Článek
Tohle nesvedu, musím si zavolat
Nikdo nepředpokládá, že po operaci budete tancovat zumbu, anebo dělat na nemocničním pokoji akrobatické kousky. Na toaletu si dojít můžete i bez doprovodu, pokud jste tedy nebyli upozorněni, že v případě potřeby si máte zazvonit o pomoc.
Ovšem u starších lidí po zákrocích je potřeba někdy asistence u více činností. Mají problém se zvednout, přece jen už mají nějaký věk a zákrok jim také nijak nepřidal. Nechtějí nikoho obtěžovat, ale bez nutné pomoci se občas neobejdou.
Starší příbuzná mé známé (říkejme jí Jana) se podrobila zákroku, kdy měla problémy se střevy. Dlouho si myslela, že situaci zvládne za pomoci léků, než se jí stav zhoršil natolik, že zákrok byl nevyhnutelný. Podstoupila tedy operaci, po které očekávala, že se jí udělá lépe a opět se bude moct věnovat svým oblíbeným činnostem. Což o to, zákrok se podařil, byl bez problémů. Ovšem následná péče už tak skvělá nebyla.
Jako kdybych obtěžovala
Po zákroku Janu bolelo dost břicho, měla křeče. Bolesti po zákroku jsou normální, říkala si. Ovšem v takovém rozsahu, a tak dlouho? To už si začala říkat, že je něco špatně a při návštěvě ošetřující lékařky se jí o bolestech a křečích zmínila. Lékařka tomu ovšem věnovala pouze větu: „To je po zákroku normální, co byste chtěla? Ono to později přestane“. Víc jí nesdělila, neprohlédla ji a jen sdělila, že pokud bude Jana něco potřebovat, má si zazvonit na sestřičku, která přijde.
Jana doufala, že pomoc sestřičky potřebovat nebude, ale přece jen na ni došlo, když si potřebovala dojít na toaletu. Ačkoliv se snažila vstát a dojít si, nešlo to, takže se smutným povzdechem na sestřičku zazvonila. Nejdřív dlouho nic, poté přišla mladá slečna s výrazem, říkajícím „tak snad to nebude na dlouho“. Janě pomohla vstát a dovedla ji k toaletě, ovšem nepřizpůsobila chůzi pacientce, šla moc rychle. Když na to Jana upozornila, že sestřičku nestíhá, sestřička jí odpověděla, že jde „naprosto normálně, nijak nespěchá“.
Když tedy přišly k toaletě, Jana se posadila a sestřička přivřela dveře. Ovšem nastal další nedostatek ve vybavení místnosti – chyběl toaletní papír. Jana o něj tedy požádala sestřičku, sdělila jí, že svůj toaletní papír si donesla v tašce, a řekla, kde přesně ho najde. Sestřička s povzdechem odešla a za delší chvíli se vrátila s toaletním papírem. Podala ho Janě a počkala. Když bylo vše u konce a Jana se chtěla postavit, měla slabé nohy, nešlo to. Požádala tedy o pomoc sestřičku. Ta ji podepřela, ale protože Jana měla prostorově výraznější postavu, nešlo to hned. Jana si vyslechla jízlivé poznámky o lidech s nadváhou, které raději mlčky přešla. Nakonec společně došly k posteli, kde se Jana položila na lehátko a doufala, že už nebude muset cinkat o pomoc, protože ze sestřičky neměla dobrý pocit.
Pacientka
Nejen sestřička, ale i lékařka
Druhý, třetí, a i čtvrtý den bolesti a křeče stále přetrvávaly. Jana na to ošetřující lékařku dokola upozorňovala, ale ta vždy mávla rukou a netrpělivě řekla, že se tělo musí zotavit a nemůže čekat všechno hned.
Cesty na toaletu byly pro Janu dost nepříjemné jak fyzicky, tak psychicky. Měla hrůzu z toho, že zazvoní a přijde ona „milá sestřička“. I když ji chodila navštěvovat rodina a snažili se jí ve všem pomáhat, některé věci mohla dělat, až když odešli. Na sestřičku si nestěžovala, aby se k ní něco nedoneslo a nebyla terčem pomsty. Když se potřebovala umýt, opět přišla její „oblíbenkyně“. Do místností, kam chtěla Jana jít, jí pomohla, ale nikdy se to neobešlo bez komentářů. Sprchu jí pustila, ale při pomoci s hygienou vydávala strohé pokyny a pokud byla Jana pomalá, pokoušela se ji rukama nastavit do správné polohy rychlejším tempem. Že může Janu něco bolet, ji nenapadlo, nebo to spíš neřešila.
Jiný lékař, jiný verdikt
Tato nemocniční „péče“ trvala u Jany asi týden. Následující týden přišel na vizitu s nepříjemnou lékařkou jiný lékař, který se příležitostně šel podívat na pacienty. Když se zeptal Jany, jak se jí daří, zda je vše v pořádku, Jana se nejprve bála ozvat, ale pak sdělila, že má stále bolesti v břiše a křeče, ale že je to asi tedy normální. Ovšem v tu chvíli nastalo překvapení, nebo spíš dlouho očekávaný toužebný okamžik, kterého se Jana dočkala. Lékař totiž sdělil, že to rozhodně normální není a musí se provést kontrolní vyšetření.
Janu odvezla sestřička (úplně jiná) na kontrolní vyšetření, kde se zjistilo, že sice zákrok byl proveden úspěšně, ale nastaly pooperační komplikace, které způsobovaly Janou uvedené problémy. Komplikace, které sice nikdo neočekával, ale zkrátka nastaly. A nechaly se týden u ledu. Janě tedy nezbylo nic jiného, než se podrobit ještě jednomu zákroku, při kterém byly komplikace vyřešeny, ale čekala ji delší rekonvalescence.
Místo jedné operace měla operace dvě, ovšem výsledek pro ni byl daleko lepší. Bolesti byly minimální, ale do dvou dnů postupně ustaly. Navíc po této chybě, kdy se zanedbaly pooperační problémy, měla nového lékaře a k dispozici byly milejší sestřičky, na které se Jana i těšila a nebála se zazvonit, když potřebovala pomoc.
Později po návratu domů Jana napsala do nemocnice děkovný dopis dotyčnému lékaři, ale doufala, že už se na dané oddělení nikdy nepodívá. Časem ještě zaslechla, že s první ošetřující lékařkou nebylo spokojeno mnoho lidí a byly na ni stížnosti, z nemocnice proto odešla. Zdravotní sestřičku přemístili na jiné oddělení.
Anketa
Zdroje:
Příběh známé zveřejněný s jejím souhlasem
