Článek
Příběh Westa Mathewsona se dá shrnout do jedné věty - jihoafrického milovníka přírody zabily lvice, které sám vychoval. Jenže to by bylo příliš jednoduché. Je v ní tragédie, ale chybí jí všechno ostatní. Chybí jí roky soužití, lidská víra, zvyk, rutina, láska ke zvířatům i ten zvláštní druh sebeklamu, který vzniká tehdy, když člověk začne věřit, že mezi ním a divokou šelmou platí jiná pravidla než mezi šelmou a zbytkem světa.
West Mathewson nebyl slavný vědec, který by se objevoval v učebnicích zoologie. Nebyl ani televizní dobrodruh s kamerovým štábem za zády. Byl to muž z jihoafrické provincie Limpopo, majitel rodinného safari ubytování Lion Tree Top Lodge nedaleko Hoedspruitu, člověk, kterému místní říkali „Uncle West“. Žil v krajině, kde příroda pořád ještě připomíná, že člověk v ní není pánem. Právě tam choval dvě bílé lvice, Demi a Tanner, které podle dostupných zpráv zachránil z prostředí spojeného s takzvaným canned huntingem, tedy s chovem lvů určených pro lov v uzavřených areálech.
Na první pohled to mohl být příběh o záchraně. Dvě lvice, které mohly skončit jako trofeje, dostaly bezpečný prostor, péči a člověka, jenž jim věnoval velkou část života. Jenže péče ještě neznamená, že nebezpečí pominulo.
Bílé lvice Demi a Tanner
Bílý lev působí téměř pohádkově. Světlá srst, bledá hříva u samců, zvláštní, skoro neskutečný vzhled. Právě proto lidé bílé lvy obdivují, vyhledávají a často si je spojují s něčím výjimečným. Ve skutečnosti nejde o samostatný druh. Bílí lvi jsou barevnou formou lva, jejichž zbarvení souvisí s genetickou odchylkou, nikoli s albinismem. Zvíře ale není méně lvem jen proto, že vypadá vzácněji nebo jemněji.
Demi a Tanner vyrůstaly v lidské blízkosti. Mathewson je znal od mládí a podle zpráv s nimi pravidelně chodil na procházky. Nebylo to tak, že by se k nim přiblížil jednou za čas, aby si pořídil odvážnou fotografii. Ony byly součástí jeho každodennosti. Znal jejich pohyb, nálady, reakce. Pravděpodobně právě proto jim tolik důvěřoval.
Dlouhodobá zkušenost může člověku dát oprávněnou jistotu, ale také nebezpečnou slepotu. Kdo se šelmou pracuje krátce, bývá opatrný, protože ví, že neví. Kdo s ní žije dlouhé roky, může začít věřit, že už ví všechno. Jenže lev není pes. Není to domácí zvíře, které prošlo tisíci let šlechtění na soužití s člověkem. Lev může člověka znát, může ho tolerovat, může si na něj zvyknout. Ale pořád zůstává velkou kočkovitou šelmou, která reaguje tělem, silou, instinktem a okamžitým impulzem.
A když takový impulz přijde, člověk nemá čas o něm přemýšlet.
Staré varování, které nestačilo
Tragédie z roku 2020 nebyla první vážnou událostí spojenou s těmito lvicemi. V roce 2017 Demi a Tanner unikly z výběhu a podle tehdejších zpráv zabily člověka na sousedním pozemku.
Tahle událost posouvá celý příběh jinam. Nešlo pouze o nečekané selhání dokonale důvěrného vztahu. Už dříve se ukázalo, že lvice dokážou zabít. Určitě ne proto, že by byly „zlé“. To je přívlastek člověka. Zabily, protože byly lvice. Velké, silné, predátorské šelmy.
Mathewson tehdy své lvice hájil. Podle zpráv odmítal představu, že by musely být utraceny, a vysvětloval jejich chování spíše jako nešťastnou situaci než jako důkaz nebezpečné agresivity.
Z lidského hlediska se mu dá rozumět. Kdyby někdo roky pečoval o zvířata, která zachránil, nebylo by snadné přijmout, že právě ona představují smrtelné riziko. Tím spíš, když je denně vídal jinak - klidná, zvyklá na jeho přítomnost, možná hravá, možná něžná ve chvílích, které znal jen on a jeho rodina.
Jenže příroda nefunguje podle lidské citové logiky. To, že šelma jeden den položí hlavu vedle člověka, neznamená, že druhý den nezareaguje útokem. Neznamená to ani, že člověka „zradila“. To je zase jen naše lidské vnímání.
Ranní procházka, která se změnila během několika vteřin
Osudný útok se stal 26. srpna 2020. West Mathewson šel se svými dvěma lvicemi na pravidelnou ranní procházku v areálu Lion Tree Top Lodge. Jeho žena Gill jela podle zpráv za nimi ve vozidle. Pro rodinu to nebyla výjimečná situace. Nebyl to odvážný experiment, nebyl to okamžik, kdy by někdo poprvé překročil bezpečnou hranici. Byla to rutina. Něco, co se opakovalo tak často, až to začalo působit normálně.
Pak jedna z lvic zaútočila.
Některé zprávy uváděly, že k útoku došlo bez varování. Jiné mluvily o možnosti „hrubé hry“, která se vymkla kontrole. Rodina sama připouštěla, že přesný průběh nebyl zcela jasný. Mathewsonova snacha Tehri Fergusson podle citovaných zpráv uvedla, že šlo možná o velmi divokou hru a že West už nebyl tak mladý, jak si možná sám připadal.
Nemusel existovat žádný dramatický začátek. Žádné vrčení, žádné zlověstné obcházení, žádná filmová scéna. U velkých šelem někdy stačí okamžik. Pohyb. Pád. Příliš prudké gesto. Rozjetá hra. Kořistnický reflex. A pak už lidské tělo nemá proti lvímu tělu šanci.
West Mathewson utrpěl těžká zranění a zemřel přímo na místě. Bylo mu necelých 70 let.
Manželka, která se dívala z auta
Jeho žena Gill byla u toho. Podle zdrojů sledovala útok z vozidla a pokusila se zasáhnout, ale proti dospělým lvicím neměla reálnou možnost manžela zachránit.
To je představa, z které člověka opravdu zamrazí. Nejen muž se šelmami, ale žena, která vidí, jak se během několika vteřin rozpadá život, který znala. Všechno, co do té chvíle patřilo k jejich každodennosti, se náhle obrátilo proti nim. Stejné lvice, stejné místo, stejná ranní procházka. Jen výsledek byl tentokrát nevratný.
Bylo by snadné říct, že to neměl dělat. Neměl jim věřit. Neměl chodit mezi lvice. To je všechno pravda. Jenže pro něj to zřejmě nebyla pošetilá atrakce. Byl to způsob života. Dlouhé roky si vytvářel svět, v němž se člověk a lev mohou potkávat blíž, než dovolují běžná pravidla. A protože ten svět dlouho fungoval, mohl působit skutečně. A pak fungovat přestal.
Lvice nebyly utraceny okamžitě
Po útoku byly Demi a Tanner uspány sedativy a převezeny do jiného zařízení, podle zpráv do centra pro ohrožené druhy. Rodina dávala najevo, že si přeje, aby se s nimi zacházelo co nejlépe.
I to vyvolalo reakce. Část lidí se ptala, proč by zvířata, která zabila člověka, měla dál žít. Jiní namítali, že lvice neudělaly nic jiného než to, co odpovídá jejich přirozenosti. Tento spor se objevuje skoro vždy, když velká šelma zabije člověka, zvlášť pokud se tak stane v zajetí nebo v lidské péči.
Ve volné přírodě bychom útok lva vnímali jinak. Tragicky, ale s větším pochopením. V soukromém zařízení se otázka mění. Tam je za riziko vždy odpovědný člověk. Ne lev. Lev nerozhoduje o oplocení, pravidlech, procházkách ani o tom, zda se k němu lidé přiblíží. To všechno rozhoduje člověk.
A pokud člověk nastaví pravidla špatně, zvíře za to nakonec často zaplatí.
Romantika, která se drží lvů jako stín
Lvi mají v lidské představivosti zvláštní místo. Jsou symbolem odvahy, královské moci, divoké krásy. Když se člověk objeví vedle lva a lev ho nezabije, působí to téměř magicky. Vidíme v tom důvěru, výjimečnost, jakési tajné spojenectví s přírodou.
Člověk má sklon promítat do zvířat vlastní city. Když lev odpočívá vedle chovatele, říkáme si, že ho má rád. Když se nechá pohladit, připadá nám ochočený. Když vyrůstá od mláděte s lidmi, máme pocit, že už není úplně divoký.
Ale lev nepotřebuje nenávist, aby člověka zabil.
Nemusí být hladový. Nemusí být „zlý“. Nemusí se rozhodnout, že se pomstí. Může si hrát, může reagovat na pohyb, může se leknout, může projevit dominanci, může udělat něco, co je v jeho světě přirozené, ale v lidském světě smrtelné.
Dospělý lev nebo lvice je zvíře stavěné k tomu, aby srazilo velkou kořist k zemi. Síla, která je u mláděte roztomilá, se u dospělé šelmy stává neovladatelnou. Hravé kousnutí už není hra. Mávnutí packou už není dotek. Pád na zem už není legrace. Člověk je v takové chvíli křehký.
Zachránce, nebo člověk, který podcenil hranici?
West Mathewson bude pro jedny mužem, který dvěma lvicím zachránil život. Pro druhé bude příkladem člověka, který měl dobré úmysly, ale nebezpečně překročil hranici mezi ochranou zvířat a soukromým chovem šelem v příliš těsném kontaktu s člověkem. Možná platí obojí.
Lidské příběhy málokdy bývají jednoznačné. Mathewson zřejmě své lvice skutečně miloval. Nešlo o pózu. Nebyl to vztah založený jen na fotografiích pro turisty. Podle rodinných vyjádření zemřel při tom, co miloval - v přírodě, se zvířaty, která pro něj byla důležitá.
Jeho příběh není historka o hlupákovi, který nerozuměl přírodě. Je to spíš příběh člověka, který jí rozuměl po svém, ale možná si příliš přál, aby mezi ním a jeho lvicemi platila výjimka.
Po Mathewsonově smrti zůstala rodina, vzpomínky místních lidí a také nepříjemná otázka, kterou podobné příběhy vždy znovu otevírají: máme právo chovat velké šelmy tak, aby se staly součástí lidského života?
Nejde jen o Westa Mathewsona. Po světě existují soukromé chovy, záchranná centra, turistické atrakce, kontaktní zoo a zařízení, kde se lidé mohou ke lvům, tygrům nebo jiným šelmám dostat mnohem blíž, než by bylo přirozené. Někde za tím stojí skutečná snaha pomáhat. Jinde hlavně peníze. Často se to navíc míchá dohromady tak, že běžný návštěvník nedokáže poznat, kde končí ochrana a začíná byznys s divokostí.
Lva můžeme obdivovat. Můžeme ho chránit. Můžeme bojovat proti lovu, proti špatným chovům, proti tomu, aby se z divokých zvířat stávaly předměty lidské zábavy. Ale nikdy bychom neměli zapomenout, že úcta k přírodě není totéž co iluze, že ji máme pod kontrolou.
Lev zůstává lvem. I když má jméno. I když vyrostl vedle člověka. I když ho člověk miluje.
Zdroje:
https://www.bbc.com/news/world-africa-53930125
https://www.theguardian.com/environment/2020/aug/28/south-african-conservationist-killed-by-lions-he-reared
https://news.sky.com/story/south-african-conservationist-west-mathewson-killed-by-white-lioness-he-rescued-12058231
https://www.independent.co.uk/news/world/africa/lions-west-mathewson-lion-tree-top-lodge-hoedspruit-south-africa-a9691386.html
timeslive.co.za/news/south-africa/2020-08-28-bottle-fed-or-not-lions-remain-dangerous-warning-after-lodge-owners-death-as-family-mourns/
