Článek
To, co dnes považujeme za samozřejmost, tehdy znamenalo doslova rozdíl mezi životem a smrtí. Pro pacienty s diabetes mellitus, zejména s diabetem 1. typu, šlo o revoluci, která přepsala jejich osudy.
Na počátku 20. století byla diagnóza diabetu prakticky rozsudkem smrti. Lékaři sice rozuměli tomu, že nemoc souvisí s metabolismem cukrů, ale chyběl klíč – látka, která by umožnila tělu glukózu využít. Pacienti byli odkázáni na drastické hladovky, které mohly život prodloužit o několik měsíců, maximálně let, ale za cenu extrémního utrpení.
Zlom přišel v roce 1921, kdy kanadský lékař Frederick Banting společně se svým kolegou Charlesem Bestem a pod vedením Johna Macleoda dokázali izolovat inzulin ze slinivky břišní. Klíčovou roli sehrál i biochemik James Collip, který pomohl s jeho čištěním. První úspěšná aplikace inzulinu pacientovi proběhla v roce 1922 a vedla k dramatickému zlepšení jeho stavu.
Co je to vlastně inzulin?
Inzulin je hormon produkovaný betabuňkami slinivky břišní. Jeho hlavní funkcí je regulace hladiny glukózy v krvi. Umožňuje buňkám glukózu přijmout a využít ji jako zdroj energie. Bez inzulinu se glukóza hromadí v krvi, zatímco buňky hladoví, což vede k vážným komplikacím.
Pro pacienty znamenal příchod inzulinu doslova návrat do života. Děti, které byly odsouzeny k pomalému umírání, začaly znovu růst a žít relativně normální život. Postupně se vyvíjely nové formy inzulinu. Od zvířecích extraktů až po moderní geneticky vyráběný lidský inzulin a jeho analogy.
Existují různé typy inzulinu, vhodné pro různá časová období. Všechny typy se často nazývají inzulin v širšímsmyslu, ačkoli v přesnějším smyslu je inzulin identický s přirozeně se vyskytující molekulou, zatímco analogy inzulinu mají mírně odlišné molekuly, které umožňují modifikovanou dobu účinku. (Wikipedie)
Inzulinové tablety
Zásadní otázkou, která se často objevuje, je, proč se inzulin nepodává ve formě tablet? Odpověď leží v jeho chemické podstatě. Inzulin je protein složený z aminokyselin. V trávicím traktu je však organismus nastaven tak, aby proteiny rozkládal – žaludeční kyselina a enzymy, jako pepsin, trypsin a chymotrypsin, štěpí bílkoviny na jednotlivé aminokyseliny.
To znamená, že by se inzulin při perorálním podání rozpadl dříve, než by se mohl vstřebat do krevního oběhu. Navíc střevní bariéra neumožňuje efektivní vstřebávání velkých proteinových molekul v jejich aktivní podobě. Proto se inzulin musí podávat injekčně, aby se dostal přímo do oběhu a mohl plnit svou funkci.
Ozempic a touha po zhubnutí
V posledních letech se objevují nové léky na diabetes, například Ozempic, jehož účinnou látkou je semaglutid. Tyto látky napodobují přirozené hormony regulující hladinu cukru a chuť k jídlu. Původně byly určeny pro léčbu diabetu 2. typu, ale dnes se často používají i ke snižování hmotnosti, což vyvolává etické i zdravotní otázky.
Dnešní doba tak přináší paradox. Na jedné straně máme k dispozici vysoce účinné léky a technologie, na druhé straně je začínáme zneužívat.
Ať tak nebo tak, počet pacientů s diabetem stále roste. Hlavními faktory jsou změny životního stylu, lidé už se nemusí dřít tak jako dříve, vysoký příjem ultrazpracovaných potravin, nadbytek cukru a nedostatek pohybu a v neposlední řadě také stárnutí populace.
Inzulin tak zůstává jedním z nejdůležitějších objevů medicíny, a stále je a bude klíčovým nástrojem v boji proti jedné z nejrozšířenějších civilizačních chorob současnosti.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
Americká diabetes asociace (https://diabetes.org/blog/history-wonderful-thing-we-call-insulin)
Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Insulin_%28medication%29)
Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Insulin)
WHO (https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/diabetes)
Diabetes.UK (https://www.diabetes.org.uk/our-research/about-our-research/our-impact/discovery-of-insulin)
