Náměstí Nebeského klidu 1989 a šest týdnů naděje, které změnily Čínu - část 1.

k nahlédutí zde

Na Náměstí nebeského klidu se v roce 1989 odehrál příběh milionů lidí, kteří na okamžik uvěřili, že mohou změnit směřování své země. Je to příběh studentů, dělníků, novinářů, intelektuálů i obyčejných obyvatel Pekingu. A je to také příběh komunistického vedení, které se ocitlo před rozhodnutím, zda připustit větší svobodu, nebo si udržet moc za každou cenu, i za cenu lidských ztrát.

Abychom pochopili, proč se v roce 1989 zaplnilo největší náměstí světa statisíci demonstrantů, musíme se vrátit o několik let zpět.

Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 vstoupila Čína do období významných změn. Země byla vyčerpaná desetiletími politických kampaní, hospodářských experimentů a především kulturní revolucí, která zanechala hluboké jizvy ve společnosti.

Novým vůdcem se postupně stal Teng Siao-pching. Nebyl prezidentem ani předsedou vlády, ale ve skutečnosti představoval nejmocnější osobu v zemi. Teng si uvědomoval, že pokud má Čína dohnat vyspělé státy, musí reformovat ekonomiku.

V osmdesátých letech proto začala série hospodářských změn. Soukromé podnikání získalo větší prostor, zemědělci mohli prodávat část produkce na trhu a země se začala otevírat zahraničním investicím.

Výsledky byly působivé. Hospodářství rostlo, životní úroveň se zlepšovala a miliony lidí začaly poprvé pociťovat výhody ekonomické svobody.

Mnoho občanů si začalo všímat, že zatímco ekonomika se liberalizuje, politický systém zůstává téměř nezměněný. Komunistická strana nadále kontrolovala média, potlačovala opozici a rozhodovala o všech klíčových otázkách života společnosti.

Dalším problémem byla korupce. Někteří straničtí funkcionáři využívali nových ekonomických podmínek k osobnímu obohacení. Veřejnost stále častěji mluvila o privilegované vrstvě stranických elit, která bohatne, zatímco běžní lidé se potýkají s rostoucími cenami.

Mezi mladými vzdělanými Číňany se začala šířit otázka: „Pokud může být reformována ekonomika, proč ne také politika?“

V této atmosféře získal značnou popularitu Hu Jao-pang.

Patřil mezi nejvýznamnější reformně orientované politiky v komunistické straně. Prosazoval větší otevřenost, podporoval rehabilitaci obětí kulturní revoluce a byl vstřícnější k názorům studentů a intelektuálů než většina jeho kolegů.

Právě tato otevřenost se mu však stala osudnou.

Na konci roku 1986 vypukly v několika čínských městech studentské demonstrace požadující demokratické reformy. Konzervativní křídlo strany obvinilo Hu Jao-panga, že je vůči protestům příliš tolerantní.

V lednu 1987 byl donucen rezignovat.

Pro mnoho studentů se stal symbolem člověka, který chtěl Čínu změnit k lepšímu, ale byl zastaven starými strukturami moci.

Když 15. dubna 1989 náhle zemřel na infarkt, vyvolalo to silné emoce po celé zemi.

Nikdo tehdy netušil, že jeho smrt zažehne největší protestní hnutí v moderních dějinách Čínské lidové republiky.

Již několik hodin po oznámení Huovy smrti začali studenti pekingských univerzit organizovat pietní setkání. Zpočátku nešlo o protest.

Mladí lidé nosili květiny, zapalovali svíčky a psali smuteční vzkazy. Mnozí chtěli pouze uctít památku politika, kterého považovali za hlas rozumu uvnitř systému.

Postupně se však atmosféra měnila.

Vedle kondolencí se objevovaly i kritické poznámky na adresu vlády. Studenti diskutovali o korupci, nedostatku svobody slova a potřebě politických reforem.

Náměstí Nebeského klidu, obrovský prostor rozprostírající se před Zakázaným městem v centru Pekingu, se začalo plnit lidmi. Každý den přicházely další skupiny studentů. Na transparentech se objevovala hesla jako: „Bojujme proti korupci.“, „Chceme svobodu tisku.“ nebo „Ať lid slyší pravdu.“

Zahraniční novináři, kteří se v Pekingu nacházeli, si všimli neobvyklé atmosféry. Protestující nepůsobili jako revolucionáři usilující o svržení režimu. Mnozí naopak zdůrazňovali, že chtějí pomoci Číně a že podporují reformní směr země.

Věřili, že vedení státu bude ochotné naslouchat.

Koncem dubna studenti formulovali seznam požadavků adresovaných vládě.

Požadovali mimo jiné:

- větší svobodu projevu,

- svobodu tisku,

- zveřejnění majetkových poměrů vysokých funkcionářů,

- opatření proti korupci,

- otevřený dialog mezi vládou a studenty,

- právo na nezávislé studentské organizace.

Z dnešního pohledu může být překvapivé, že většina požadavků nebyla radikální.

Demonstranti nežádali okamžitý konec komunistické vlády ani zavedení západního systému. Především chtěli reformy, transparentnost a možnost podílet se na veřejné diskusi. A právě tato umírněnost způsobila, že si získali sympatie široké veřejnosti.

26. dubna 1989 zveřejnil místní stranický deník komentář, který označil protesty za pokus vyvolat chaos a ohrozit stabilitu země. Šlo o zásadní okamžik. Mnoho studentů bylo šokováno. Domnívali se, že vláda jejich úmysly zcela nepochopila nebo je záměrně překroutila.

Místo uklidnění situace vyvolal článek opačný efekt. Následující den vyšly do ulic desetitisíce studentů. K nim se přidávali obyvatelé Pekingu, kteří lemovali trasy pochodů a povzbuzovali demonstranty.

Hnutí začalo nabývat rozměrů, které si nikdo nedokázal představit ještě před několika týdny.Na náměstí Nebeského klidu se rodilo něco mnohem většího než studentský protest. Rodilo se celonárodní volání po změně.

A čínské vedení si začínalo uvědomovat, že situace mu může přerůst přes hlavu.

Pokračování ve 2. části: Hladovka studentů, návštěva Michaila Gorbačova, statisícové demonstrace, vyhlášení stanného práva a cesta k tragické noci z 3. na 4. června 1989.

*

Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:

Britannica.com (https://www.britannica.com/event/Tiananmen-Square-incident)

Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/Teng_Siao-pching)

Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/1989_Tiananmen_Square_protests_and_massacre)

Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Hu_Yaobang)

BBC.com (https://www.bbc.com/news/world-asia-china-42465516

CNN.com (https://edition.cnn.com/interactive/2019/05/world/tiananmen-square-tank-man-cnnphotos/)