Článek
Článek naleznete zde.
Předem upozorňuji, že má úvaha nemá pachatele omlouvat! Snaha pochopit, kde se v lidech bere zlo, se nerovná omlouvání jejich činů.
Vražda jako vrchol zla
Vražda patří k činům, které společnost vnímá jako vrcholné zlo. Většina z nás má přirozenou tendenci vnímat pachatele jako (ne)člověka, který vědomě překročil morální hranici a musí být spravedlivě potrestán. V mnohých bublá myšlenka „oko za oko, zub za zub“. Ublížit někdo někomu mně blízkému, určitě by ve mně nebylo nic jiného, než nenávist.
Jenže s rostoucím poznáním psychologie, neurověd a traumatu se stále častěji objevuje otázka: je pachatel vždy plně odpovědný za své činy? Nebo, existují situace, kdy je člověk k násilí doslova dotlačen okolnostmi či nemocí, které neměl šanci ovlivnit?
Když duševní nemoc ovládne vůli
Duševní nemoc může narušit realitu natolik, že člověk není schopen ovládat své jednání. Psychózy, těžké deprese, disociativní stavy či některé psychopatické poruchy osobnosti mohou způsobit, že jedinec nedokáže racionálně vyhodnotit své chování ani jeho následky.
Někteří lidé se svým temným nutkáním bojují ještě předtím, než čin spáchají. Bojí se vlastních myšlenek, stydí se za ně a snaží se je potlačit alkoholem, drogami nebo izolací. Nejde o nedostatek morálky, ale o nemoc, která jim „ukradla“ možnost rozhodovat se svobodně.
To však neznamená, že čin lze omluvit — znamená to pouze, že ke zločinu vede složitější cesta, než se na první pohled zdá.
A i kdyby byl takový člověk natolik sebekritický a chtěl se jít léčit, zavře ho někdo na zbytek života v blázinci, když "ještě nic nespáchal"? Trvalá detence je v ČR možná jen u pachatelů trestných činů, takže tak.
A co traumata z dětství?
Dětství jako továrna na budoucí zraněné duše
Ne všechny příčiny násilí vznikají v dospělosti. Dítě, které je bité, ponižované, sexuálně zneužívané nebo dlouhodobě zanedbávané, si neodnáší jen jizvy na duši. Jeho mozek doslova mění strukturu. Stres a strach způsobují, že dítě není schopné vybudovat zdravé sebevědomí ani emoční stabilitu.
Když takový člověk dospěje, často žije v chaosu, závislostech, kriminalitě nebo agresivitě. Ne proto, že by si zvolil „zlo“, ale protože svět, do něhož se narodil, mu nedal jinou možnost.
Otázka pak zní: jak moc lze trestat člověka, který nikdy nedostal šanci stát se zdravým? Kolik svobodné vůle má dospělý, kterého rodiče systematicky ničili od narození?
Pochopení není omluva. Když se mluví o traumatu nebo psychické nemoci, někteří mají obavu, že jde o snahu pachatele vyvinit. Ale pochopení se nerovná omluva.
Pachatel musí nést následky. Společnost se musí chránit. Zločin musí být vyšetřen.
Pochopení příčin ale může zabránit dalším tragédiím. Pokud víme, proč násilí vzniká, můžeme mu předcházet — léčbou, prevencí, podporou rodin, prací s dětmi, dostupnou psychoterapií.
Lze odpustit vraždu?
Pro rodinu oběti často ne. Bolest je příliš velká a definitivní. Nikdo nemá právo požadovat od pozůstalých odpuštění.
Ale společnost může hledat hlubší porozumění. Morální vina a kauzální příčina se nevylučují — existují vedle sebe.
Pachatel může být odpovědný, a přesto být obětí okolností. Může způsobit nevýslovnou bolest, a přesto nebýt zosobněním zla. Může mít na svědomí smrt, a přesto být produktem prostředí, které ho zlomilo dávno předtím, než selhal.
Možná největší výzvou dnešní společnosti je přestat uvažovat černobíle. Pochopení není slabost, ale začátek moudřejší spravedlnosti.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
Gábor Maté_ kniha V říši hladových duchů
Netflix_seriál Já jsem vrah
https://cs.wikipedia.org/wiki/Psychopatie
https://www.barrandov.tv/rubriky/spolecnost/zdravi/traumata-z-detstvi-maji-vliv-na-strukturu-mozku_5924.html
