Článek
Tatínka měl Ota celý život před očima – toho, co si i v těžkých dobách uměl najít radost. Maminka byla naopak ta, co držela rodinu pevně při zemi, aby se nezhroutila.
Dětství Oty nebylo jednoduché. Narodil se 2. července 1930 a tím pádem druhá světová válka zasáhla jeho i celou jeho rodinu. Tatínek a bratři byli odvlečeni do koncentračních táborů a Ota zůstal doma jen s maminkou. Ta hrůza, jestli se někdy vrátí, jestli vůbec přežijí, se mu zapsala hluboko do duše. A když se po válce opravdu všichni vrátili živí, byla to zkušenost plná úlevy, ale i jizev, které v něm zůstaly navždy.
Ota miloval sport. Chtěl být hokejistou, dokonce to zkoušel v Kladně. Nakonec se stal sportovním novinářem a reportérem. Psal o hokeji, o fotbale, o vítězstvích i porážkách – a dokázal to psát tak, že lidé jeho články hltali, protože to nebyly jen suché statistiky, ale příběhy o lidech, co bojují.
Jenže v šedesátých letech se začala hlásit nemoc, které se tehdy ještě moc nerozumělo – bipolární porucha. První těžká ataka přišla během olympiády v Innsbrucku 1964. Lékaři mluvili o psychické chorobě, ale pravděpodobně to bylo něco, co se v něm rodilo už dávno – otisk válečného dětství. Ten dlouhý strach o otce a bratry, to věčné čekání, jestli přijde zpráva o smrti, a přitom nutnost vydržet a žít dál – to všechno ho poznamenalo. V jeho nitru se střídaly dva světy: touha po radosti, kterou mu dal otec, a temnota, kterou přinesla válka. A právě to mohlo být kořenem jeho pozdějších výkyvů mezi euforií a bezednou depresí.
Když psal své povídky, vracel se k časům, kdy byl kluk a svět byl ještě „celý“. Psal o rybách, o řece, o otci, který dokázal sehnat maso pro rodinu i v době hladu, o malých zázracích uprostřed hrůzy. Psal, aby nezapomněl na krásu, protože věděl, jak snadno ji může pohltit temnota.
Možná právě proto jsou jeho knihy tak silné. Nejsou jen o rybaření nebo o rodině – jsou o křehkosti života. O tom, jak blízko jsou si radost a bolest. O tom, že i když člověk v sobě nese jizvy, může je proměnit v příběhy, které zahřejí srdce druhých.
Ota Pavel odešel příliš brzy, ve 42 letech. Ale v jeho povídkách jako by pořád seděl někde u řeky, s prutem v ruce, s úsměvem a zároveň se smutkem v očích – a vyprávěl o tom, jak krásný i krutý život dokáže být.
