Mengistu H. Mariam: Od pádu císaře k jednomu z nejkrvavějších režimů Afriky, mrtví leželi v ulicích

V únoru 1977 měl Mengistu Haile Mariam za sebou další kolo krvavého boje o moc. Předseda vojenské junty Tafari Benti byl mrtvý, spolu s ním zemřelo několik dalších Mengistuových soupeřů a v čele Etiopie se uvolnilo místo pro muže, který ještě o tři roky dříve patřil k širší skupině důstojníků stojících za svržením císaře. Teď už se o moc příliš dělit nemusel. A velmi brzy ukázal, jak si představuje zacházení s těmi, kteří jeho verzi revoluce odmítali.

K této době patří i jedna z nejslavnějších scén Mengistuovy kariéry. Při veřejném vystoupení v Addis Abebě rozbil před davem nádoby s červenou tekutinou, která představovala krev nepřátel revoluce. Podobná gesta mohou po letech znít jako pouhé diktátorské divadlo. Jenže v Etiopii roku 1977 už nebyla krev pouze rekvizitou. Ve městě mizeli mladí lidé, věznice se plnily a zastřelení odpůrci režimu zůstávali ležet na ulicích.

Když byl Haile Selassie v roce 1974 svržen, zdaleka to neznamenalo, že by Etiopané chtěli staré pořádky zpátky. Důvodů k nespokojenosti měli dost. Země byla velmi chudá, půda byla rozdělená značně nerovnoměrně a začátkem 70. let navíc přišel hladomor, při kterém se naplno ukázalo, že si vláda s podobnou katastrofou příliš poradit neumí. Haile Selassie měl sice ve světě velké jméno, doma už mu ale půda pod nohama rychle mizela. V roce 1974 vyšli do ulic studenti, přidaly se stávky a nakonec se začali bouřit i vojáci. A právě armáda nakonec císařovu dlouhou vládu ukončila.

Důstojníci, kteří se během roku 1974 začali organizovat v radě známé jako Derg, původně netvořili družinu soustředěnou kolem jediného vůdce. Mengistu byl jedním z nich a v prvních měsících nebylo vůbec jasné, že jednou zastíní všechny ostatní. V září vojáci 82letého Haile Selassieho sesadili a odvezli z paláce. Monarchie byla prakticky u konce.

Nový režim měl zpočátku čím oslovit i lidi, kteří s pozdější Mengistuovou diktaturou neměli nic společného. Pozemková reforma byla v Etiopii starým požadavkem a změnu poměrů chtěli studenti, část inteligence i rolníci. Císařský systém měl problémy, které nezmizely jen proto, že jeho poslední panovník měl v zahraničí velké jméno.

Jenže vedle reforem se od samého začátku objevovalo násilí. Už v listopadu 1974 bylo během jediné noci popraveno kolem šedesáti lidí spojených s předchozím režimem. Byli mezi nimi bývalí ministři, úředníci i vysocí důstojníci. Neproběhl běžný soud, při němž by se řešila vina každého zvlášť. Nová vláda tím poměrně brzy ukázala, že revoluční spravedlnost si představuje po svém.

O necelý rok později zemřel i sesazený Haile Selassie. Úřady tvrdily, že za jeho smrtí byly zdravotní problémy, jenže pochybnosti se objevily prakticky okamžitě. Později někteří lidé vypověděli, že císař ve skutečnosti zemřel násilně a že ho v noci uškrtili. Ani potom se s jeho tělem nezacházelo jako s ostatky někdejší hlavy státu. Pohřbu se nedočkal a jeho kosti byly objeveny až po pádu Dergu v areálu paláce, odkud kdysi vládl celé zemi.

Zatímco Haile Selassie mizel ze scény, Mengistu se na ní naopak zabydloval. Ještě před několika lety to byl přitom především voják, který část výcviku absolvoval ve Spojených státech. Později to vzhledem k jeho těsným vztahům se Sovětským svazem působilo skoro absurdně, tehdy ale nešlo o nic neobvyklého. Za císaře měla Etiopie k Američanům blízko. K Moskvě se obrátila až po revoluci.

Ještě po svržení císaře nebylo zdaleka rozhodnuto, že Etiopii nakonec ovládne právě Mengistu. Derg netvořili lidé, kteří by za ním od začátku poslušně stáli. Byla to skupina důstojníků a každý z nich měl vlastní názory i ambice. Mengistu si mezi nimi musel své místo teprve vybojovat. A v prostředí, které po převratu vzniklo, se podobné boje neřešily zrovna v rukavičkách.

V únoru 1977 se vedení Dergu znovu střetlo. Tentokrát už nešlo jen o ostrou výměnu názorů. Předseda Tafari Benti a několik dalších mužů zemřeli. Dodnes není ve všech podrobnostech jasné, co se během onoho zasedání vlastně odehrálo. Mengistu z něj každopádně vyšel živý – a bez několika lidí, kteří mu do té doby konkurovali. Od této chvíle už měl při řízení země mnohem volnější ruce.

Zvláštní na celé situaci bylo, že proti Mengistuovi nestáli jen příznivci starých pořádků. Naopak. Jedním z jeho největších problémů se stali lidé, kteří také chtěli socialistickou revoluci, jen si ji představovali jinak.

Šlo hlavně o Etiopskou lidovou revoluční stranu, zkráceně EPRP. Ta měla hodně příznivců mezi studenty a mladými lidmi ve městech. S Dergem se tedy nehádala o to, jestli se má Etiopie vrátit k císaři. Přela se s ním o něco podstatnějšího - kdo vlastně revoluci ukradl komu a kdo má právo rozhodovat o tom, co přijde po ní.

Šlo vlastně také o spor o revoluci samotnou. EPRP měla podporu zejména mezi studenty a mladými vzdělanými lidmi ve městech a Derg nepovažovala za oprávněného představitele změn, které v zemi probíhaly. Ani ona přitom však nebyla nenásilným hnutím. Její členové se podíleli na atentátech a zabíjení představitelů režimu.

Na druhé straně ovšem stál stát se vším, co k němu patřilo. Mengistu měl armádu, bezpečnostní složky, věznice a stále lépe organizovaný systém místní kontroly. Když režim rozpoutal vlastní kampaň proti „kontrarevoluci“, rozsah obou forem násilí se nedal srovnávat.

Nejhorší období přišlo v letech 1977 a 1978. Zatčení už nehrozilo pouze známým členům opozice. Ve velmi nebezpečné situaci se ocitli studenti a vůbec mladí lidé, u nichž vzniklo podezření, že mají s EPRP něco společného. Někdo skutečně roznášel opoziční materiály, jiný znal člověka, který je roznášel. V prostředí, kde o vině nerozhodoval nezávislý soud, mohl být rozdíl mezi oběma případy překvapivě malý.

Významnou roli při represích získaly místní organizace zvané kebele. Nebyly to pouze pobočky tajné policie. Šlo o správní jednotky městských čtvrtí, které řešily i běžné záležitosti obyvatel. Právě proto ale měly něco, co bylo pro represivní režim mimořádně užitečné – věděly, kdo v dané čtvrti žije.

Kebele mohly vést evidence obyvatel a jejich pravomoci postupně zahrnuly také bezpečnostní úkoly. Člověk tak nemusel mít strach pouze z policisty nebo vojáka. Místní funkcionáři byli mnohem blíž a do problémů se dalo dostat také po udání.

Amnesty International v dobových materiálech popisovala masové zatýkání a na přelomu let 1977 a 1978 odhadovala, že jen v detenčních centrech spojených s kebele může být drženo kolem třiceti tisíc lidí. Výslechy provázelo mučení a část vězňů byla zabita bez soudního řízení.

Těla zastřelených lidí se objevovala na ulicích Addis Abeby. Nebylo nutné vysvětlovat obyvatelům, proč tam zůstávají. Mrtví sloužili jako výstraha.

Pro rodinu tím utrpení nemuselo skončit. Existují svědectví, podle nichž příbuzní museli za vydání těla zaplatit cenu spotřebované kulky. Jindy si tělo vyzvednout nemohli nebo se o to báli pokusit, protože i přílišný zájem o mrtvého mohl přitáhnout pozornost úřadů.

Kolik lidí Rudý teror stál život, nelze přesně říct. Odhady se značně liší a problém vzniká i tím, že se někdy zaměňují oběti čistek z let 1977–1978 s oběťmi celého období vlády Dergu. U samotného Rudého teroru se každopádně jedná o desítky tisíc mrtvých, přičemž některé odhady jsou i vyšší.

Mengistuovi se podařilo městskou opozici do značné míry rozdrtit. Válčení tím ovšem neskončilo. Spíš naopak.

Etiopie už dlouho bojovala s povstalci v Eritreji, kteří usilovali o nezávislost. A právě v době vrcholícího Rudého teroru se přidal další problém. V létě 1977 vtrhla do země somálská armáda.

Somálský prezident Siad Barre si dělal nárok na Ogaden, oblast na východě Etiopie obývanou převážně etnickými Somálci. Jeho vojákům se zpočátku dařilo a obsadili značnou část sporného území. Pro Mengistua to byla velmi nepříjemná chvíle. Režim právě sváděl boj s domácími odpůrci a najednou mu hrozila těžká porážka také v regulérní válce.

Zachránila ho změna postoje Sovětského svazu. Moskva měla předtím úzké vztahy se Somálskem, postupně ale dala přednost Etiopii. Barre se se Sověty rozešel a Mengistu naopak získal spojence, který mu mohl dodat přesně to, co potřeboval.

Do Etiopie proudily zbraně a vojenská technika, přicházeli sovětští poradci a do války se zapojily tisíce kubánských vojáků. Vývoj na frontě se obrátil. Během roku 1978 byla somálská armáda z většiny Ogadenu vytlačena.

Válka s Eritrejci však pokračovala a postupem času sílila další povstalecká hnutí. Mengistu tak vládl zemi, která měla jednu z nejsilnějších armád v subsaharské Africe, a přesto nedokázala získat trvalou kontrolu nad vlastními povstaleckými oblastmi.

Když se o několik let později Etiopie objevila v televizním zpravodajství po celém světě, nebylo to kvůli Rudému teroru. Záběry z poloviny 80. let ukazovaly vyhublé děti, hladovějící rodiny a uprchlické tábory. Katastrofa nakonec vedla i ke vzniku Band Aid a k obřím benefičním koncertům Live Aid v roce 1985.

Sucho a neúroda sehrály při hladomoru zásadní roli. Jenže právě nejpostiženější severní oblasti byly současně místem dlouhotrvajících bojů. Pole se nacházela ve válečné zóně, doprava nefungovala normálně a pohyb lidí i zásob ovlivňovaly vojenské zájmy obou stran. Proto nelze hladomor vysvětlit jen tím, že přestalo pršet.

Mengistuova vláda se v době hladomoru pustila také do stěhování lidí ze severu země. Vysvětlovala to celkem jednoduše - na severu byla půda vyčerpaná a lidí příliš mnoho, zatímco jinde v Etiopii měla být půda úrodnější a podmínky k životu lepší. Jenže mezi tím, co vláda slibovala, a tím, co se skutečně dělo, byl velký rozdíl. Lidé často neodcházeli proto, že by sami chtěli. Rodiny naložili a odvezli stovky kilometrů daleko, někdy prakticky bez možnosti říct ne. Někteří cestu nepřežili a ani po příjezdu nemuselo být vyhráno. Na místě často chybělo to, co bylo potřeba k normálnímu životu a hospodaření.

Pro Mengistuův režim mělo stěhování ještě jednu výhodu, o které se v oficiálních vysvětleních příliš nemluvilo. Ze severu zároveň mizeli lidé žijící v oblastech, kde působili povstalci. A ti byli na místních obyvatelích do značné míry závislí. Potřebovali od nich potraviny, informace a někdy mezi nimi získávali i nové bojovníky. Když vláda obyvatele odvezla jinam, zkomplikovala tím život také povstalcům.

Uprostřed toho všeho se v roce 1984 slavilo deset let od revoluce. Do Addis Abeby přijely zahraniční delegace a režim si dal na oslavách záležet. Jenže právě tehdy už v jiných částech země narůstal hladomor do katastrofálních rozměrů. Kontrast mezi oficiální pompou a tím, co se dělo na severu, se později stal jedním ze symbolů Mengistuovy vlády.

Mengistuův konec se vlastně připravoval dlouho. Roky měl jednu velkou výhodu - mohl proti povstalcům posílat armádu vybavenou sovětskými tanky, letadly a další technikou. Jenže ani s touto pomocí nedokázal války vyhrát. Eritrejští povstalci vydrželi a na severu Etiopie se k nim přidal další protivník, který postupně sílil – Tigrajská lidová osvobozenecká fronta.

Potom začala mizet i výhoda, na kterou byl Mengistu zvyklý. Moskva už na konci 80. let nebyla tou Moskvou, která ho o deset let dříve pomohla zachránit před Somálci. Gorbačovův Sovětský svaz řešil vlastní problémy a další bezedná podpora vzdáleného etiopského spojence přestávala dávat smysl. Pro Addis Abebu to nebyla nějaká abstraktní změna zahraniční politiky. Etiopská armáda potřebovala sovětskou munici, náhradní díly i další materiál a bez nich se bojovalo podstatně hůř.

Na jaře 1991 už se válka blížila k hlavnímu městu. Mengistu nakonec dopadl úplně jinak než řada lidí, které jeho režim posílal do vězení a před popravčí čety - dostal možnost odejít. Dne 21. května odletěl do Zimbabwe. Addis Abeba padla do rukou povstalců o několik dní později.

Tím začala poněkud zvláštní poslední kapitola jeho příběhu. Muž, který vládl Etiopii prostřednictvím režimu známého mimo jiné vězněním a popravami politických odpůrců, už nemusel o vlastní bezpečí bojovat. Robert Mugabe mu v Zimbabwe poskytl útočiště a pozdější etiopské snahy dostat ho zpátky před soud nikam nevedly.

Po pádu Dergu měli vyšetřovatelé k dispozici něco, co u podobných režimů nebývá samozřejmostí. Zůstala po něm rozsáhlá dokumentace. Bezpečnostní aparát zaznamenával zatýkání, výslechy i další kroky proti odpůrcům a část těchto materiálů se později stala důležitou pro soudní procesy.

Mengistu se jich osobně neúčastnil. Etiopský soud ho v roce 2006 v nepřítomnosti uznal vinným z genocidy. Nejprve dostal doživotní trest, po odvolání byl ale rozsudek v roce 2008 změněn na trest smrti. Zimbabwe ho nevydalo, takže z praktického hlediska se pro něj nezměnilo nic.

Za svou hrůzovládu do vězení nikdy nenastoupil. V Zimbabwe žije už od roku 1991 a dnes je mu 89 let. Podle reportáže deníku Le Monde z července 2026 stále pobývá v Harare, kde má k dispozici vilu v zámožné čtvrti Gunhill. Na veřejnosti se prakticky neukazuje a místo, kde žije, je dobře střežené. Za desítky let v exilu poskytl jen minimum rozhovorů a ani reportérovi Le Monde se s ním mluvit nepodařilo. Mengistu žádost o rozhovor odmítl.

Z někdejšího všemocného vládce se tak stal téměř neviditelný obyvatel Harare. Podle lidí, kteří s ním přišli do styku, dál sleduje zprávy z Etiopie a svůj někdejší režim rozhodně nevnímá tak, jak jej hodnotí jeho oběti nebo etiopské soudy. Do vlasti se nevrátil a ani po více než třiceti letech v exilu nebyl vydán. Muž odsouzený v Etiopii k smrti tak ve vysokém věku stále žije tisíce kilometrů od země, které téměř sedmnáct let vládl.

Zdroje:

https://www.hrw.org/news/1999/11/24/ethiopian-dictator-mengistu-haile-mariam

https://www.amnesty.org/en/latest/news/2020/06/oped-ethiopia-must-end-culture-of-impunity-to-heal-from-decades-of-human-rights-violations

https://www.amnesty.org/en/documents/AFR25/005/1991/en

https://www.amnesty.org/en/documents/afr25/006/1995/en/

https://en.wikipedia.org/wiki/Mengistu_Haile_Mariam

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/byvaly-etiopsky-diktator-mengistu-dostal-trest-smrti-153303

https://www.hrw.org/news/1999/11/24/ethiopian-dictator-mengistu-haile-mariam