Článek
Vanilkové rohlíčky, pečte se!
Toto heslo razím po zbytek svého potravinářského večerního umu, kdy se chystám dát dohromady těsto na vanilkové rohlíčky s vidinou krásně vonících sladkých jednotek, které vykouzlí rodině úsměv na rtu. Hera nakoupena, mouka a vanilkový cukr dychtivě čekají na stolku, kde je připravena i citronová kůra. Doplňují to dvě vajíčka a vlašské ořechy, které čekají, až jejich ,,životnost“ nemilosrdně ukončí gilotina v podobě sekáčku na ořechy.
Připravím si ještě plechy s pečícím papírem, nic by nemělo chybět. Osobně vanilkové rohlíčky nejím, ořechy se se mnou právě nepřátelí a bezořechovou variantu jsem ještě nedělala, ačkoliv si již dobré dva roky slibuju, že to zkusím. Ale co, rodina má přednost, nejdřív hezky s oříšky. A pak, když na to zbyde chuť, čas a suroviny, můžeme vymyslet nový druh, který nejspíš po první várce duchapřítomně upadne v zapomnění.
Naposledy zkontroluju, jestli mám na stole připravené veškeré přísady, bez kterých se tahle laskomina neobejde. Nezapomněla jsem na něco? S mou, v posledních letech dost nastupující sklerózou, bych se tomu ani nedivila. Ale vypadá to, že nic neschází. Vlastně schází.. Klid! Ačkoliv jsem rodinku obeznámila se svým nápadem neúmyslně vyhodit kuchyň do povětří, nebo minimálně troubu, která moje hokus pokusy v minulosti přežila snad jen díky včas poskytnuté technické resuscitace jinými členy rodiny, očekávám, že stejně budou chodit kontrolovat, zda je kuchyň ještě obyvatelná. S tím bych se dokázala smířit, ale rozhodně jsem nebyla připravená na to, co následovalo. Od hospitalizace v psychiatrické léčebně mě dělily snad jen sekundy!
Nech si poradit jako ta méně zkušená!
Tak na tuhle větu budu alergická snad do konce svého života, minimálně v pečení cukroví. Samozřejmě, jen co vyndám misku a nasypu do ní odměřené množství mouky, přichází jeden člen rodiny, aby se podíval, jak mi to jde. Nechápu, co očekává, že uvidím, právě jsem začala. Ovšem asi mě měl upozornit, že se budu dívat já. Než totiž stačím popadnout Heru, vyndá z lednice Zlatou Hanou a téměř mi nakazuje, abych použila tohle místo Hery. Snažím se vysvětlit, že do rohlíčků se dává Hera, výrobci vědí, proč ji vyrábí, takže s jeho dovolením si to udělám ve své ,,máslové variantě“. Ovšem toto nestačí. Zlatou Hanou vyndá z obalu a sdělí, že to tam mám vrazit. Dívám se na něj s otevřenou pusou, jako kdyby mluvil vzdáleným příbuzným jazykem jakési moderní verze mandarínštiny a znovu sděluju, že Zlatou Hanou dávat nehodlám, pro pečení rohlíčků mám zakoupený schválně jiný druh másla.
Jako kdybych mluvila španělsky. Ačkoliv vysvětluji snad po milionté, že do těsta se dává Hera a pokud mi nevěří, může si to vygooglit, razantně zamítne a sdělí, ať si nechám poradit jako ta méně zkušená. Na chvíli se stane zázrak, a já se v téhle situaci i zasměju. Méně zkušená?? Já ty rohlíčky dělala víckrát než dotyčný! Požádám jej, aby respektoval moje přání udělat si rohlíčky po svém, ovšem to už můj drahý příbuzný Zlatou Hanou rozkrájí na kousky a aby toho nebylo málo, ještě ji v hrnci rozehřívá, aby byla tekutá. Snažím se přesvědčit všechny své smysly a zdravý rozum, že se právě přede mnou odehrávají halucinace a nevidím to, co vidím. Po rozehřátí Zlaté Hané mi s klidem předloží dotyčný rozpuštěné máslo v hrnci s tím, že to mám nalít do směsi na těsto. Jak prosím? Slušně mu naznačím, že do těsta se zásadně dává máslo po kouskách a ne rozpuštěné, protože je mi jasné, že z tohohle nemůže vzniknout nic, co by alespoň zdánlivě připomínalo hmotu, ze které se rohlíčky vytváří.
Jasně, že se z toho rohlíčky vytvoří, domnívá se patrně ta pomýlená osoba, které mi bez okolků nalije rozpuštěné máslo do směsi. Můj mozek je snad nejaktivnější za celou dobu mého bouřlivého života, protože si nedovedu představit, kde jsem dokázala vytvořit novodobé varianty těch nejhorších vulgárních slov na adresu svého ,,pomocníka“, který mi těsto tímhle činem dost znehodnotil. S pocitem, že budu mít nejspíš oči jako angorský králík, protože můj vztek už nejde ovládnout, mu sdělím, že moje práce je na nic, protože z téhle mimozemské hmoty nevytvořím nic dle původní představy. Ovšem opět nedůvěra na místě. Takže odevzdaně míchám prsty směs, snažím se z toho vytvořit něco, na co jsem byla zvyklá se v průběhu let dívat a v duchu si vždy gratulovala, jak se to povedlo a vysílám nahoru k Nejvyššímu mdloby, aby alespoň něco bylo poživatelné. Samozřejmě se těsto, jestli se tomu tak dá vůbec říkat, absolutně nepovedlo, drolilo se a nešlo z toho nic tvarovat. A když, tak to bylo dost pracné a rohlíčky to nepřipomínalo ani omylem, spíš nějakou hybridovanou verzi postižené šišky z lesa.
Odevzdaně jsem se mrkla na příbuzného a ukázala mu, co se mu povedlo vytvořit. Hned se jal ,,zkušeně“ tvořit rohlíčky, než zjistil, že mu to absolutně nejde. Asi po deseti pokusech to vzdal, mrskl s něčím, co vzdáleně připomínalo postižený rohlíček v prenatální fázi a s úsměvem mi sdělí: ,,Tak jsem ti ukázal, jak na to, teď udělej zbytek.“ No, moje bránice právě dostala záchvat, protože jsem se musela opravdu začít smát. Jasně, pokazíš mi těsto a já mám kouzlit? Vysvětluju, že z tohohle se nic nevytvoří a když, tak to, co vznikne, se v troubě neupeče, spíše spálí. S klidným hlasem flegmatického sangvinika mi sdělí, že ,,dobré prase všechno spase“. Naštvaným hlasem člověka, kterému brzy hrozilo buď roztříštění osobnosti, nebo při nejmenším vznik psychopatické osobnosti s akutní potřebou urychleně hospitalizovat kvůli hrozbě vraždy v rodině, mu vysvětlím, že já to dělala pro rodinu, nikoliv pro prasata. A ani těm bych tohle nenabídla, spíš bych si vyčítala později jejich případný pobyt na veterině z důvodu podezření na otravu amatérským kuchyňským dílem.
Vánoční pochutiny
Takže znovu a tentokrát pořádně
Ačkoliv jsem zkusila vytvořené patvary rohlíčků upéct v troubě, to tmavě hnědé uhlí, které z toho vzešlo, nakonec skončilo v koši, se kterým jsem byla smířená. Pár kousků jsem dala stranou, aby si dotyčný ochutnal svou verzi novodobého cukroví (asi nemusím říkat, že vypadal, jak když kouše kyselé rybičky a komentoval to stylem, že je vidět, že se musím ještě hodně učit). No, co dodat. Miluji, když mi mluví do práce, kterou už mám nějakou dobu zajetou.
S pláčem jsem tedy zbytku rodiny oznámila, že na rohlíčky si budou muset počkat. Hned druhý den jsem zaběhla do obchodu, nakoupila suroviny a rozhodla se, že udělám opravnou verzi, odhodlaná čekat klidně i do půlnoci, dokud nebudou všichni spát. Jen tak bylo zaručeno, že mi do toho nebude dotyčný mluvit. Samozřejmě Hera odvedla svou práci a já s klidem hnětla těsto, o kterém jsem snila u předchozí den, ale očividně byly hvězdy nakloněny jiné verzi mého pečícího dne. Těsto jsem nechala uležet na několik hodin, následně vytvořila ty rohlíčky, jejichž (pro mě v té době ukázkový) tvar jsem pomalu opěvovala jako výherkyně Superstar a vzhůru s nimi do trouby. Troubu jsem hypnotizovala každých pět minut, kontrolovala, v jakém stavu se ,,rohlíčkové solárium“ nachází, a pak už mě čekalo jen sladké obalování v cukru.
Další den jsem překvapené rodině předložila výsledek své noční práce, aby si pochutnali a s pocitem, že rohlíčky jsou upečené, já neskončila na psychiatrii a kuchyň s troubou slaví téměř znovuzrození, jsem si šla po svém.
Anketa
Zdroj:
Osobní zkušenost autorky
