Článek
Co pro mladé je brnkačka, pro starší může být obtížnější
,,Nefunguje mi telefon, asi je vybitý, mám ho na nabíječce“ vítá mě děda ve dveřích, celý nešťastný, protože telefon ho ,,zlobí“. Občas mu vyváděl psí kusy, takže mě to nijak nepřekvapilo a v duchu jsem prorokovala, že po nabití bude zase plně funkční. Nebyl to nějaký technický zázrak, klasický tlačítkový telefon, aby s tím člověk mohl volat a psát zprávy. Občas jsem dědovi pomáhala, když si nebyl jistý, co s ním je. Hlásila se mu tam třeba neznámá čísla, nemohl se zbavit ikonky obálky na displeji a celý šťastný sepjal ruce, když jsem mu v těch chvílích po minutě zkoumání telefonu sdělila, že mu volal někdo z cizího čísla, nebo že má nepřečtené zprávy (většinou reklamy).
Vždy, když jsem mu vysvětlila, proč tam ta čísla má, nebo kdo mu psal, požádal mě o jejich vymazání a více to neřešil, telefon měl spíš na volání, on sám nikomu nepsal a nečekal, že by někdo psal jemu, vždy vše řešil přímým telefonickým kontaktem. Oba s babičkou byli vždy jak u vytržení, když jsem před nimi vytáhla svůj telefon, prostřednictvím kterého jsem jim pomohla třeba zaplatit fakturu, se kterou by museli jinak na poštu, nebo jsem jim dohledávala informace na internetu. Internet v mobilu by nevyužili, ale vždy byli nadšení, když viděli, co vše dokáže, nebo kolik fotek se do něj vejde. Větší displej, více viděli detaily, bylo to pro ně zpestření. Ovšem sami by chytrý telefon nechtěli, na volání jim postačil jednoduchý telefon a babička poznamenala, že by s ním měla jen samé problémy. Při představě, že by se omylem něčeho dotkla a hned by se něco spustilo, se děsila.
Děda si svůj telefon přinesl a rozhodl se ukázat mi, že ,,blbne“ a neposlouchá ho. Když ho zapnul, zjistila jsem, že po něm chce kód. Děda jej sebevědomě zadal, ale telefon kód nepřijal. Zadal ho několikrát po sobě, ale nereagoval. Co ale bylo divné, že na displeji stále svítil stejný počet pokusů. Podívala jsem se tedy pořádně a zjistila jsem, že děda zadává do telefonu PIN kód, ale telefon vyžadoval PUK kód, což bylo něco jiného. A problém byl na světě, protože děda tento kód nikdy nezadával, nevěděl, že telefon po něm může něco takového chtít. Ptala jsem se tedy, zda má dokumentaci nebo krabičku od telefonu, z toho by se dal kód zjistit. Děda nejprve zatvrzele odmítal něco hledat, byl skálopevně přesvědčený, že ten kód zadává správně. Zkusila jsem mu vysvětlit rozdíl mezi oběma kódy, ale nechápal to. Což se mu nedivím, na PUK kód nejsou všichni zvyklí, takže přijmout fakt, že by se po nich chtělo ještě něco jiného než PIN, je pro ně nepřijatelné. Hned na to přišel s nápadem, abych mu zavolala. Mou námitku, že se mu nedovolám, protože ačkoliv mu svítí displej, tak mobil má stále vypnutý, nepřijal. Přestala jsem protestovat a vytočila nahlas jeho číslo. Bylo mi líto, když jsem viděla jeho zklamaný výraz po zaznění operátorovy věty, že ,,volaný je mimo mobilní síť, nebo má vypnutý telefon“. Nechtěl chápat, že s PIN si nepomůže.
Odevzdaně šel hledat dokumentaci a krabičku, babička mu pomáhala prohledat šuplíky, ale nenašli ji. Ovšem do pěti minut opět přišel s tím, abych mu zavolala, že třeba se telefon vzpamatuje. Chuť mu říct, že jsme to zkoušeli před chvilkou, jsem spolkla a znovu vytočila jeho číslo, aby pochopil, že tudy cesta nevede. Když slyšel onu větu operátora, rozhodl se problém vyřešit jinak a z mobilu sejmul zadní kryt s tím, že profoukne baterku a SIM, aby to vyčistil a mobil rozběhl. Moje vysvětlení, že si tím nepomůže, protože stále bude muset zadávat onen kód, který nezná, smetl ze stolu, že ví, že to fungovat bude. Samozřejmě to nefungovalo. Děda frustrovaný začal mačkat znovu klávesnici a rozčiloval se. Po chvíli sdělil, že určitě zabere, když mu zavolám. ,,To se mobil určitě vzpamatuje, já to vím.“ Když jsem se mu snažila vysvětlit, že to na situaci nic nezmění, otráveně mávl rukou, že tomu nerozumím. Seděla jsem před ním a dost jsem ho litovala. Věřila jsem, že druhý kód, který mu nic neříkal, do telefonu nejspíš nikdy nezadával a nechce chápat, že ho nyní potřebuje. Bylo mi líto toho, jak je frustrovaný, skálopevně přesvědčený o své pravdě a nikdo ho nepřesvědčí o opaku.
Situace byla nakonec vyřešena tak, že mu byl zakoupen nový telefon, opětovně tlačítkový se základními funkcemi. Na jednu stranu jsem byla ráda, že děda má opět z čeho volat, ale když jsem si vybavila naše výměny názorů, mrzelo mě to. Jak se asi musel cítit, když mu jeho ,,mobilovou jistotu“ narušuje číslo, o kterém nikdy neslyšel? Jak mu asi je, když se mu snaží někdo jiný vysvětlit, že jediný kód, který stále zadává, mu nepomůže? Že se během 10 minut pětkrát zeptá na tu samou věc? Někdy se mu to stávalo i během obyčejné konverzace, občas se i sám opravil, že už to vlastně říkal. Jindy mu je potřeba připomenout, že se opakuje. Pro nás mladší možná únavné, pro starší deprimující fakt, kor když si ho sami uvědomují.
I když procvičují, tak zapomenou a mají svou pravdu
Oba občas připomenou, jak moc je frustruje, že zapomínají a opakují se. Že řeknou v několika málo minutách jednu věc 10× a někdy si to ani neuvědomují. Nebo si nevzpomenou na názvy některých věcí, spletou si místa a čas. I když jsou oba věkově kolem 90 let a jindy jim paměť slouží, v některých oblastech vynechává a je vidět, jak je ta ,,paměťová bezbrannost“ štve. Babička se snaží udržovat si paměť křížovkami, některé věci neví, ale stále víc jak 80% křížovek vyluští. Já bych prosím pěkně nezvládla ani 10%. V tomhle babičku hodně obdivuji. A když hrajeme vědomostní hry (např. Česko - otázky a odpovědi), jen zírám, kolik si toho babička pamatuje. Ať už jde o známé osobnosti, kulturu nebo sport, babička s dědou mě vždycky porazí. Vtipné je, když mají otázku z geografie např. na název nějakého památného místa v daném městě. Babička vám odříká, kudy přesně se tam dostanete, jak vypadá ta ulice, detaily daného domu, ale paradoxně název si ne a ne vybavit.
Člověk občas ztrácí trpělivost, když se snaží jim něco vysvětlit nebo pomoct a nesetká se s pozitivní odezvou, protože podle jejich názoru nemá pravdu a nerozumí tomu. Vždycky si ale pak uvědomím, že oni to nedělají schválně, mají svůj věk, jsou zvyklí na určité podmínky a nějaké větší technické novinky nebo změny postupu jsou narušením jejich pevně nastavených hranic, které považují za automaticky funkční za všech podmínek.
A kdo ví, jaká budu v 90 letech já, když budu mít to štěstí se toho dožít. I když, jak tak poslouchám svoje okolí, málokdo se chce dožít takového věku.
Jakou zkušenost máte s domluvou u starších blízkých příbuzných?
