Článek
Pro jedny neúplatný idealista, který chtěl vybudovat spravedlivou republiku bez privilegií. Pro druhé fanatik, jenž poslal na smrt desetitisíce lidí ve jménu ctnosti a rovnosti.
Jeho život je ukázkou toho, jak se může vznešený ideál změnit v diktaturu. Robespierre totiž nechtěl být tyranem. Chtěl zachránit revoluci. Jenže právě snaha zachránit ji za každou cenu otevřela dveře jednomu z nejkrvavějších období evropských dějin.
Chlapec, kterého formovala ztráta
Maximilien François Marie Isidore de Robespierre se narodil 6. května 1758 ve francouzském Arrasu.
Jeho dětství nebylo šťastné. Když mu bylo šest let, zemřela matka při porodu. Otec, který byl právníkem, se psychicky zhroutil a rodinu postupně opustil. Čtyři děti tak vyrůstaly převážně v péči příbuzných.
Právě tato zkušenost podle mnoha historiků výrazně ovlivnila jeho povahu. Robespierre byl samotářský, velmi disciplinovaný, citlivý na nespravedlnost a přesvědčený, že společnost lze napravit prostřednictvím zákonů a morálky.
Díky mimořádnému nadání získal stipendium na prestižní pařížské škole Louis le Grand. Zde se seznámil s díly osvícenských filozofů, zejména Jeana Jacquese Rousseaua. Právě Rousseauova představa, že stát má sloužit obecnému dobru a občané mají být ctnostní, se stala Robespierrovým životním programem.
Po studiích působil jako právník. Proslul tím, že často hájil chudší klienty a vystupoval proti trestu smrti. Paradoxně právě člověk, který na začátku své kariéry odmítal popravy, se později stal jejich nejznámějším zastáncem.
Revoluce, která změnila všechno
Roku 1789 vypukla Francouzská revoluce.
Francie byla zadlužená, státní pokladna prázdná a obyčejní lidé trpěli vysokými cenami potravin. Šlechta a církev přitom požívaly rozsáhlých privilegií.
Robespierre byl zvolen poslancem Generálních stavů a velmi rychle si získal pověst neúplatného politika. Žil skromně, nebral úplatky a vystupoval proti korupci. Lidé mu začali říkat „Nepodplatitelný“ (L'Incorruptible).
Zpočátku bojoval za svobodu tisku, všeobecnější volební právo i zrušení otroctví. Jenže revoluce se postupně dostávala do stále většího chaosu. Král Ludvík XVI. se pokusil uprchnout, evropské monarchie hrozily válkou a uvnitř země propukala povstání.
Robespierre dospěl k přesvědčení, že republiku lze zachránit pouze tvrdými prostředky.
Když se ctnost spojí s terorem
V roce 1793 se stal jedním z nejvlivnějších členů Výboru pro veřejné blaho, který fakticky řídil Francii. Právě zde vznikla myšlenka, která dodnes děsí historiky.
Robespierre tvrdil, že demokracie potřebuje dvě věci - ctnost a teror.
Ve svém projevu prohlásil, že teror není nic jiného než rychlá, přísná a neoblomná spravedlnost. Podle něj byli všichni odpůrci revoluce nepřáteli lidu. A nepřítel lidu si podle jeho názoru nezasloužil slitování.
Tak začalo období známé jako Jakobínský teror.
Gilotina jako symbol revoluce
Ačkoli byla gilotina původně představena jako humánnější způsob popravy než sekera nebo meč, během let 1793–1794 se proměnila v nástroj každodenního zabíjení.
Prakticky každý den projížděly Paříží povozy plné odsouzenců. Před Revolučním tribunálem často stačilo pouhé podezření. Obvinění z protirevoluční činnosti bylo mnohdy vágní a obhajoba měla jen omezené možnosti. Někteří lidé byli odsouzeni na základě udání sousedů nebo politických rivalů. Takový modernější hon na čarodějnice.
Popraveni byli nejen šlechtici a duchovní, ale také sedláci, obchodníci, novináři, bývalí revolucionáři a dokonce i lidé, kteří ještě nedávno stáli po Robespierrově boku.
Podle současných historických odhadů bylo během období teroru oficiálně popraveno přibližně 17 000 lidí, převážně gilotinou. Dalších desetitisíce osob zemřely bez soudního rozsudku, ve věznicích, při represích nebo během krvavého potlačování povstání, například ve Vendée. Celkový počet obětí se podle různých odhadů pohybuje mezi 30 000 až 40 000 mrtvými.
Atmosféra ve Francii byla prostoupena strachem. Nikdo si nemohl být jistý, zda se druhý den sám nestane nepřítelem revoluce.
Kult Nejvyšší bytosti
Robespierre nebyl klasickým ateistou.
Naopak věřil, že společnost potřebuje morální základ. Proto prosadil nový občanský kult nazvaný Kult Nejvyšší bytosti. Měl nahradit tradiční katolickou církev a vytvořit republikánské náboženství založené na rozumu, ctnosti a vlastenectví.
Velkolepé slavnosti však na mnoho Francouzů působily rozpačitě. Někteří poslanci začali mít pocit, že se Robespierre staví téměř do role proroka nebo morálního vůdce národa.
A to byl začátek konce.
Pád muže, kterého se báli všichni
V létě roku 1794 už strach zachvátil i samotné revolucionáře. Nikdo nevěděl, kdo bude další na seznamu. Dne 27. července 1794 (podle revolučního kalendáře 9. thermidoru roku II.) se poslanci Národního konventu rozhodli jednat.
Robespierre byl během bouřlivého jednání obviněn z tyranie a zatčen společně se svými nejbližšími spolupracovníky. Ještě téhož večera jej jeho příznivci osvobodili a shromáždili se na pařížské radnici. Váhali však příliš dlouho.
Věrné jednotky Konventu budovu obklíčily. Při zatýkání utrpěl Robespierre těžké poranění dolní čelisti. Dodnes není jisté, zda se pokusil o sebevraždu, nebo jej zasáhla kulka jednoho z vojáků.
Následující den, 28. července 1794, byl bez dlouhého procesu odsouzen.
Stejná gilotina, která předtím popravila tisíce lidí na jeho rozkaz, ukončila i jeho vlastní život. Bylo mu pouhých 36 let.
Co následovalo po jeho smrti?
Robespierrova poprava znamenala konec Jakobínského teroru.
Následovalo období známé jako thermidorská reakce (thermidorský převrat). Výbor pro veřejné blaho ztratil svou neomezenou moc, Revoluční tribunál byl omezen a masové popravy prakticky ustaly.
Jakobínský klub byl uzavřen a mnoho Robespierrových stoupenců skončilo ve vězení nebo bylo popraveno.
Francie však zdaleka nenašla klid. Země se potýkala s hospodářskými problémy, politickými spory i pokračujícími válkami. Roku 1795 vzniklo nové pětihlavé Direktorium (vláda pěti direktorů), které se ale ukázalo jako nestabilní. O čtyři roky později využil chaosu mladý generál Napoleon Bonaparte a státním převratem převzal moc.
Odkaz, který dodnes rozděluje historiky
Maximilien Robespierre zůstává jednou z nejrozporuplnějších osobností světových dějin.
Byl skutečně krutým diktátorem? Nebo politikem, který v době občanské války a zahraniční invaze uvěřil, že pouze tvrdost může zachránit republiku?
Většina historiků se dnes shoduje na tom, že Robespierre nebyl pouhým krvežíznivým tyranem. Byl přesvědčeným idealistou, který věřil, že buduje spravedlivější společnost. Tragédie spočívá v tom, že začal považovat násilí za legitimní prostředek k dosažení morálního cíle. A nakonec ho dohnala vlastní pýcha, protože když se moc spojí s přesvědčením o vlastní neomylnosti, mohou i ty nejvznešenější ideály skončit katastrofou.
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
Britannica.com (https://www.britannica.com/biography/Maximilien-Robespierre)
Youtube.com (https://www.youtube.com/watch?v=RanI5dPm4nk&list=PLdXum3MmHjI8qwT1OcpvAS9ivYg5BO-FI)
Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Maximilien_Robespierre)
Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/Thermidorsk%C3%BD_p%C5%99evrat)
Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/Direktorium_(Francie))
