Článek
Jenže tenhle pocit je ve skutečnosti mnohem rozšířenější, než si myslíme. A psychologické výzkumy ukazují, že to není náhoda – náš mozek nás totiž systematicky nutí vidět sami sebe hůř, než jak nás vnímá naše okolí.
Sám sobě nepřítelem
Zajímavě to ilustrují studie, které porovnávají takzvané sebehodnocení s hodnocením druhými. Princip je jednoduchý: jeden člověk vyplní dotazník o sobě samém a ten samý dotazník pak vyplní lidé z jeho okolí – partner, rodič, přítel nebo kolega z práce. Výsledky v různých kulturách i věkových skupinách jsou překvapivě velmi podobné - lidé se hodnotí přísněji, negativněji a s větším důrazem na své slabiny než ostatní v jeho okolí.
Například výzkumy psychologa Williama Swanna z Texaské univerzity, které se zabývaly takzvaným „self–other agreement“, ukazují, že druzí nás často vnímají vyrovnaněji a realističtěji než my sami. Zatímco my máme tendenci své chyby přeceňovat a své silné stránky bagatelizovat, okolí nás hodnotí stabilněji a méně emočně. Jinými slovy – nejsme k sobě objektivní.
Zrádná evoluce
Jedním z hlavních důvodů je tzv. negativní zkreslení, tedy přirozená tendence mozku zaměřovat se více na negativní informace než na pozitivní. Tento jev je velmi dobře zdokumentovaný v psychologii i neurovědách. Už v roce 2001 publikovali Baumeister a kolegové slavnou studii s výmluvným názvem Bad is stronger than good (v překladu Zlo je silnější než dobro), ve které ukázali, že negativní zážitky mají na naši psychiku silnější a dlouhodobější dopad než ty pozitivní. Jedna kritika dokáže přebít několik pochval, jedno selhání se v paměti udrží déle než řada úspěchů.
Z evolučního hlediska to dává smysl. Pro přežití bylo důležitější pamatovat si, kde číhá nebezpečí, než kde bylo bezpečno. Mozek se proto naučil být neustále ve střehu, hledat chyby a připravovat se na nejhorší scénáře. Problém je, že tenhle mechanismus si dnes často obracíme proti sobě. Vnitřní kritický hlas, který měl původně chránit, se stává zdrojem pochybností, úzkosti a nízkého sebevědomí.
Zajímavé je, že tento přísný pohled na sebe sdílí většina lidí – i když si to o sobě navzájem nemyslíme. Každý vidí jen svou vlastní nejistotu, zatímco u ostatních vnímá hlavně jejich „vnější obraz“. Nevidíme jejich vnitřní dialog, jejich pochybnosti, jejich strach, že nejsou dost dobří. A tak vzniká iluze, že my jsme ti jediní, kdo se cítí nejistě, zatímco všichni ostatní mají věci pod kontrolou.
Výjimka potvrzující pravidlo
Psychologie ale zároveň upozorňuje, že neplatí úplně pro všechny. Existuje menší skupina lidí, u nichž je tento mechanismus obrácený – narcistické osobnosti. U nich se setkáváme s tendencí hodnotit se naopak výrazně lépe než je hodnotí okolí. Výzkumy ukazují, že lidé s výraznými narcistickými rysy mají nadhodnocený pocit vlastní výjimečnosti, schopností a důležitosti, zatímco jejich okolí je často vnímá jako méně empatické, konfliktnější nebo sebestředné.
Zajímavé ale je, že i u narcismu nejde o zdravé sebevědomí. Podle psychologů, jako je například W. Keith Campbell, je narcistická sebedůvěra často křehká a závislá na neustálém obdivu zvenčí. Zatímco většina lidí se podceňuje, narcistické osobnosti se přeceňují – obojí je ale formou zkresleného sebepojetí. Zdravé sebevědomí totiž neleží ani v sebekritice, ani v sebezbožňování, ale v realistickém a laskavém pohledu na sebe sama.
Past vedle pasti
V dnešní době se navíc tento vnitřní kritik často přesouvá do online prostoru. Sociální sítě se pro mnoho lidí stávají místem, kde si nevědomě „doplňují“ to, co jim chybí uvnitř sebe sama. Fotografie, příspěvky a příběhy pak nejsou jen sdílením života, ale honbou za lajky a uznáním.
Když pak přijde vlna lajků, pozitivních komentářů nebo potvrzení zvenčí, mozek reaguje uvolněním dopaminu – stejné látky, která se podílí na pocitu odměny a potěšení. Výzkumy v oblasti neuropsychologie ukazují, že tento mechanismus je velmi podobný tomu, který stojí za vznikem závislostí. Krátkodobě se cítíme lépe, jistější, viděni. Jenže efekt rychle vyprchá a vnitřní pochybnosti se vrací. A tak znovu hledáme další potvrzení.
Psychologové upozorňují, že čím víc člověk staví svou hodnotu na vnější odezvě, tím křehčí jeho sebevědomí je. Nejde přitom o slabost ani povrchnost – jde o přirozenou snahu utišit vnitřního kritika. Sociální sítě samy o sobě problémem nejsou, problémem se stávají ve chvíli, kdy nahrazují vnitřní pocit vlastní hodnoty a stávají se jediným zdrojem potvrzení.
Paradoxně tak lidé, kteří se navenek mohou jevit jako velmi sebevědomí, mohou uvnitř bojovat s hlubokou nejistotou. Dostávají se do pasti, ze které je těžké uniknout. Určitě si vzpomenete na pár příkladů úspěšných influencerů, kteří spáchali sebevraždu. Miliony sledujících a přesto se rozhodli ukončit život. Vnitřní kritik vyhrál.
Když mozek nedokáže negativní myšlenky regulovat
Je důležité také říct, že míra negativního vnitřního dialogu se u lidí výrazně liší. U psychicky zdravého člověka sice převažují negativní myšlenky nad pozitivními, ale zároveň existuje schopnost je korigovat, zpochybňovat a postupně utlumit. Mozek sice nabídne kritický komentář, ale zároveň umožní odstup, nadhled nebo vnitřní „protiargument“.
U lidí s některými neurovývojovými či psychickými obtížemi je však tento mechanismus výrazně oslabený. Například u osob s ADHD bývá vnitřní dialog chaotičtější, impulzivnější a silně sebekritický, což souvisí s obtížemi v regulaci pozornosti i emocí.
U lidí s klinickou depresí pak negativní myšlenky často tvoří téměř nepřetržitý proud – vnitřní kritik se stává dominantním hlasem, který nelze jednoduše vypnout. Psychologie tento stav popisuje jako kognitivní zkreslení, kdy mozek systematicky filtruje realitu směrem k beznaději, selhání a vlastní bezcennosti. Nejde o slabou vůli ani nedostatek snahy, ale o změněné fungování mozkových okruhů, které zpracovávají emoce a sebehodnocení.
Rady typu „musíš být nad věcí“ zde opravdu nefungují a mohou jen ublížit.
Jak na vnitřního kritika?
Pro běžného člověka je ale klíčové uvědomění, že ten přísný hlas v hlavě není pravda, ale biologický a psychologický návyk. To, jak se vidíme my, není objektivní obraz reality. Je to interpretace filtrovaná emocemi, zkušenostmi a evolučním nastavením mozku. Když si tohle dokážeme připustit, můžeme s tím začít pracovat.
Sebevědomí pak není o tom „myslet si o sobě jen dobré věci“. Stává se spíš schopností mluvit k sobě stejně, jako mluvíme k lidem, na kterých nám záleží – s pochopením, nadhledem a vědomím, že chyby nejsou důkazem neschopnosti, ale součástí lidskosti.
Možná bychom byli překvapeni, jak by náš obraz o sobě vypadal, kdybychom se na sebe dokázali podívat očima těch, kteří nás mají rádi. A možná by nám to pomohlo být k sobě o něco méně přísní – a o něco víc spravedliví.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
Odborný článek When our identities are mistaken: Reaffirming self-conceptions through social interaction - (PDF soubor zde: https://www.researchgate.net/publication/232601502_When_our_identities_are_mistaken_Reaffirming_self-conceptions_through_social_interaction)
Odborný článek Bad is stronger than good - (PDF soubor zde:https://www.researchgate.net/publication/46608952_Bad_Is_Stronger_than_Good)
Odborný článek Negativity bias, positivity bias, and valence asymmetries (PDF soubor zde: https://www.researchgate.net/publication/342366728_Negativity_bias_positivity_bias_and_valence_asymmetries_Explaining_the_differential_processing_of_positive_and_negative_information)
Odborný článek Rethinking the Negativity Bias (PDF soubor zde: https://www.researchgate.net/publication/322938126_Rethinking_the_Negativity_Bias)
Odborný článek State self-esteem responses to social media feedback loops (PDF soubor zde: https://www.researchgate.net/publication/395777005_A_comparative_study_of_state_self-esteem_responses_to_social_media_feedback_loops_in_adolescents_and_adults)
Odborný článek Negative comments on social media: impact on anxiety and mood (PDF soubor zde: https://www.researchgate.net/publication/393911848_An_experimental_online_study_on_the_impact_of_negative_social_media_comments_on_anxiety_and_mood)
Kniha: učebnice sociální psychologie – Social Psychology (Gilovich, Chen, Keltner, Nisbett)
Kniha: Heuristics and Biases: The Psychology of Intuitive Judgment“ — Thomas Gilovich, Dale Griffin & Daniel Kahneman
Wikipedie - https://en.wikipedia.org/wiki/Pollyanna_principle
