Článek
Pracuju jako pečovatelka v nejmenované organizaci, kde se starám o seniory, kteří už v leckterých oblastech potřebují pomoct. Ať už se jedná o nákupy, úklid, nebo např. pomoc s hygienou. Práce je fyzicky namáhavá, někdy cítím celé tělo a říkám si, že druhý den nevstanu, že to je moje poslední hodinka. Samozřejmě není, já druhý den opět přijdu za všemi dědečky a babičkami, kterým pomáhám v domácnosti podle jejich potřeby a říkám si, že je to úžasné, moct pomoct starším lidem. Hlavně, když si tedy pomoct nechají a po vykonané práci vidíte ty vděčné oči a vyslechnete si, jak moc jste jim pomohli.
Jsem také v kontaktu s některými rodinnými příbuznými, kteří za nimi chodí na návštěvy. Většinou se snažím stihnout zamluvenou službu dřív, aby měli ničím nerušený klid v rodinném kruhu, ale ne vždy se to povede. Jednou mě zaskočila dcera jednoho staršího pána, který už měl výrazně zhoršený sluch a špatně se pohyboval, pomáhala jsem mu tedy s hygienou více než u ostatních. Byl trochu víc znečištěný, takže jsem se snažila z něj vše dostat a mluvit přitom na něj, aby hygiena neprobíhala pouze za zvuků sprchy a mydlení. Po úspěšně provedené hygieně jsem mu chtěla pomoci navléct tepláky, když do bytu k němu vešla jeho dcera. Po pozdravu si mě změřila zkoumavým pohledem a sdělila, že jsem fakt dobrá, když takhle seniorům pomáhám s hygienou, ona by na to neměla. S úsměvem jsem odpověděla, že mi to vůbec nevadí, jsem ráda, že takto s lidmi můžu pracovat, vidět výsledky své práce a spokojené klienty. Pomohly jsme pánovi do křesla a já spokojeně opustila jeho byt.
Několik dní na to jsem se setkala se svými rodiči. Oba jsou soběstační, nic nepotřebují, užívají si život. Občas ale, jak už to tak bývá v rodinných rozhovorech, přijde řeč na to, co se bude dít, až nebudou vše zvládat a budou odkázáni na pomoc druhých. Ačkoliv je neustále ujišťuju, že počítám s pomocí při úklidu, příp. že uklidím za ně, to samé s nákupy a dalšími úkony, rodiče o tom nechtějí ani slyšet. Máma si nedokáže představit, že by se jí zdravotní stav někdy zhoršil natolik, že by např. z postele musela vstávat s mojí pomocí, případně že bych u ní prováděla hygienu, ačkoliv ví, že pracuju jako pečovatelka a tyhle úkony mi opravdu nedělají problém. Nechala se slyšet, že nikdy, ani kdybych ji na kolenou prosila, tak nechce, abych jí třeba jen pomohla se omýt nebo pomáhala s přebalením. O zařízení také nechce slyšet. Vážně nevím, co se bude dít, až ta situace jednou třeba nastane.
I když jí vysvětluju, že to pro mě opravdu není nic nepříjemného a že to beru i jako možnost oplátky toho, jak o mě pečovala, když jsem byla malým dítětem, odmítá toto přijmout. Nechce se dožít toho, že by ji vlastní dcera přebalovala, krmila, případně myla. Pokud by se opravdu dostala někdy do tohoto stavu, chce rázný konec. To si zase neumím představit já. Nedokážu se smířit s představou, že vlastní máma by odmítla pomoc s péčí od své dcery. Cítila by se snad poníženě? Já to přitom považuju za normální, postarat se o rodiče, když by sám nemohl. Táta je stejně jako máma stejného názoru. Žádné pečování z mojí strany prý nepřichází v úvahu.
Často slýchávám ve svém okolí, že dotyční by též odmítli péči od svých dětí (minimálně po stránce hygieny). Nedokážou se smířit s tím, že by byli zaneřáděni bůhvíčím a potomci by je měli z toho všeho omýt. Někteří by alespoň zvažovali vyžití pečovatelské služby, jiní ale ani to ne.
Ačkoliv se snažím své rodiče pochopit, doufám, že v budoucnu v případě potřeby k alespoň trochu malé péči z mojí strany svolí.
Anketa
Zdroj:
Článek zveřejněn se souhlasem kamarádky, pracující v pomáhající profesi
