Článek
Miocénský král oblohy v Patagonii
Teplé klima, vlhko, místy travnaté plochy a občas keříky, sem tam les. Taková byla dřív Patagonie, která se výrazně lišila před 6-8 miliony lety od dnešní polopouštní oblasti. Pásli se tu jak středně velcí, tak velcí býložravci, drobnější savci a ptáci. Mimo to se formovaly vzdušné termické proudy, vzduch stoupavě proudil vzhůru v blízkosti skal a kopců. To je přesně to, co obří ptáci potřebují – aby se nemuseli při letu vzhůru příliš namáhat. Tahle podmínka byla splněna dokonale.
V průběhu období miocénu se po stránce geologie měnilo pohoří And, které se postupně zvyšovaly. To mělo za následek, že zablokovaly vlhký vzduchu proudící z Pacifiku, měnil se tok řek, ekosystémy se rozdělily. Některé oblasti zůstaly pokryté trávou a pokračovaly v produkci, jiné oblasti více vysychaly a došlo k jejich narušení a otevírání. Díky tomu vznikly právě termické proudy, které usnadnily životní způsob velkých ptáků. Došlo k rozmachu travnatých nížinných plání, vznikalo více otevřených porostů, díky čemuž se objevovalo větší množství býložravců. Trmické proudy, velký otevřený prostor a dostatek mršin, to bylo něco, co přesně potřeboval pro život Argentavis magnificens.
Ilustrační obrázek
Argentavis magnificens byl díky své velikosti považován oprávněně za jednoho z největších ptáků všech dob. Hmotnost je odhadována zhruba na 80 kilogramů, rozpětí křídel se pohybovalo mezi 6 až 7 metry, což z něj dělalo opravdu velký kolos ve vzduchu. Lebka a zobák byly velké a těžké, přizpůsobené k tomu, aby uchopily kořist a trhaly maso. Křídla byla konstruována tak, aby umožnila dynamické plachtění ve vzduchu, žádné divoké mávání křídly jako u jiných ptáků. Nohy měl dostatečně silné, ale nebyly přizpůsobeny běhu. Svým vzhledem se podobal kondoru, popř. supovi.
Je pravděpodobné, že Argentavis magnificensse částečně živil mršinami. Zároveň ale lovil také menší zvířata, mláďata, popř. zraněné jedince větších druhů zvířat. Předpokládá se, že nejprve kroužil nad oblastí, kde se vyskytovala kořist. Poté z oblohy sestoupil a kořist zachytil. Je možné, že také kradl kořisti jiným menším dravcům. Není dostupný důkaz o tom, že by lovil ve skupině, ale i tato možnost by mohla být ve hře. DO jeho jídelníčku spadali menší hlodavci a vačnatci, mláďata větších savců, ptáci, plazi, želvy, mršiny. Na dospělé a velké býložravce si netroufl.
Vyloženě „po krku“ Argentavisovi nikdo nešel, ale v souboji o potravu měl spoustu nepřátel. Šlo především o supy, suchozemské predátory, příp. „hrůzoptáky“, správným názvem phorusrhacidi. Šlo tak o konkurenci z obou směrů – jak ze vzduchu, tak ze země. Vzdušný proud, díky kterému urychleně stoupal, mu tak dával výhodu.
Ilustrační obrázek
Král oblohy postrachem pro mladé
Jak už bylo zmíněno, představoval Argentavis velkou hrozbu pro mláďata velkých savců. Dále také jeho kořistí byli malí a středně velcí savci, želvy, ptáci, plazi, nepohrdl ani vejci a ptačími hnízdy. Ovšem není žádný přímý důkaz o hnízdech a mláďatech samotného Argentavise. Lze se jen domnívat, že snášel menší počet velkých vajec a mláďata měla po vylíhnutí zajištěnou rodičovskou ochranu, dokud nebyla schopna létat.
Postupným přechodem z miocénu do pliocénu se klima ochlazovalo, některé oblasti se víc vysušily. Termické proudy ubyly a Argentavis už neměl takové možnosti stoupavého létání. Se změnou klimatu se změnil i jídelníček Argentavise, protože populace větších savců klesly a neměl tak dostatek potravy. Se změnou podmínek se ovšem jen tak nevyrovnal, nedokázal se jim přizpůsobit. Zato jiní ptáci ano, ti proto pro něj představovali větší konkurenci. Úbytek potravy pro něj byl zásadní vzhledem k jeho velikosti.
Podobný styl letu nebo ekologickou roli mají stejně jako kdysi Argentavis dnes především kondoři a supi.
Zdroje:
