Když člověk poprvé rozřízl člověka: příběh první pitvy

Po staletí bylo lidské tělo považováno za nedotknutelný chrám duše. Zemřelého bylo třeba pohřbít či spálit, ale nikdy ne otevřít. Myšlenka, že by někdo rozřezal tělo člověka, vyvolávala děs a hněv – nejen z náboženských důvodů, ale i z hlubokého pocitu úcty ke smrti. Co se děje pod kůží, bylo tajemstvím, které měl znát jen Bůh.

A přesto se vždy našli lidé, kteří se chtěli podívat dál.

Ve starověkém Egyptě sice existovala mumifikace, ale její smysl nebyl vědecký – byla to příprava těla na posmrtný život. V řeckém světě se nemoc vysvětlovala působením bohů. Až kolem 3. století př. n. l. se v Alexandrii objevují dva odvážní lékaři: Herófilos a Erasistratos. Jako první v dějinách se rozhodli těla mrtvých, a podle některých pramenů i popravených, skutečně otevřít.

Poprvé zkoumali lidské orgány, popisovali tepny, žíly, nervy i mozek. To, co pro většinu lidí bylo svatokrádeží, pro ně znamenalo klíč k pochopení života.

Alexandrie se tehdy stala ostrůvkem rozumu uprostřed moře víry. A právě tam se zrodil první záblesk moderní anatomie.

Jenže s pádem Římské říše se svět opět uzavřel. Křesťanství posílilo představu těla jako posvátného schránky duše. Kdo by ji rozřezal, ten by znesvětil boží dílo. Pitvy byly zakázané, někdy i trestné. Těla zemřelých se nesměla porušovat – vždyť jak by mohl člověk vstát z mrtvých, kdyby mu chyběla část těla?

A tak se lékaři po staletí učili anatomii zvířat. Popisovali lidské srdce podle ovčího, lidské kosti podle opice. Nemoc vysvětlovali nerovnováhou „šťáv“ – krve, hlenu a žluče – a nemocného léčili modlitbou, nikoliv skalpelem.

Byla to doba, kdy lidská zvědavost musela ustoupit strachu. A přesto se to mělo brzy změnit.

Rok 1286, Itálie. Středověká Bologna se dusí epidemií. Lékaři nevědí, proč lidé umírají, a jejich staré knihy jim nepomáhají.

Jeden z nich, Mondino de’ Luzzi, se rozhodne udělat něco, co se dělat nesmí – otevře tělo zemřelého. Ne kvůli zvědavosti, ale aby pochopil příčinu smrti. Jeho čin se stává jedním z prvních doložených pitev v Evropě.

Zpráva se šíří mezi studenty a profesory šeptem. Pro jedny kacíř, pro druhé průkopník. V sále zahaleném kadidlem stojí první anatom, ruce se mu třesou, když skalpel rozřízne kůži. Vzduch naplní pach smrti, ale také zvláštní ticho – ticho, které voní poznáním.

O století později se podobné scény odehrávají už napříč Itálií. Těla zločinců, popravených či opuštěných, se dostávají do rukou lékařů. Pitva se stává výsadou univerzit, tajným rituálem vědy. Studenti sledují z dřevěných ochozů profesora, který ukazuje tajemství, jež dosud patřilo jen Bohu.

S příchodem renesance se Evropa probouzí ze spánku středověku. Lidé znovu objevují člověka – nejen jeho duši, ale i tělo.

Florentský lékař Antonio Benivieni poprvé otevřeně spojuje symptomy nemocí s nálezy po smrti. A pak přichází muž, který všechno změní: Andreas Vesalius.

Roku 1543 vydává ve Švýcarsku své životní dílo De humani corporis fabrica – O stavbě lidského těla. Kniha je plná nádherných rytin, které ukazují lidské tělo s přesností, jakou svět dosud neviděl. Vesalius pitvá sám. Nevěří Galénovi ani legendám. Věří svým očím.

Tím okamžikem se lidská anatomie rodí znovu. Pitva se stává symbolem odvahy – aktem, který spojuje víru, vědu a umění. Z těla, dříve zakázaného, se stává mapa života.

V 18. století už pitvy nejsou výjimkou. Italský lékař Giovanni Battista Morgagni se stává otcem patologické anatomie. V roce 1761 vydává knihu O sídlech a příčinách nemocí, kde na základě stovek pitev dokazuje, že nemoc má fyzickou příčinu – že je to porucha orgánu, nikoli trest z nebes.

Od té chvíle už věda nemůže couvnout.

Pitva se stává nezbytnou součástí medicíny. Učí lékaře chápat lidské tělo nejen jako chrám, ale i jako složitý systém, který se dá poznat a léčit. A přesto v ní zůstává něco posvátného. Každé otevřené tělo je připomínkou odvahy těch, kteří se kdysi rozhodli pohlédnout smrti do tváře.

Dnes už se pitvy provádějí v moderních laboratořích, pod chladným světlem zářivek, s mikroskopy a dokumentací. Ale ten první krok – ten okamžik, kdy člověk poprvé rozřízl člověka – zůstává jedním z nejodvážnějších činů v dějinách lidstva.

Pitva totiž nikdy nebyla jen o těle. Byla o překročení strachu. O víře, že poznání má větší sílu než tabu. Že pochopit smrt znamená lépe rozumět životu.

A tak pokaždé, když patolog vezme do ruky skalpel, pokračuje v příběhu, který začal dávno v Alexandrii – příběhu, kdy se lidská zvědavost poprvé dotkla věčnosti.

*

Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:

Encyclopaedia Britannica: Autopsy – History, Procedure, Purposes (https://www.britannica.com/topic/autopsy)

Academia.edu: Short History of the Autopsy, Part I: From Prehistory to the Middle of the 16th Century (https://www.academia.edu/48588968/Short_history_of_the_autopsy_Part_I_From_prehistory_to_the_middle_of_the_16th_century)

Popular Mechanics: The Entire History of the Autopsy (https://www.popularmechanics.com/science/health/a25633042/autopsy-history/)

Mopec.com: History of the Autopsy (https://www.mopec.com/history-of-the-autopsy/?srsltid=AfmBOoqaniULCuUOaThtZG1yG6h6qB0MVZpPzttqX0Mqg3_WOjNtVRLJ)