Článek
Když se řekne „děsivý pravěký savec“, většině lidí naskočí šavlozubé kočky nebo obří hyeny. Jenže ve světě dávno před námi žilo zvíře, které na první pohled působí jako omyl přírody: tělo sudokopytníka, hlava dlouhá skoro jako půl člověka, zuby přizpůsobené všemu od tvrdých rostlin po maso a nohy, které zvládly i delší běh. Entelodon. Tvor, který v eocénu a oligocénu nepůsobil děsivě proto, že by byl nejrychlejší, ale proto, že nikdy nikomu neuhýbal.
Kdy a kde se objevil
Entelodon žil zhruba před 37–28 miliony let, tedy na přelomu pozdního eocénu a oligocénu. Jeho pozůstatky známe z poměrně širokého pásu Evropy a Asie: od Francie přes Německo, Maďarsko a Rumunsko až po Kazachstán a Mongolsko. Nešlo o vzácného samotáře jedné doliny. Ve své době to byl rozšířený a úspěšný rod, který dokázal fungovat v různých typech prostředí - v lesích, lesostepích i otevřenější krajině.
Často se o Entelodonech mluví současně s jejich většími americkými příbuznými (např. Daeodon shoshonensis). Je ale potřeba rozlišovat: Entelodon je „eurasijská větev“, o něco menší než severoameričtí rekordmani, ale pořád impozantní.
Jak vypadal: kopyta, dlouhá lebka a čelist jako svěrák
Dospělí jedinci rodu Entelodon byli zhruba přes dva metry dlouzí, v kohoutku okolo 1,2–1,5 m a vážili několik stovek kilogramů (pravděpodobný odhad 400–500 kg, u robustních jedinců pravděpodobně i víc). Nejvýraznějším znakem je lebka: dlouhá až kolem jednoho metru, s rozšířenými jařmovými oblouky, které dávají tváři specifický vzhled. Tyto oblouky sloužily jako připojení masitých žvýkacích svalů – důvod, proč jeho skus působil tak nekompromisně.
Zuby byly tzv. bunodontní (s oblými hrbolky) a všestranné. Vepředu řezáky a špičáky (u samců výrazné), vzadu mohutné stoličky s povrchem vhodným na drcení. Tahle kombinace napovídá, že Entelodon nebyl specialista. Uměl si poradit s měkkým masem, tuhou rostlinou i tvrdšími částmi potravy.
Na končetinách měl dva hlavní prsty zakončené paznehty (typické pro sudokopytníky), stavbou těla působil poměrně „vysokonohý“. To není jen detail: naznačuje to totiž i schopnost slušné rychlosti a vytrvalosti. Nebyl asi sprinter, ale zvíře, které dokázalo držet tempo, přeběhnout k vodě, oběhnout konkurenci - a hlavně přijít včas k mršině.
Entelodon - ilustrace
Všežravec, který nepohrdnul ničím
Nejlepší odpověď zní: co šlo a kdy šlo. Entelodon byl všežravec s významnou masitou složkou jídelníčku. Pravděpodobně kombinoval sběr rostlinné potravy, aktivní predaci menších a středně velkých savců, systematické vyhledávání mršin a bez ostychu i kleptoparazitismus (kradení kořisti jiným).
Entelodoni měli silné čelisti a robustní zadní zuby, takže není vyloučeno, že občas drtili i kosti (zejména když šlo o získání morku nebo o roztrhání tvrdých částí kořisti). U příbuzných forem se stopy po drcení skutečně popisují. Není to ale „hyena s kopyty“. Byl to příležitostný predátor a mrchožrout s velkým repertoárem „triků“.
Častá scéna nejspíš vypadala takto: smečka psovitých (nebo rané šelmy) porazí menšího býložravce; sotva se vrhnou na ulovenou kořist, přiběhne Entelodon, zvedne hlavu, ukáže zuby, zaryčí. Menší dravci ustoupí, protože dát se s takovým kolosem do křížku kvůli jednomu kusu masa nedává smysl. Entelodon vezme, co chce, a odejde. Když nenajde mršinu, projde lužní les, vyhrabe hlízu, shodí pár plodů, možná vyplaší drobného sudokopytníka a sebere ho při útěku. Univerzální žrout.
Samotář, nebo společenské zvíře?
Přímý důkaz o sociálním chování nemáme, ale není těžké si představit alespoň volné skupiny – samice s mláďaty, samci spíše jednotlivě a konfliktní setkání na zdrojích potravy. Lebky občas nesou stopy po zraněních, které mohly vzniknout při soubojích o kořist nebo teritorium. U samců navíc dává smysl sexuální dimorfismus (výraznější špičáky, robustnější lebka).
Entelodon také pravděpodobně bránil nalezenou mršinu nebo vlastní kořist proti menším konkurentům – třeba proti Hyaenodontům či raným šelmám. Naopak před skutečně velkými protivníky (například skupinou dravců nebo početnou smečkou) musel zvolit ústup – a tady se hodila ta rychlá, vysoká postava.
Entelodon a člověk - srovnání
Fosilie nám napovídají
U Entelodona máme poměrně bohatý materiál lebek a zubů, které dobře ukazují stavbu čelistí a mohutnost jařmových oblouků. Další části skeletu (končetiny, obratle) potvrzují delší nohy a relativně lehčí zadní část těla.
Zajímavé jsou i stopy po zubech na kostech jiných savců z téhož období. Ne vždy je připisujeme přímo Entelodonům (konkurence dravců byla pestrá), ale v některých lokalitách odpovídá velikost a tvar rýh právě Entelodontím špičákům a stoličkám. To podporuje obrázek všežravého oportunisty s chutí na maso.
Krajina se mění, pravidla taky: proč zmizel
Kolem přelomu eocénu a oligocénu vstupuje planeta do období ochlazování a vysušování. V Evropě se mění vegetace, rozrůstají se otevřenější biomy, fauna se postupně proměňuje: přibývá rychlejších býložravců (koňovití, antilopovití předkové), objevují se modernější šelmy (Carnivora), které začínají Entelodony ekologicky přetlačovat – specializovanější lov, lepší spolupráce ve smečkách, přesnější zuby na řezání masa.
Entelodon nebyl slepá ulička – vydržel miliony let. Ale univerzál to má v období zrychlující specializace těžší. Tam, kde se vyplatí být rychlý pronásledovatel nebo dokonalý řezník, prohrává ten, kdo „umí od všeho trochu“, ale nic z toho nejlépe. K vymizení rodu Entelodon tak došlo během oligocénu, zatímco v Severní Americe se jeho vzdálení „bratranci“ (např. Daeodon) drželi ještě o něco déle a rostli do impozantních rozměrů, než je podobné tlaky smetly také.
Nebezpečné zvíře
Představte si široký lužní les s řekou, kolem ní meandry, pobřežní porosty, naplavené kmeny. Je časné ráno, v řídké mlze stojí u mršiny mladého sudokopytníka dva drobnější dravci. Korytem se ozve dutý dusot a z houští vyjde Entelodon. Zvedne hlavu, boky se vlní, v tlamě vycení tlusté špičáky. Drobní dravci po chvíli ustoupí – vědí, co přijde. Entelodon nevypadá jako sprinter, ale je jistý. Neplýtvá časem. Utrhne kus masa, roztrhá blánu a silou čelistí přestřihne šlachy. Žere jako někdo, kdo ví, že tady vládne pravidlo jednoduchosti: kdo si to vezme a unese, ten jí.
Entelodon - potrava
Nakonec je na Entelodonovi nejdůležitější to, jak snadno nám připomíná, že podoba neznamená povahu. Na první pohled vypadal jako přerostlé prase, ale v jeho světě to byl tvor, který si dokázal vynutit prostor, prosadit se proti větším i nebezpečnějším soupeřům a přežít celé miliony let díky tvrdohlavosti, všestrannosti a síle. Zmizel až ve chvíli, kdy se svět kolem něj změnil natolik, že jeho metoda přestala stačit. A možná právě proto je tak zajímavý - protože ukazuje, že evoluce někdy netvoří „dokonalé predátory“, ale tvory, kteří jsou dobří v tolika různých věcech, až to samo o sobě stačí k tomu, aby ovládli vlastní éru.
Zdroje:
