Muž, který zachránil stovky dětí a půl století o tom mlčel. Sir Nicolas Winton

Sir Nicholas Winton byl právě takovým člověkem. Tichý britský makléř, nenápadný muž s laskavým pohledem, který v roce 1939 pomohl zachránit 669 převážně židovských dětí z okupovaného Československa. Desítky let o tom téměř nikomu neřekl. Až do okamžiku, kdy se jedno televizní studio proměnilo v místo jednoho z nejdojemnějších setkání moderní historie.

Nicholas George Winton se narodil 19. května 1909 v londýnském Hampsteadu jako Nicholas George Wertheim. Pocházel z rodiny německých Židů, kteří se krátce před jeho narozením přestěhovali do Velké Británie. Jeho rodiče Rudolf a Barbara Wertheimovi chtěli své děti ochránit před sílícím antisemitismem v Evropě a zároveň se co nejvíce začlenit do britské společnosti. Rodina proto změnila příjmení na Winton a dokonce konvertovala ke křesťanství. Nicholas vyrůstal v prostředí vzdělané střední třídy, mluvil několika jazyky a od mládí měl blízko k mezinárodnímu prostředí.

Nebyl však typickým intelektuálem uzavřeným v knihách. Miloval sport, lyžování, šerm i létání. Po studiích pracoval v bankovnictví a jako makléř v Londýně. Část mládí strávil také v Německu a Francii, takže velmi dobře chápal politické napětí, které se Evropou začalo šířit po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Ve třicátých letech už bylo zřejmé, že nacistická ideologie nepředstavuje jen politickou hrozbu, ale skutečné nebezpečí pro miliony lidí.

Na konci roku 1938 plánoval Nicholas Winton obyčejnou zimní dovolenou ve Švýcarsku. Vše se ale změnilo jediným telefonátem. Jeho přítel Martin Blake, který pracoval pro Britský výbor pro uprchlíky z Československa, ho požádal, aby místo lyží přijel do Prahy. Situace byla kritická. Po Mnichovské dohodě nacistické Německo zabralo Sudety a tisíce židovských rodin i odpůrců nacismu prchaly do vnitrozemí Československa. Uprchlické tábory byly přeplněné, lidé zoufalí a Evropa pomalu zavírala oči.

Winton přijel do Prahy krátce před Vánoci roku 1938. Bylo mu teprve devětadvacet let. Ubytoval se v hotelu na Václavském náměstí a velmi rychle pochopil, že situace je mnohem horší, než si představoval. Denně za ním chodily desítky rodičů s jedinou prosbou. Zachraňte naše děti. Oni sami často tušili, že už možná nemají šanci přežít.

Právě tady se zrodila myšlenka českého Kindertransportu. Británie tehdy po událostech takzvané Křišťálové noci povolila vstup dětem mladším sedmnácti let, pokud pro ně někdo zajistí rodinu a složí finanční záruku padesáti liber. Zdálo se to téměř nemožné. Bylo potřeba sehnat víza, dokumenty, náhradní rodiny, finance, dopravu i povolení několika států. A času bylo zoufale málo.

Winton začal jednat s neuvěřitelnou energií. V Praze vytvářel seznamy dětí, fotografoval je a zapisoval jejich údaje. Poté se vrátil do Londýna, kde doslova rozjel soukromou záchrannou operaci. Ve dne pracoval v bance a po nocích organizoval transporty. Jeho matka Barbara mu pomáhala hledat britské rodiny ochotné přijmout cizí děti. Fotografie malých uprchlíků zveřejňovali v novinách a žádali veřejnost o pomoc.

Celá akce byla plná překážek. Některé země odmítaly uprchlíky přijímat, úřady byly pomalé a nacistická moc sílila každým týdnem. Přesto se podařilo vypravit osm vlaků s dětmi z Prahy přes Německo a Nizozemsko až do Británie. Děti odjížděly z Wilsonova nádraží v Praze, často jen s malým kufříkem a cedulkou na kabátě. Mnohé z nich své rodiče viděly naposledy v životě.

Nejtragičtější kapitolou celé operace je takzvaný devátý vlak. Ten měl odjet 1. září 1939 s asi 250 dětmi. Právě toho dne ale Německo napadlo Polsko a začala druhá světová válka. Hranice byly uzavřeny. Vlak nikdy neodjel. Téměř všechny děti z tohoto transportu později zahynuly v koncentračních táborech. Tato skutečnost Wintona pronásledovala po celý život.

Přesto díky jeho práci přežilo 669 dětí. A nejen to. Dnes se odhaduje, že jejich potomků jsou tisíce. Každý zachráněný život vytvořil další generace lidí, kteří by jinak nikdy neexistovali.

Po válce se Nicholas Winton nevrátil jako hrdina. Nepsal memoáry, neposkytoval rozhovory, nevytvářel kolem sebe legendu. Sloužil v RAF, pracoval pro Mezinárodní organizaci pro uprchlíky a věnoval se charitativní práci. O své záchranné akci téměř nemluvil. Dokonce ani jeho manželka Grete dlouhá léta netušila, co její muž dokázal.

Teprve v roce 1988 se všechno změnilo.

Grete Wintonová tehdy na půdě objevila starý kufr. Uvnitř byly seznamy dětí, fotografie, dopisy rodičů i dokumenty z roku 1939. Materiály se dostaly k britské televizní moderátorce Esther Rantzenové, která pozvala Nicholase Wintona do pořadu That's Life!.

To, co následovalo, se stalo legendárním televizním okamžikem.

Winton seděl nic netušící v publiku. Moderátorka začala vyprávět příběh o muži, který před válkou zachránil stovky českých dětí. Pak se obrátila do publika se slovy: „Je tu někdo, kdo vděčí Nicholasu Wintonovi za život?“ Postupně začali vstávat lidé kolem něj. Muži a ženy středního věku, kteří kdysi byli těmi malými dětmi v pražských vlacích. Celé studio plakalo. A s nimi i miliony diváků.

Právě tehdy se svět dozvěděl o „britském Schindlerovi“. Sám Winton ale toto označení neměl rád. Tvrdil, že mnoho dalších lidí riskovalo mnohem více než on, zejména dobrovolníci, kteří zůstali v okupované Praze. Typická byla pro něj obrovská skromnost. Nikdy se nepovažoval za hrdinu. Říkal, že prostě viděl problém a snažil se ho vyřešit.

V následujících letech získal nespočet ocenění. V roce 2003 ho královna Alžběta II. povýšila do šlechtického stavu za zásluhy o lidskost. Česká republika mu udělila Řád Tomáše Garrigua Masaryka a později také nejvyšší české vyznamenání – Řád Bílého lva. Prezident Miloš Zeman tehdy poznamenal, že je škoda, že takové ocenění přišlo až po tolika letech, ale že „lépe pozdě než nikdy“.

V Praze na hlavním nádraží dnes stojí jeho socha. Zobrazuje starého muže obklopeného dětmi. Každý rok tam lidé nosí květiny a vzpomínají. V roce 2024 byla v Praze po Wintonovi pojmenována také ulice.

Osudy některých zachráněných dětí jsou samy o sobě neuvěřitelné. Například Věra Gissingová, původně Věra Diamantová z Čelákovic, se díky Wintonovi dostala do Británie. Většina její rodiny zahynula v důsledku holocaustu, ale ona přežila a později napsala knihy o svém dětství a válce.

Nicholas Winton zemřel 1. července 2015 ve věku 106 let. Symbolické je, že zemřel v den výročí odjezdu jednoho z dětských transportů z Prahy. Do posledních let života si uchovával mimořádnou vitalitu, humor a lidskost. Nikdy nepůsobil jako člověk, který chce být obdivován. Spíše jako někdo, kdo stále nechápe, proč ostatní neudělali totéž.

Jeho příběh se stal inspirací pro knihy, dokumenty i filmy. Velkou pozornost získal zejména film „One Life“ s Anthonym Hopkinsem v hlavní roli, který připomněl Wintonův život nové generaci diváků.

Možná největší síla Nicholase Wintona spočívá v tom, že ukázal, jak obrovský rozdíl může udělat jediný člověk, který se rozhodne nezůstat pasivní. Ve světě plném politiků, armád a mocných režimů byl obyčejným mužem s telefonem, psacím strojem a odhodláním.

A právě proto jeho příběh dodnes tolik zasahuje lidská srdce.

*

Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:

Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Nicholas_Winton)

https://www.nicholaswinton.com/

Youtube.com (https://www.youtube.com/watch?v=6_nFuJAF5F0)

The Guardian (https://www.theguardian.com/film/2024/jan/01/nicholas-winton-saved-my-father-from-the-nazis-heres-how-one-life-betrays-him)

Time.com (https://time.com/6952770/one-life-true-story-nicolas-winton/)

Holocaust encyclopedia (https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/in-his-own-words-rescuer-nicholas-winton)