Článek
V červenci toho roku, v malé vesnici Ballinspittle v hrabství Cork, se stalo něco, co proměnilo ospalé místo, které by se za normálních okolností těšilo klidu, vůni sena a šumu větru přicházejícího od moře, v poutní centrum, kam proudily davy lidí z celého Irska. Všechno začalo u malé jeskyně s bílou sochou Panny Marie.
Pana Marie vytvořená podle předlohy z francouzského města Lurdy
Jednoho pondělního červencového večera se dvě místní ženy, Cathy O’Mahony a její přítelkyně, zastavily u jeskyně, aby se pomodlily. Slunce zapadalo a světlo se měnilo v měkký soumrak. V tu chvíli prý uviděly něco neuvěřitelného — socha se začala hýbat. Lehce se kývala, jako by dýchala. Ruce, které dosud spočívaly v klidu, se pohnuly, hlava se mírně naklonila.
Ženy se rozběhly domů, aby to řekly ostatním. A během několika dní se k jeskyni vydalo mnoho lidí.
Do středy se u jeskyně shromáždily stovky lidí. O pár týdnů později už tu bylo víc než sto tisíc poutníků. Modlili se, zpívali, plakali. Každý chtěl vidět zázrak na vlastní oči. Někdo tvrdil, že socha se skutečně pohybovala, jiný viděl jen mihotání světla.
Někteří říkali, že se Mariin výraz změnil – z vážného na laskavý, že její oči zazářily, že z jejích úst vyšel tichý šepot. Jiní přísahali, že viděli postavu Ježíše nebo Padre Pia zjevující se v záři reflektorů, které jeskyni osvětlovaly.
Zázrak, nebo iluze
Zprávy o „pohybu“ se šířily rychlostí blesku. A brzy se začaly objevovat další místa po celém Irsku, kde lidé tvrdili, že viděli sochy Panny Marie kývat se, klanět nebo dokonce měnit barvu. Fenomén se stal známým jako „Léto pohybujících se soch“ – zvláštní období irských dějin, kdy se víra, naděje a touha po zázraku spojily v jediný národní příběh.
Katolická církev reagovala opatrně. Místní kněží nabádali lidi, aby se modlili a zachovali pokoru, ale varovali před unáhlenými závěry. Oficiální vyšetřování sice neprokázalo žádný fyzický pohyb soch, přesto nikdo nechtěl věřícím brát jejich zkušenost. Zároveň se ozývali skeptici – fyzici, psychologové i obyčejní pozorovatelé, kteří upozorňovali na možné optické iluze. Večerní světlo, pohyb oblaků a mihotání svíček mohou vytvořit dojem, že se nehybný objekt hýbe.
A když kolem vás stojí dav, který věří, že vidí zázrak, lidská mysl snadno přijme obraz, který potvrzuje víru.
Ale ať už šlo o iluzi, nebo o cosi nadpřirozeného, pro mnoho lidí to byla hluboká zkušenost. V době, kdy Irsko prožívalo ekonomické těžkosti a ztrácelo jistoty, byla tato událost zábleskem naděje. Ballinspittle se stal místem, kde se všední realita setkala s vírou v neviditelné. Každý večer tu lidé klečeli na kamenech, zpívali růženec a hleděli do očí bílé sochy, která podle některých skutečně ožila.
Socha dnes
Dnes, o čtyři desetiletí později, se lidé k jeskyni stále vracejí. Už nečekají, že se socha pohne, ale přicházejí sem pro klid. Stojí v tichu, poslouchají šum stromů a možná přemýšlejí, co tehdy lidé opravdu viděli. Bylo to světlo? Byla to víra? Nebo snad cosi mezi tím?
Ballinspittle tak zůstává symbolem zvláštní hranice mezi tím, co je vidět, a tím, co je cítit. Možná se sochy nikdy nepohnuly. Ale něco se pohnulo v lidech – a to je možná ten největší zázrak.
Zdroje:
kniha Almanach Tajemna (1995)
https://en.wikipedia.org/wiki/Moving_statues
https://www.irishtimes.com/news/social-affairs/religion-and-beliefs/virgin-mary-apparitions-remembered-30-years-on-1.2321273
https://www.irishcentral.com/culture/craic/crowds-still-flock-to-moving-virgin-mary-statue-at-ballinspittle-three-decades-on-video
