejich příběhy patří k nejtemnějším kapitolám historie nejvyšší hory planety.

Ve výšce kolem 8500 metrů leží pod skalním převisem muž v zelených horolezeckých botách.

Kolem něj už desítky let procházejí lidé, kteří míří k vrcholu Mount Everestu. Pro mnohé z nich je to jeden z posledních orientačních bodů před nejvyšší částí výstupu. Říkají mu jednoduše Green Boots (Zelené boty).

Je to možná nejděsivější obraz, jaký Everest nabízí. A Green Boots není jediný.

Na Everestu zůstává podle odhadů kolem dvou set těl. Některá jsou dobře známá, jiná už ani nemají jméno. Některá zakryl led a sníh, další čas od času znovu odhalí pohyb ledovců. Některá se podařilo v posledních letech snést dolů. Většina ale zůstává tam, kde lidé naposledy vydechli.

A právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů Everestu.

Je to hora, na kterou dnes dokážeme člověka dopravit téměř jako na zakázkovou expedici. Ale když tam zemře, nemusíme být schopni ho dostat zpět.

Mount Everest už dávno není místem, kam vyrážejí pouze trénovaní dobrodruzi s cepínem, lanem a několika kilogramy sušeného masa. Kolem hory vyrostl doslova celý průmysl.

Horolezec si dnes může zaplatit expedici, která mu zajistí dopravu do základního tábora, stany, jídlo, kuchaře, lékařské zázemí, meteorologické předpovědi, fixní lana, kyslíkové lahve i zkušeného šerpu, který ho bude doprovázet do nejvyšších partií hory.

Nepál za samotné povolení k výstupu od podzimu 2025 účtuje na jaře 15 000 dolarů. K tomu se přidávají náklady na samotnou expedici, vybavení, dopravu, průvodce a další služby. Celková cena výpravy se tak může vyšplhat na desítky tisíc dolarů a u luxusnějších expedic i výrazně výš.

Everest se zkrátka stal továrnou na prachy.

A není to nutně špatně. Právě díky penězům existují týmy, které připravují trasu, fixují lana, vynášejí materiál, sledují počasí a pomáhají horolezcům zvládat prostředí, které by jinak bylo pro většinu z nich nedostupné.

Jenže peníze mají ještě jeden efekt.

Posunuly hranici toho, kdo si může na Everest troufnout.

Dříve bylo potřeba být mimořádně zkušeným horolezcem, který si dokázal zajistit vlastní expedici a zvládnout prakticky všechno sám. Dnes může člověk s podstatně menšími zkušenostmi využít služeb profesionálního týmu.

A právě proto se objevuje otázka, která zní skoro provokativně. Nestala se z nejvyšší hory světa příliš drahá turistická atrakce?

Everest má dva hlavní směry. Jeden začíná v Nepálu. Druhý v Tibetu, tedy na území kontrolovaném Čínou. Ačkoli obě cesty vedou na stejný vrchol, jejich charakter je výrazně odlišný.

Z nepálské strany se stoupá přes Khumbu Icefall, obrovský ledopád plný trhlin, ledových věží a nestabilních bloků. Ledovec se neustále pohybuje. Cesta, která byla bezpečná včera, může být zítra jiná.

Horolezci překonávají trhliny po hliníkových žebřících, přidržují se fixních lan a procházejí mezi obrovskými stěnami ledu. Je to fascinující a zároveň děsivé místo.

V roce 2014 se zde utrhl blok ledu a lavina zabila šestnáct nepálských šerpů. Tragédie připomněla, že i člověk dokonale vybavený a zkušený může být na Everestu jednoduše ve špatnou chvíli na špatném místě.

Severní cesta z Tibetu Khumbu Icefall obchází. To ale neznamená, že je bezpečnější. Naopak. Severní strana má své vlastní technicky náročné úseky a horší možnosti záchrany. Právě tady se nachází také slavný Green Boots.

Obě trasy mají tedy něco do sebe.

Jižní je frekventovanější a logisticky lépe zabezpečená. Severní je méně přístupná, některé části jsou technicky náročnější a možnosti rychlé pomoci jsou omezenější.

Podle statistik Alana Arnetteho zaznamenala tibetská strana do konce roku 2025 přibližně 3850 výstupů na vrchol a 110 úmrtí.

Bez ohledu na to, kterou stranou člověk přijde, poslední stovky metrů jsou pořád stejným bojem s lidskou fyziologií.

Ve výšce nad zhruba 8000 metrů začíná oblast, které horolezci říkají zóna smrti. Název není přehnaný.

Tělo zde už nedokáže fungovat dlouhodobě. Vzduch sice stále obsahuje přibližně stejný podíl kyslíku jako u hladiny moře, ale atmosférický tlak je tak nízký, že do plic a následně do krve se dostává kyslíku mnohem méně.

Člověk slábne, mozek pracuje hůř, rozhodování se zpomaluje a koordinace se zhoršuje. Může vzniknout otok mozku nebo plic. Přichází omrzliny, podchlazení a vyčerpání.

A to všechno se děje ve chvíli, kdy je člověk možná jen několik hodin od vrcholu.

Právě proto je Everest tak zrádný. Člověk může být v okamžiku největšího fyzického vyčerpání zároveň nejblíž svému životnímu snu. Stačí si představit poslední výstup.

Je noc. Teplota hluboko pod bodem mrazu. Vítr. Čelovky několika horolezců se pohybují po hřebeni jako drobné světelné body. Každý krok bolí. Každý nádech je práce. A přesto jdete dál. Protože vrchol je tak blízko.

Možná překvapivě není nejnebezpečnější okamžik samotné dosažení vrcholu, ale návrat dolů. Člověk už má za sebou hodiny, nebo dokonce dny extrémní námahy. Kyslíku je málo, energie ubývá a počasí se může během několika hodin dramaticky změnit. A přitom je třeba sejít dolů.

V historii Everestu se opakovaně ukázalo, že lidé zemřeli právě po dosažení vrcholu. Podle statistiky publikované Alanem Arnette představovali horolezci, kteří dosáhli vrcholu, ale nedokončili sestup, významnou část všech obětí.

To je na Everestu možná nejkrutější ironie. Vrchol je teprve polovina cesty.

Green Boots (zmíněn již výše v článku)

Green Boots leží na severovýchodním hřebeni přibližně ve výšce 8500 metrů. Po mnoho let byl jeho charakteristickým znakem pár zelených horolezeckých bot.

Jeho identita byla po dlouhá léta nejistá. Nejčastěji se předpokládalo, že jde o indického horolezce Tsewanga Paljora, který zahynul během tragických událostí roku 1996. Jenže v roce 2026 přišel zásadní posun.

Indické úřady nyní identifikují Green Boots jako Dorjeho Morupa, dalšího člena indické expedice z roku 1996. Nové důkazy a následné testování měly původní záhadu objasnit.

Green Boots má být po třiceti letech konečně snesen z hory.

Indické úřady hledají specializovaný tým, který by se o mimořádně nebezpečnou operaci postaral. Odhady nákladů na podobné záchranné a vyprošťovací akce se pohybují v desítkách tisíc dolarů.

Ale nejde jen o peníze. Snést tělo z takové výšky je hlavně velmi nebezpečné.

Sleeping Beauty

Jestli má Green Boots jméno podle detailu, který na něm horolezci viděli, Francys Arsentiev dostala přezdívku podle toho, jak její tělo působilo.

Američanka zemřela v roce 1998 při sestupu z Everestu. Její manžel Sergei Arsentiev se ji pokoušel najít a pomoci jí. Ani on se z hory nevrátil.

Francys se přitom zapsala do historie už před svou smrtí. Stala se první Američankou, která vystoupila na Everest bez použití doplňkového kyslíku. Jenže cesta dolů se jí stala osudnou. Její tělo zůstalo na místě téměř deset let.

V roce 2007 se skupina vedená horolezcem Ianem Woodallem rozhodla udělat něco, co na Everestu působí možná ještě významněji než samotné vyzvednutí těla. Ukryl ji před zraky dalších horolezců. Její ostatky byly přesunuty mimo hlavní trasu a zakryty.

Proč se takto rozhodl? V roce 1998 Woodall společně s Cathy O´Dowd našel Francy ještě živou, ale v tak špatném stavu, že ji nedokázali pomoci. Pokoušeli se jí pomoct více než hodinu, ale protože další setrvání v takové vyšce ohrožovalo jejich životy, museli odejít. Francys je prosila, aby jí neopouštěli. Krátce na to Francys zemřela. Ležela na místě a vypadala, jako by spala. Něco takového vás musí ovlivnit.

Hannelore Schmatz (žena, sedící u cesty)

Na jižní straně Everestu měla dlouhé roky své místo ještě jedna mrtvá horolezkyně. Hannelore Schmatz, Němka, vystoupila na vrchol v roce 1979. Při sestupu však zemřela ve výšce přibližně 8200 metrů.

Její tělo bylo dlouhou dobu viditelné z trasy. Horolezci ji popisovali jako ženu, která sedí opřená o batoh. Jako by si jen na chvíli sedla a odpočívala a za pár minut měla vstát a pokračovat.

Jenže samozřejmě nevstala. Hannelore Schmatz se stala jedním z nejznámějších mrtvých těl na jižní straně Everestu. Pokusy o její vyzvednutí byly mimořádně riskantní a při jedné z podobných operací v roce 1984 zahynuli dva nepálští záchranáři.

Nakonec se o její tělo postarala sama hora. Vítr a pohyb sněhu ho později odnesly mimo hlavní trasu.

David Sharp

Pak je tu příběh Davida Sharpa. Britský horolezec zemřel v roce 2006 poblíž místa, kde se nacházel Green Boots. Jeho smrt vyvolala jednu z největších morálních debat v moderní historii Everestu.

Sharp byl v bezvědomí a umíral. Kolem něj procházeli další horolezci. Někteří si ho všimli. Někteří se domnívali, že už je mrtvý. Jiní se pokoušeli zjistit, zda mu lze pomoci.

Jeho smrt vyvolala mnoho otázek. Když člověk umírá na Everestu, máme povinnost pokusit se ho zachránit za každou cenu? Dole v civilizaci bychom odpověděli téměř bez přemýšlení. V 8500 metrech už ale není situace tak jednoduchá.

Pomoc může znamenat, že další člověk riskuje vlastní život. Bezvládného člověka nelze jednoduše naložit do sanitky. Není tam silnice. Není tam nemocnice. A vrtulník nemůže v těchto výškách bezpečně létat.

Záhada roku 1924, která stále není vyřešená

V roce 1924 se George Mallory a Andrew Irvine pokoušejí vystoupit na vrchol Everestu. Z hory už se nikdy nevrátí. Malloryho tělo bylo nalezeno až v roce 1999.

Irvine zůstával nezvěstný. Po celá desetiletí se vedla jedna z největších debat v dějinách horolezectví. Dosáhli Mallory a Irvine vrcholu dříve, než zemřeli?

Pokud ano, znamenalo by to, že Everest byl pokořen ještě před Edmundem Hillarym a Tenzingem Norgayem v roce 1953. Důkaz ale chyběl.

A pak, v roce 2024, našla expedice National Geographic na severní straně hory botu obsahující část chodidla a ponožku s označením A. C. Irvine. Nález byl považován za Irvineovy ostatky.

Jedna malá ponožka tak po sto letech znovu otevřela otázku, která už dávno měla být historií. Možná totiž někde na Everestu stále leží fotoaparát.

A pokud by se někdy podařilo najít jeho film a zachránit z něj snímky, mohly by změnit dějiny.

Protože v určité výšce už neexistuje nic jednoduchého. Tělo může být zmrzlé v ledu. Zaklíněné mezi kameny. Připevněné k vybavení. Ležet na svahu, kde stačí jediný špatný krok a člověk se zřítí.

Vyproštění těla z extrémní výšky může vyžadovat mnoho horolezců, kteří sami musí vystoupit do zóny smrti. Potřebují kyslík, lana, vybavení a počasí, které jim dovolí práci vůbec zahájit.

Některé odhady hovoří o desítkách tisíc dolarů za vyzvednutí jediného těla. A některé operace jsou tak nebezpečné, že se jejich provedení jednoduše nedoporučuje.

Proto na Everestu zůstávají mrtví. Stovky mrtvých. Protože jejich cesta domů může znamenat ohrožení dalších životů.

Na jedné straně je to nejvyšší a jeden z nejnehostinnějších vrcholů planety a na druhé straně se z něj stalo místo, kde vznikají fronty.

V roce 2019, kdy byla sezona mimořádně silná, dosáhlo vrcholu 877 lidí. V roce 2025 jich podle statistik vystoupilo přes 850 ze severní a jižní strany dohromady. Pro rok 2026 se očekávalo znovu přibližně 900 až 1000 výstupů. A čísla dál rostou.

A teď si představte, že kvůli nečekané silné sněhové bouři zůstanete uvězněni v zóně smrti, fronta se nepohybuje tam ani zpět a vám dochází kyslík. Něco podobného se stalo v říjnu 2025 - naštěstí ale rozsáhlá záchranná akce místních úřadů, průvodců a vesničanů úspěšně dostala všechny do bezpečí. Jenže nemůže se situace opakovat?

Nezapomínejme také, že cesta na Everest není jen příběhem bohatých turistů.

Velkou část práce odvádějí Šerpové. Lidé, kteří zajišťují zásobování, fixní lana, přepravu materiálu a často doprovázejí klienty vysoko na horu. Mezi oběťmi Everestu jsou proto vedle zahraničních horolezců i desítky nepálských pracovníků.

Od prvních expedic do konce roku 2025 zemřelo na Everestu podle statistiky Alana Arnetteho 339 lidí. Z nich 207 tvořili členové expedic a 132 najatí pracovníci. Ti pracovníci, kteří pracují za pár dolarů denně.

Někde vysoko nad světem, kam už vrtulníky téměř nemohou, pořád leží lidé, kteří kdysi věřili, že jejich cesta povede až na vrchol. Někteří ho možná skutečně viděli. Jen už nikdy neuviděli cestu zpátky.

*

Zdroje použité k tvorbě tohoto textu:

Alanarnette.com (https://www.alanarnette.com/2026/01/26/everest-by-the-numbers-2026-edition/)

Wikipedia (https://en.wikipedia.org/wiki/Francys_Arsentiev)

Wikipedia (https://en.wikipedia.org/wiki/Green_Boots)

Wikipedia (https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_people_who_died_climbing_Mount_Everest)

Blesk.cz (https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-pribehy/842180/z-everestu-chteji-po-30-letech-odnest-slavne-telo-green-boots-ani-dnes-neni-jiste-komu-patri.html)

The Guardian.com (https://www.alanarnette.com/2026/01/26/everest-by-the-numbers-2026-edition/)

Nathional Geographic (https://www.nationalgeographic.com/adventure/article/sandy-irvine-body-found-everest)