Africký Napoleon Bokassa: zlatý trůn, krvavá vláda a zavraždění školáci. Kanibalismus mu neprokázali

Když se Jean-Bédel Bokassa v prosinci 1977 nechal korunovat císařem, rozhodně nechtěl skromnou africkou slavnost. V Bangui se objevil zlatý trůn ve tvaru orla, kočáry, koně, drahé uniformy a koruna posázená diamanty. Bokassa měl na sobě dlouhý plášť a celý obřad nápadně připomínal Napoleonovu korunovaci. To nebyla náhoda. Napoleon patřil k mužům, které obdivoval, a Bokassa si z jeho korunovace vypůjčil skoro všechno, co se vypůjčit dalo.

Poněkud hůř se kopírovalo Napoleonovo císařství. Bokassova země patřila k nejchudším na světě a stát měl potíže platit vlastní zaměstnance. Ani nový císařský titul na tom nic nezměnil. Středoafrické císařství nakonec vydrželo necelé tři roky.

Za jeho pádem ovšem nebyla jen směšná záliba v přepychu. Za Bokassou stál režim, který své odpůrce zavíral, mučil a zabíjel. A poslední ranou se stala událost, při níž umírali školáci.

Bokassa se narodil roku 1921 v malé vesnici Bobangui v tehdejší francouzské kolonii Ubangi-Šari. Jeho dětství rozhodně nebylo klidné. Otec, místní náčelník Mindogon Mgboundoulou, se dostal do konfliktu s francouzskou koloniální správou a byl zabit. Krátce poté zemřela i Bokassova matka. Chlapce pak vychovávali příbuzní a určitou dobu se počítalo s tím, že by mohl skončit u kněžství. Nakonec si vybral armádu.

S armádou spojil Bokassa skoro celý dospělý život. Francouzskou uniformu oblékl už roku 1939, kdy byla jeho vlast ještě kolonií, a potom v ní strávil více než dvě desetiletí. Za války se přidal ke Svobodným Francouzům a později ho služba zavedla až do Indočíny. Když se nakonec vrátil do nově samostatné Středoafrické republiky, nebyl to žádný vojenský zelenáč. Přicházel jako zkušený voják s francouzskými vyznamenáními a léty služby za sebou.

V Bangui navíc seděl v prezidentském křesle jeho příbuzný David Dacko. Nová republika potřebovala vlastní armádu a Bokassa pro ni byl skoro hotový člověk – stačilo ho převzít z francouzských služeb. Jeho postup pak netrval dlouho. Za několik let se dostal až do čela ozbrojených sil. Pro Dacka se to ukázalo jako dost nešťastná personální volba.

Koncem roku 1965 už mezi oběma muži nebyly vztahy zdaleka tak idylické. Bokassa měl pocit, že ho prezident odstavuje a že by o své postavení mohl přijít. Čekat, jak to dopadne, se mu nechtělo.

Poslední noc roku 1965 proto v Bangui nepatřila jen silvestrovským oslavám. Bokassovi vojáci vyrazili do ulic, obsadili důležitá místa ve městě a zatkli prezidenta. Když se obyvatelé ráno probudili do prvního dne roku 1966, měli už jinou hlavu státu.

V noci z 31. prosince 1965 na 1. ledna 1966 obsadili vojáci strategická místa v Bangui. Dacko byl zatčen a ráno už bylo jasné, kdo z převratu vyšel jako vítěz. Bokassa oznámil převzetí moci, zrušil ústavu a rozpustil parlament. Svému převratu dal název Saint-Sylvestre, tedy svatý Silvestr.

Zpočátku přitom nešlo snadno odhadnout, kam až Bokassa jednou zajde. Sliboval, že dá zemi do pořádku, a některá jeho opatření nebyla sama o sobě nijak výstřední. Snažil se například prosazovat pracovní disciplínu a zemědělství. Jenže zároveň velmi rychle ukázal, že o skutečné politické soupeření nestojí.

Moc se soustřeďovala kolem prezidenta a armády. Bokassa obsazoval ministerské posty, zbavoval se lidí, kterým nedůvěřoval, a na údajné pokusy o převrat reagoval zatýkáním a popravami. Amnesty International už v polovině 70. let upozorňovala na politické vězně a na případy lidí odsouzených k smrti.

Bokassa navíc patřil k vládcům, u kterých se politika postupně stále obtížněji oddělovala od osobních nálad. Dokázal být okouzlující a společenský, vzápětí ale propadal vzteku. Tělesné tresty nebyly v jeho režimu něčím, co by se odehrávalo pouze na příkaz někde hluboko v bezpečnostním aparátu. Existovala svědectví, podle nichž se násilí vůči zadrženým účastnil i on sám. Prezidentský titul mu přesto časem začal být malý.

V roce 1972 se Bokassa nechal prohlásit prezidentem na doživotí. O čtyři roky později šel ještě dál. V prosinci 1976 oznámil, že republika končí a na jejím místě vzniká Středoafrické císařství. Z prezidenta Bokassy se stal Bokassa I., císař Střední Afriky.

Zbývala korunovace. Ta přišla 4. prosince 1977 a právě díky ní Bokassa dodnes působí skoro jako postava z politické satiry. Císař ale bral celý obřad naprosto vážně. Inspiroval se Napoleonem, nechal si vyrobit nákladné korunovační šaty a usedl na obrovský trůn ve tvaru orla. Jeho manželka Catherine se stala císařovnou.

Velká část vybavení dorazila z Francie. Byly objednány kočáry, uniformy, šperky i obrovské množství jídla a pití pro hosty. Do Bangui byli dopraveni také koně, přestože místní klima pro ně nebylo zrovna ideální. Celkové náklady se obvykle odhadují zhruba na 20 milionů dolarů tehdejší doby, což představovalo značnou část ročních příjmů chudého státu.

Bokassa očekával zahraniční státníky, jenže nejvýznamnější pozvaní hosté se příliš nehrnuli. Francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing nepřijel. Nepřijel ani papež Pavel VI., jehož účast si císař velmi přál. Místo mezinárodního potvrzení Bokassovy velikosti tak vzniklo hlavně obrovské divadlo, za které zaplatila země, jež měla mnohem naléhavější problémy. Samotný Bokassa v tom žádný rozpor zřejmě neviděl. Středoafrické císařství mělo podle jeho představ ukázat světu význam země i jejího vládce. Ve skutečnosti začínal být problém zaplatit podstatně obyčejnější věci.

Bokassův vztah k Francii byl zvláštní. Na jedné straně se stylizoval do role afrického panovníka, na druhé zůstával kulturně i osobně silně spojený se zemí, v jejíž armádě strávil velkou část života. Francie zase dlouho považovala jeho režim za přijatelného partnera. Ve Středoafrické republice měla své zájmy a Bokassa byl výrazně protikomunistický.

S francouzským prezidentem Giscardem d'Estaingem se znal osobně. Bokassa mu umožňoval jezdit na lov a oba muži se nějakou dobu prezentovali téměř jako přátelé. Později z toho vznikla aféra, která francouzského prezidenta pořádně potrápila. V roce 1979 francouzský satirický list Le Canard enchaîné zveřejnil tvrzení, že Bokassa věnoval Giscardovi diamanty. Prezident význam darů zlehčoval, aféra se však stala symbolem nepříjemně blízkých vztahů Francie s africkými autoritářskými vládci.

Paříž ostatně Bokassovi pomáhala i jinak. Francouzská podpora byla jedním z důvodů, proč se u moci dokázal držet tak dlouho. Jenže koncem 70. let už se z něj stával spojenec, kterého bylo stále těžší obhajovat. A pak přišel rok 1979.

Na začátku roku vydal císařský režim nařízení, podle něhož měli školáci nosit předepsané uniformy. Pro rodiny, které měly hluboko do kapsy, to nebyla maličkost. Situaci ještě zhoršovalo podezření, že z prodeje uniforem má prospěch Bokassova rodina.

Stát přitom dlužil peníze vlastním zaměstnancům. Amnesty International ve své dobové zprávě uváděla, že někteří státní pracovníci nedostali mzdu celé měsíce. Když tedy studenti a školáci protestovali proti povinným uniformám, velmi rychle se k tomu přidala nespokojenost s hospodářskou situací a způsobem, jakým císař zemi řídil.

První velké nepokoje vypukly v Bangui v lednu. Režim proti demonstrantům tvrdě zasáhl, zatýkalo se a byli i mrtví. Klid však nevydržel. Další protesty přišly v dubnu. Studenti stávkovali, mladí lidé házeli kameny na vládní automobily a jeden z kamenů údajně zasáhl také Bokassův vůz. Císařská garda začala prohledávat domy a zatýkat děti, které podezírala z účasti na nepokojích.

Mnoho z nich skončilo v centrální věznici Ngaragba. To, co se tam odehrálo mezi 18. a 20. dubnem 1979, nakonec Bokassovu pověst v zahraničí zničilo.

Amnesty International začala informace o událostech prověřovat krátce poté. Zjištění byla děsivá. Do věznice bylo odvezeno více než sto dětí a mladistvých. Některým bylo pouhých pět let.

V celách bylo tolik lidí, že část vězněných dětí zemřela udušením. Jiné byly podle svědků bity, pobodány nebo zabity příslušníky císařské gardy. Amnesty International později uváděla, že ve vězení zahynulo přibližně 50 až 100 dětí. Jeden ze svědků napočítal 62 mrtvých těl.

Bokassa nejprve zabíjení popíral. Později připustil smrt některých mladých lidí, ale odmítal verzi, která se šířila světem. Amnesty International přitom získala výpovědi přeživších a další informace, které existenci masakru potvrzovaly. Dokonce i Bokassův velvyslanec ve Francii a Británii Sylvestre Bangui rezignoval a veřejně promluvil o svědectvích týkajících se vražd.

Mnohem obtížnější je odpovědět na otázku, co přesně během zabíjení dělal samotný císař. Dodnes se opakuje tvrzení, že Bokassa přijel do věznice osobně a děti bil, případně se přímo účastnil jejich zabíjení. Objevilo se několik svědectví, která ho s násilím spojovala. Pozdější soud však nedokázal jeho osobní účast na vraždách dětí spolehlivě prokázat.

Politicky už na tom ale příliš nezáleželo. Císařská garda podléhala přímo jemu a děti umíraly ve vězení jeho režimu. Amnesty později shrnula Bokassových čtrnáct let u moci jako období rozsáhlého porušování lidských práv, během něhož stovky lidí zmizely nebo byly zabity ve vězení.

Francie se od svého někdejšího spojence začala odvracet. V září 1979 odjel Bokassa do Libye, kde jednal s Muammarem Kaddáfím. Francouzi využili chvíle, kdy císař nebyl doma a do Bangui poslali vojáky a spolu s nimi i člověka, kterého tam Bokassa asi viděl ze všech nejméně rád – Davida Dacka.

Ti dva se znali až příliš dobře. Dacko byl prvním prezidentem Středoafrické republiky a právě jeho Bokassa na Silvestra roku 1965 nechal zatknout a připravil o moc. Teď se karta obrátila. Dacko se vrátil do prezidentského křesla a z Bokassova císařství nezbylo prakticky nic. Dokonce i země dostala zpátky své staré jméno.

Sesazený císař zatím zůstal v zahraničí. Nějaký čas pobýval v Pobřeží slonoviny, nakonec zakotvil ve Francii a žil na svém zámku nedaleko Paříže. Doma mezitím dostal v nepřítomnosti trest smrti, takže měl docela dobrý důvod zůstat tam, kde byl.

Jenže v říjnu 1986 se objevil na letišti v Bangui. Proč se dobrovolně vrátil do země, kde ho čekalo zatčení, není úplně snadné pochopit. Bokassa patrně věřil, že má doma stále dost příznivců a mohl by ještě nějakým způsobem zasáhnout do politiky. Jestli s tím skutečně počítal, přepočítal se velmi rychle. Sotva přiletěl, skončil ve vazbě.

Tentokrát už ho čekal nový proces. Předchozí rozsudek vynesený bez jeho přítomnosti neplatil a soud se tak mohl podrobně vrátit k tomu, co se za čtrnáct let Bokassovy vlády dělo. Na přetřes přišly vraždy, mučení i peníze, které měly zmizet ze státní pokladny. A samozřejmě se znovu otevřel případ školáků zabitých v roce 1979.

Bokassa se hájil tím, že o řadě zločinů nevěděl nebo za ně odpovídali jeho podřízení. Soud ho nakonec v roce 1987 odsoudil k smrti, ale nikoliv za osobní vraždění školáků, které se nepodařilo dostatečně prokázat. Trest mu byl však později změněn na doživotí a následně ještě zkrácen. V roce 1993 se dostal na svobodu.

Poslední roky života tak někdejší císař strávil opět ve své zemi. Zemřel v Bangui v listopadu 1996 ve věku 75 let.

Jeho příběh měl ale ještě jeden poněkud zvláštní dovětek. V roce 2010, čtrnáct let po jeho smrti, se prezident François Bozizé rozhodl bývalého císaře posmrtně omilostnit a rehabilitovat. Mluvil o něm jako o významném staviteli země a prohlásil, že Bokassovi mají být navrácena jeho práva. Jeho vdova Catherine při stejné příležitosti dostala státní vyznamenání. Rozhodnutí překvapilo i zahraniční pozorovatele, protože šlo o člověka odsouzeného za vraždy, ukrývání mrtvých těl a zpronevěru.

Bokassa se dnes snadno redukuje na několik bizarností. Tlustý císař v napoleonském plášti. Zlatý orel. Diamantová koruna. Africká země přejmenovaná na císařství. K tomu historky o desítkách manželek, dětech a přepychu prezidentského dvora.

Ještě divočejší jsou příběhy o kanibalismu. Bokassa byl opakovaně obviňován, že nechával lidské maso skladovat v mrazácích a dokonce jím hostil návštěvy. Tyto historky se staly součástí jeho pověsti už za jeho života. U soudu však obvinění z kanibalismu neobstálo a spolehlivý důkaz, že Bokassa skutečně jedl lidské maso, chybí.

Realita jeho vlády byla ale dostatečně šílená a brutální, takže k ní není potřeba cokoliv dokreslovat. Jeho režim patřil k jedněm z nejbrutálnějších, ale naštěstí netrval tak dlouho, jako tomu bylo v jiných případech.

Zdroje:

https://www.reflex.cz/clanek/causy/88062/jean-bedel-bokassa-bizarni-diktator-korunovany-cisar-a-chranenec-francouzu-odmital-narceni-z-kanibalismu.html

https://www.britannica.com/biography/Jean-Bedel-Bokassa

https://www.amnesty.org/en/wp-content/uploads/2021/05/POL1000021987ENGLISH.pdf

https://www.amnesty.org/en/wp-content/uploads/2021/05/ACT030041986ENGLISH.pdf

https://www.theguardian.com/world/2010/dec/03/jean-bedel-bokassa-posthumous-pardon