Článek
Budeš mít na starost jedenáctileté děti, dohlédni na ně
Na tom se snad nedá nic zkazit, pomyslel si Lukáš, když se hlásil na místo vedoucího na letním táboře. Rád s dětmi pracoval, miloval, když mohl předávat svoje znalosti při různých akcích v lese, nebo když mohl vymýšlet různé soutěže a hry, aby děti zabavil. Sám si vždy vybavil, jak jako malý jezdil na tábory, vymýšlel s kamarády různé „lotroviny“, zažil spoustu zábavy a legrace, občas i nervů, když byla pověstná „stezka odvahy“. Rád se na tábory vracel, když byl malý. Později je vynechával, věnoval se sportu, ale jako dospělý si řekl, že by mohl zavzpomínat, jaké to kdysi bylo a rád by byl v opačné roli. Proto neváhal a na tábor se přihlásil jako zájemce na pozici vedoucího. Bylo mu jedno, jakou dětskou skupinu dostane, každé dítě dokázal něco naučit, musel jen zvolit vhodný přístup.
Hlavnímu vedoucímu se zamlouvalo, že Lukáš měl s tábory alespoň nějakou zkušenost jako malý, že má rád práci s dětmi a je nadšenec do vymýšlení her a soutěží. Přesně to potřeboval – nadšeného, kreativního člověka, který se nebojí výzvy a chce tam být pro děti. Vysvětlil mu, že dostane na starosti oddíl jedenáctiletých dětí, takže možná uslyší nějaké poznámky, ale ještě to nebudou taková ta pubertální odmlouvání, která by slyšel od starších dětí. Lukáš letmo zmínil, co měl přichystané jako soutěže a aktivity, čímž si vedoucího získal – jednalo se o poznávací aktivity, které zahrnovaly i legraci, takže alespoň o zábavu budou mít děti postaráno. Že bude problém v něčem jiném, s tím Lukáš nepočítal.
Aktivity v lese
V den příjezdu na místo konání tábora si Lukáš prohlédl okolí – penzion, kde byli ubytovaní, byl hezky zařízený, u lesa, bylo tu i dětské hřiště a bazén, pro děti příležitost pro vyřádění se na každém rohu. Zavzpomínal, jak on sám se houpal na houpačce, jak s kamarády blbnul ve vodě, jak na sebe cákali. Jak dováděli v lese, občas se někde sedřel, poškrábal, ale měl na co vzpomínat. A s úsměvem na rtech si říkal, jak se dětem určitě bude krásně vzpomínat na jejich letošní tábor.
Na houpačku můžeš jít, ale nesmíš se tak moc houpat
Když se na tábor sjeli všichni vedoucí a se svým nadřízeným vyčkali na příjezd svých svěřenců, Lukáš byl nadšený. Usmíval se na ty překvapené dětské tváře, které po výstupu z auta zvědavě zkoumaly okolí, zatímco jejich rodiče jim vyndávali kufry a batohy z aut a předávali hlavnímu vedoucímu a táborové zdravotnici potřebné informace o lécích, potvrzení o bezinfekčnosti a domlouvali, co vlastně jejich ratolesti smí a ne. Už tohle je taková předzvěst blázince. Lukáš měl to štěstí, že v jeho skupince, kterou měl na starosti, přílišná zdravotní omezení nebyla, jen jedno dítko si mělo brát pravidelně léky, ale jinak nikdo nic neužíval. Takže v této skupince to pro zdravotnici bude jednoduché.
Už první den ale Lukáš pochopil, že bude problém. Když po úvodním večeru vedoucí mluvil k osazenstvu tábora a všechny přivítal s představením programu, myslel si, že to bude fajn týdenní tábor. Ale hned během odpoledne, kdy byl volný program na půl hodiny, aby si děti trochu odpočinuly, nastala malá komplikace, když dováděly na hřišti, Lukáš dohlížel a jeden z chlapců se dožadoval možnosti jít na houpačku. Lukáš neviděl jediný problém v tom, aby tam šel. Zatímco chlapec se houpal a ostatní děti si hrály na hřišti, šel okolo hlavní vedoucí a ten Lukáše taktně upozornil, že takhle to nejde. Lukáš nejprve nechápal. Jedno dítě se houpe, ostatní jsou na hřišti, tak co se děje? Na všechny děti viděl, takže mohl zasáhnout kdykoliv. Vedoucí mu vysvětlil, že se chlapec houpe až příliš vysoko, hrozí riziko pádu. Lukáš si nejprve myslel, že si vedoucí dělá legraci, ale pochopil, že ne. Chlapce tedy z houpačky odvolal a poslal ho za ostatními dětmi. Bylo mu to trapné. On sám se jako malý houpal vysoko a nikdo to neřešil. A teď byl napomenut, že nechává chlapce, aby se houpal trochu výš.
To ovšem nebylo jediné napomenutí. Když si děti v jiný den „vyškemraly“ o pauze možnost hrát na honěnou, Lukáš jim to povolil. Děti se honily, poskakovaly, výskaly. To trvalo ale krátkou dobu, protože je míjela jiná skupinka dětí s vedoucím, který si Lukáš vzal stranou a řekl mu, aby děti napomenul, že se nemají takhle honit. Překvapenému Lukášovi sdělil, že uklouznou, odřou se a bude problém kvůli zranění. Lukáš už začal být podrážděný. Dětem tedy řekl, aby hrály jinou hru a snažil se do ní i zapojit, aby je alespoň trochu rozveselil. Děti zákazy moc nevnímaly, braly to, že prostě tohle dělat nesmí, ovšem Lukášovi se toto zajídalo. On sám si hrál jako malý na všechno možné, honil se s kamarády, schovával se a žádný problém nebyl. Ovšem tady pochopil, alespoň podle slov ostatních vedoucích, že děti nesmí skoro nic – nemůžou se honit, aby neuklouzly a neodřely se, nemůžou se houpat vysoko, aby nespadly a neuhodily se, nemůžou tohle ani tamhleto.
Když si Lukáše později vzal stranou hlavní vedoucí a vysvětloval mu, jak má na děti dohlížet a co vše by neměly dělat, Lukáš to nevydržel. Sdělil, že nechápe, v čem je takový problém, on sám se občas jako malý odřel a vždy to spravila dezinfekce a náplast, ještě se tím doma pyšnil, bral to jako suvenýr z tábora. A teď děti vlastně nesmí nic, aby se předešlo úrazu. Namítl, že pokud se dětem něco stane, jejich rodičům se z celé situace přece on sám zodpoví, vysvětlí okolnosti a nebude žádný problém. Hlavní vedoucí potřásl hlavou a řekl, že doba, kdy se u dětí tolik neprožívaly škrábance a odřeniny je už pryč. Chápe, že dřív byl malér až to, když dítě muselo být odvezeno do nemocnice, nebo zasahovali lékaři, ale dnes bohužel stačí málo, aby se vedení tábora muselo zodpovídat rodičům, kteří i z malého škrábance dokážou udělat pořádné divadlo. Připomněl také Lukášovi, že on sice zodpovídá za skupinku svěřených dětí, ale rodiče si kromě něj půjdou stěžovat také jeho nadřízenému a budou se dožadovat převzetí zodpovědnosti za celou situaci. A tomuhle by se každý vedoucí na táboře rád vyhnul. Lukáš namítl, že tímhle stylem si děti budou pamatovat akorát to, že vlastně nic nesmí, takže nebudou mít ani žádné vzpomínky. Žádné dobrodružné lezení po kamenech, žádné bojovky nebo odřeniny, se kterými by se doma chlubily. Jakmile by se to dozvěděli rodiče, bylo by zle. Pro Lukáše to byla výchova „sněhových vloček“ v přímém přenosu – radši nic nedělat, aby se dětem nic nestalo. A s tím Lukáš nesouhlasil.
V případě zájmu je na Netflixu dostupná série s názvem Snowflakes Mountain. Není ale o dětech, nýbrž mladých dospělých, kteří mají své požadavky na život a jejich rodiče jsou z nich nešťastní, pokusí se proto o změnu svých dospělých dětí prostřednictvím „převýchovného tábora“.
Zdroje:
Převyprávěno od blízké osoby s jejím souhlasem
Netflix: Snowflakes Mountain
