Článek
Nebyl vojákem ani politikem. Nevedl ozbrojené partyzány v horách. Jeho zbraní bylo slovo, vzdělání a svědomí. Jmenoval se Roman Karl Scholz — augustiniánský kněz, spisovatel a odbojář, jehož život skončil na nacistickém popravišti.
Narodil se 16. ledna 1912 v tehdejším Mährisch Schönbergu, dnešním Šumperku, v době, kdy město patřilo k prosperujícím průmyslovým centrům severní Moravy. Vyrůstal v poměrně skromných poměrech jako nemanželský syn textilní dělnice. Už od mládí však vynikal mimořádnou inteligencí a hlubokým zájmem o literaturu, filosofii i duchovní otázky.
Studium jej přivedlo do Rakouska, kde vstoupil do řádu augustiniánů v Klosterneuburgu nedaleko Vídně. Zde se stal nejen knězem, ale také respektovaným intelektuálem a autorem literárních textů. Ve třicátých letech Evropa rychle směřovala k politickému chaosu a Scholz, stejně jako mnoho jiných vzdělaných lidí své generace, sledoval vzestup nacismu s rostoucími obavami.
Roman_Karl_Scholz
Zlomovým okamžikem se pro něj stala účast na norimberském sjezdu NSDAP v roce 1936. To, co mělo být demonstrací síly a jednoty, v něm vyvolalo pravý opak — hluboké zděšení. Masová manipulace davu, kult osobnosti a agresivní propaganda jej přesvědčily, že nacismus představuje smrtelnou hrozbu nejen pro Evropu, ale i pro základní lidské hodnoty.
Po anšlusu Rakouska v roce 1938 se rozhodl jednat.
Scholz se zapojil do rakouského intelektuálního odboje proti nacistickému režimu. Společně s dalšími vzdělanci vytvářel diskusní kruhy a tajné skupiny, které analyzovaly politickou situaci a připravovaly myšlenkové základy pro budoucí obnovu svobodné společnosti. Nešlo o bombové útoky ani sabotáže — jejich cílem bylo zachovat morální a kulturní kontinuitu Evropy v době, kdy totalita ovládala veřejný prostor.
Taková činnost však byla pro nacistickou tajnou policii stejně nebezpečná jako ozbrojený odpor.
Gestapo Scholze zatklo roku 1941. Vyšetřování bylo tvrdé a dlouhé. Nacisté jej obvinili z velezrady a účasti na ilegálních organizacích. Proces probíhal ve Vídni a výsledek byl předem rozhodnutý. V listopadu 1943 padl rozsudek smrti.
Podle dochovaných svědectví zůstal až do posledních dnů klidný a smířený. Psal dopisy přátelům i spolubratrům, ve kterých nevyjadřoval nenávist, ale spíše víru, že Evropa jednou znovu nalezne svobodu.
Dne 10. května 1944 byl ve Vídni popraven.
Jeho smrt byla jednou z mnoha, které nacistický režim způsobil, přesto však symbolicky ukazuje, že odpor proti totalitě nevycházel pouze z vojenských struktur nebo politických elit. Rodák ze Šumperka bojoval jinak — jako intelektuál a duchovní člověk, který odmítl mlčet.
Po válce zůstalo jeho jméno dlouho ve stínu. Politické změny střední Evropy a studená válka nepřály připomínání osobností, které nezapadaly do jednoduchých ideologických schémat. Teprve později začali historici znovu objevovat příběhy lidí, kteří se nacismu postavili z přesvědčení, nikoli z povinnosti.
Scholzův život dnes připomíná, že odvaha nemusí mít podobu zbraně. Někdy spočívá v rozhodnutí říci „ne“, i když člověk ví, že za to zaplatí nejvyšší cenu.
A právě proto stojí za to si jej připomínat i v jeho rodném Šumperku — městě, odkud odešel mladý muž hledat pravdu, a který se nakonec stal jedním z těch, kteří ji bránili až do posledního okamžiku.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto textu:
kniha Vzpomínky zůstaly od Víta Lucuka (k přečtění zde: https://katalog.cbvk.cz/arl-cbvk/cs/detail-cbvk_us_cat-1291885-Vzpominky-zustaly/)
Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/Roman_Karl_Scholz)
Respekt a Tolerance (https://www.respectandtolerance.com/osudy-sumperk/222-dr-roman-karel-scholz.html)
