Diktátor Papa Doc se obklopil zabijáky a nechal kolem sebe růst pověsti o černé magii a voodoo

Se jménem François Duvalier se pojí nejen Haiti, ale i Tonton Macoutes, voodoo a pověst diktátora, který si rád pohrával s představou, že má nadpřirozené schopnosti. Některé příběhy, které se o něm dodnes vyprávějí, znějí skoro neuvěřitelně. Údajně nechával zabíjet černé psy, protože věřil, že se do jednoho z nich proměnil jeho nepřítel. Jindy měl provádět rituály proti americkému prezidentovi Johnu F. Kennedymu. Sám se navíc stylizoval způsobem, který připomínal Barona Samediho, ducha spojovaného se smrtí.

Duvalier ale nepotřeboval kouzla, aby se na Haiti udržel u moci čtrnáct let. Měl ozbrojené stoupence, věznice, síť informátorů a velmi dobrý cit pro to, čeho se lidé bojí. A když zjistil, že mu pověsti o nadpřirozených schopnostech mohou být užitečné, rozhodně neměl důvod je vyvracet.

Přezdívka Papa Doc původně neměla nic společného s diktaturou. Duvalier byl skutečně lékař. Narodil se roku 1907 v Port-au-Prince a po studiích medicíny pracoval mimo jiné na zdravotnických programech na haitském venkově. Ve 40. letech se podílel na boji proti nemocem, které sužovaly především chudé obyvatele země. Mezi pacienty si získal dobrou pověst a právě odtud se vzalo ono důvěrné „Papa Doc“.

Vedle medicíny ho přitahovala také politika a otázka haitské identity. V Haiti byla tehdy stále velmi citelná propast mezi početnou černošskou většinou a menší, ale tradičně vlivnou mulatskou elitou. Duvalier patřil k zastáncům noirismu, který obracel pozornost k africkým kořenům země a stavěl se proti výsadnímu postavení světlejší vrstvy obyvatelstva.

Zajímal se také o kulturu venkovského Haiti a o voodoo. A bylo to právě voodoo, které později získalo v jeho diktatuře zvláštní místo. Nebyla to přitom žádná okrajová záliba několika pověrčivých vesničanů. Na Haiti šlo o živé náboženství, které se utvářelo z afrických tradic a postupně do sebe vstřebalo i řadu prvků katolicismu. Pro mnoho lidí bylo běžnou součástí každodenního života.

Duvalier tedy dobře znal prostředí, ze kterého pocházela velká část jeho budoucích voličů. A když se v roce 1957 ucházel o prezidentský úřad, dokázal toho využít.

Haiti v té době bylo vším, jenom ne klidnou zemí. Prezident Paul Magloire byl předchozího roku donucen odejít a během několika následujících měsíců se u moci vystřídala série prozatímních vlád. V září 1957 se konečně konaly volby. Duvalier v nich porazil svého hlavního soupeře Louise Déjoie a v říjnu se nastěhoval do prezidentského paláce. Kdo čekal, že tam bude sedět jen po dobu svého mandátu, hluboce se mýlil.

Na Haiti nebyl převrat ničím neobvyklým a Duvalier neměl nejmenší chuť skončit stejně jako někteří jeho předchůdci. Proto se poměrně brzy pustil do armády. Důstojníci, u nichž si nebyl jistý loajalitou, přicházeli o místa, někteří byli zatčeni a jiní odcházeli do exilu. Na důležitá místa se naopak dostávali lidé, u kterých měl prezident větší jistotu, že se proti němu neobrátí.

Jenže ani tak nebyla armáda bezpečná. Duvalier potřeboval sílu, která nebude poslouchat generály, ale jeho. Tak se začala formovat milice, později oficiálně nazývaná Volontaires de la Sécurité Nationale. Většina lidí ji ovšem znala pod mnohem zlověstnějším názvem Tonton Macoutes.

To jméno si režim nevymyslel. Tonton Macoute byl strašák z haitského folkloru, kterým dospělí děsili neposlušné děti. Měl je strčit do pytle a odnést pryč. Přezdívka se pro Duvalierovy muže hodila až nepříjemně dobře.

Macoutes nebyli běžní policisté. Nemuseli se příliš zabývat zákony a věrnost dlužili především prezidentovi. Někteří byli na první pohled nápadní tmavými brýlemi, další vypadali jako kdokoli jiný. A to bylo možná ještě horší. Člověk nikdy přesně nevěděl, kdo k nim patří, kdo pro ně donáší a ke komu se dostane neopatrná poznámka pronesená v hospodě nebo na ulici.

Za Duvalierovy vlády se zatýkalo bez soudu, lidé byli mučeni a odpůrci režimu mizeli. Někdo skončil ve vězení, někdo uprchl ze země a o jiném už rodina nikdy neslyšela. Strach se tak nemusel vytvářet složitou propagandou. Stačilo, že lidé věděli, co se už stalo sousedovi, známému nebo příbuznému.

K tomu všemu Duvalier přidal ještě jednu zvláštní ingredienci. Svůj vlastní obraz. Jednou z nejznámějších postav haitského voodoo je Baron Samedi. Patří mezi duchy spojené se smrtí a mrtvými a bývá zobrazován jako muž v černém, často s cylindrem nebo kloboukem a tmavými brýlemi. Má podobu, která připomíná zároveň elegána i člověka připraveného na pohřeb.

Podobnost s pozdějším Duvalierovým vzhledem byla nápadná. Papa Doc nosil tmavé obleky a tmavé brýle, mluvil zvláštním pomalým hlasem a kolem své osoby nechával růst atmosféru tajemna. Nakolik se vědomě snažil Barona Samediho napodobovat v každém jednotlivém detailu, se dnes těžko dokazuje. Jeho spojení s touto postavou se ale stalo součástí pověsti režimu. A Duvalier věděl, že na Haiti nemusí být náboženská autorita bez politického významu.

Někteří hounganové, tedy kněží voodoo, s jeho režimem spolupracovali. Na venkově měli kontakty, znali místní poměry a těšili se autoritě, kterou státní úředník poslaný z Port-au-Prince mít nemusel. Mezi Tonton Macoutes se rovněž objevovali lidé spojení s voodoo.

Tvrdit, že Papa Doc ovládal Haiti prostřednictvím náboženství, není úplně přesné. Když někdo odmítal poslouchat, nepřišla si pro něj nadpřirozená bytost. Přišli ozbrojení muži. Voodoo režimu pomáhalo jinak. Dodávalo Duvalierovi další rozměr. Prezident už nebyl jen člověkem, který může poslat policii. Kolem jeho osoby se začaly nabalovat pověsti, které z něj dělaly někoho mnohem tajemnějšího.

Asi nejslavnější legenda spojená s Duvalierem vede do Spojených států. John F. Kennedy neměl haitského diktátora příliš v lásce. Jeho administrativa se pokoušela na Duvaliera tlačit a část americké pomoci Haiti byla pozastavena. Papa Doc měl podle pozdějších vyprávění reagovat po svém. Údajně prováděl rituály zaměřené proti Kennedymu a pracoval při nich s jeho fotografií. Pak přišel 22. listopad 1963 a Kennedy byl v Dallasu zastřelen.

Duvalier s atentátem samozřejmě neměl nic společného. Pro jeho pověst ale byla Kennedyho smrt jako stvořená. Člověk, který už předtím slyšel o prezidentově spojení s voodoo a věřil, že Papa Doc disponuje zvláštní mocí, dostal další důvod mít se před ním na pozoru.

Dodnes není jednoduché rozlišit, které podrobnosti podobných historek pocházejí přímo z Duvalierovy doby a které byly přidány později. Západní novináři a autoři byli „voodoo diktátorem“ fascinováni a Haiti se v zahraničí často popisovalo velmi exotizujícím způsobem. Papa Doc však proti takové pověsti nijak zvlášť nebojoval. Proč také? Diktátorovi nijak neškodilo, když si část obyvatel myslela, že kromě vojáků a tajné policie má na své straně ještě duchy.

Ještě podivnější příběh se pojí s Clémentem Barbotem, mužem, který býval Duvalierovi velmi blízko. Když prezident v roce 1959 vážně onemocněl, Barbot získal značný vliv. A to se mu později stalo osudným. Duvalier po návratu k běžnému výkonu moci rozhodně nepotřeboval vedle sebe někoho, kdo mezitím příliš zesílil. Barbot byl odstaven a skončil ve vězení.

Po propuštění se z bývalého spolupracovníka stal protivník. Režim po něm začal pátrat a právě z této doby pochází jedna z nejbizarnějších duvalierovských historek. Papa Doc měl uvěřit, že Barbot používá voodoo a dokáže se proměnit v černého psa. Jeho lidé pak údajně dostali pokyn černé psy zabíjet.

Barbot nakonec žádnou nadpřirozenou proměnu nepotřeboval. V červenci 1963 jej Duvalierovi lidé vypátrali a zabili.

Někdy režim naopak žádné tajemno nepotřeboval. Když chtěl ukázat, co čeká jeho nepřátele, udělal to před zraky veřejnosti. V roce 1964 se skupina haitských exulantů pokusila Duvaliera svrhnout. Patřili k ní také Marcel Numa a Louis Drouin. Akce skončila neúspěchem a oba muži padli do rukou režimu. Dne 12. listopadu byli zastřeleni v Port-au-Prince.

Tentokrát nešlo o člověka, který beze stopy zmizel v cele. Poprava byla veřejná a režim chtěl, aby ji lidé viděli. Přivedeni měli být dokonce školáci a záznam se později objevil v televizi. Byla to zpráva určená celé zemi. Podívejte se, co se stane člověku, který proti Papa Docovi sáhne po zbrani.

Numa a Drouin byli jen dva z mnoha. Kolik lidí během čtrnácti let Duvalierovy vlády zahynulo, nelze přesně určit. Odhady se liší a haitský režim samozřejmě nevedl statistiku vlastních politických vražd určenou budoucím historikům. Mluví se však o tisících obětí. Další desetitisíce Haiťanů odešly do exilu.

Obávaným místem se stala také pevnost Fort Dimanche na okraji Port-au-Prince. Za Duvalierů se změnila ve vězení pro politické odpůrce a její jméno se spojilo s mučením, hladem, nemocemi a smrtí vězňů.

Duvalier byl zvolen roku 1957 na omezenou dobu. To ovšem platilo jen do chvíle, než se rozhodl, že se mu z prezidentského paláce nechce. V roce 1961 přišly volby, které by byly absurdní i na poměry mnoha jiných diktatur. Oficiální výsledek přisoudil Duvalierovi prakticky stoprocentní podporu. Režim tvrdil, že získal přes 1,3 milionu hlasů a ani jeden hlas nebyl odevzdán proti němu. Pokud měl někdo ještě pochybnosti, zda Haiti zůstává demokracií, mohl je tím považovat za vyřešené.

O tři roky později šel Papa Doc ještě dál. Nová ústava z roku 1964 jej ustanovila prezidentem na doživotí. Dokument přitom nezůstával u strohého právnického jazyka. Duvaliera oslavoval jako vůdce revoluce, apoštola národní jednoty a dědice zakladatelů haitského státu. Bylo po problému s dalšími prezidentskými volbami.

Duvalier změnil také státní vlajku. Modrou a červenou nahradila černá a červená, čímž odkazoval mimo jiné na období zakladatele nezávislého Haiti Jean-Jacquese Dessalinese. I tady se hodila Duvalierova stará noiristická rétorika. Prezident se stále představoval jako ochránce černošské většiny před tradiční elitou. Pro obyčejné Haiťany ovšem jeho vláda žádný hospodářský zázrak nepřinesla.

Haiti patřilo k nejchudším zemím západní polokoule už před Duvalierem a Papa Doc tento problém rozhodně nevyřešil. Naopak. Ze země odcházeli vzdělaní lidé, ekonomika stagnovala a státní aparát prorůstala korupce.

Pro řadu Duvalierových stoupenců přitom režim nabízel příležitost, jak si polepšit. Kdo byl věrný správným lidem, mohl získat místo, vliv nebo možnost vybírat peníze od těch, kteří si nemohli dovolit odporovat. Zvlášť Tonton Macoutes byli v tomto směru pověstní. Mnozí nedostávali pravidelný státní plat a živili se mimo jiné vydíráním obyvatel. V takovém systému nebylo potřeba, aby prezident osobně kontroloval každou vesnici. Místní člověk s pistolí a podporou režimu si dokázal pořádek zařídit sám.

Papa Doc mezitím přežíval jednu krizi za druhou. Jeho odpůrci se několikrát pokusili dostat do země ze zahraničí, docházelo k pokusům o jeho svržení a vztahy se Spojenými státy bývaly napjaté. Přesto zůstával. Pomáhala mu i studená válka.

Washington o poměrech na Haiti věděl. Americké diplomatické dokumenty popisovaly zatýkání a zastrašování opozice už krátce po Duvalierově nástupu. Později nebylo pochyb ani o tom, k čemu slouží jeho vlastní ozbrojené jednotky. Jenže pak přišla kubánská revoluce.

Fidel Castro převzal moc na Kubě, přiklonil se k Sovětskému svazu a americká vláda začala dění v Karibiku sledovat úplně jinýma očima. Duvalier byl sice brutální diktátor, ale zároveň se hlasitě hlásil k antikomunismu. To se mu hodilo.

Vztahy se Spojenými státy rozhodně nebyly idylické a Washington pomoc Haiti také omezoval. Američané však zároveň nechtěli, aby se další karibský stát propadl do chaosu, z něhož by mohla těžit levice nebo přímo komunisté. Papa Doc uměl podobné obavy využít stejně dobře jako strach vlastních obyvatel.

Na přelomu 60. a 70. let už Duvalier nebyl zdravý muž. Měl za sebou vážné zdravotní potíže a bylo jasné, že ani doživotní prezident nebude žít věčně. Otázku nástupnictví vyřešil způsobem, který asi nikoho nepřekvapil. Rozhodl se předat zemi synovi.

Jean-Claude Duvalier byl na vedení státu absurdně mladý. Proto bylo potřeba upravit pravidla tak, aby věk nepřekážel. V lednu 1971 se konalo referendum, které mělo potvrdit Jean-Clauda jako nástupce. Oficiálně jej schválily více než dva miliony voličů. Hlas proti se podle zveřejněných výsledků opět prakticky nevyskytoval.

François Duvalier už dlouho nežil. Zemřel 21. dubna 1971 ve věku 64 let. Prezidentem Haiti se stal jeho devatenáctiletý syn.

Papa Doc tak opustil scénu způsobem, který se diktátorům rozhodně nepoštěstí vždy. Nebyl svržen, neutekl do exilu ani neskončil před popravčí četou. Zemřel ve své zemi jako doživotní prezident a jeho místo okamžitě obsadil Jean-Claude, kterému se začalo říkat Baby Doc. Duvalierovská vláda tak smrtí Papa Doc neskončila. Pokračovala dalších patnáct let.

Jeho moc nestála na tom, zda skutečně věřil, že dokáže někoho proklít. Stála na lidech, kteří pro něj byli ochotni zabíjet. Tonton Macoutes byli skuteční. Fort Dimanche bylo skutečné. Zmizelí odpůrci byli skuteční. Stejně tak veřejné popravy, vyhnanství a strach z toho, že neopatrné slovo uslyší někdo, kdo ho slyšet nemá.

Pověsti o magii k tomu přidávaly něco navíc. Duvalier pochopil, že když už se ho lidé bojí kvůli tomu, co prokazatelně dělá, není vůbec špatné nechat je přemýšlet také o tom, čeho všeho by ještě mohl být schopen. Nepotřeboval, aby všichni věřili v jeho nadpřirozenou moc. Úplně stačilo, když si nebyli jistí.

Zdroje:

https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1969-76ve10/d380

https://www.devoirdememoire.ht/drouin-numas

https://www.haiti-reference.info/pages/plan/histoire-et-societe/documents-historiques/constitutions/1964-text/

https://zoom.iprima.cz/evoluce-zla/penicilin-vudu-zrodily-jednu-z-nejhorsich-diktatur-ameriky-vladu-duvalieru-na