Kočka pouštní přežije bez vody celé týdny a dokáže lovit i jedovaté hady. Na lov vyráží v noci

V noci vypadá Sahara úplně jinak než na většině fotografií. Horko rychle mizí, krajina se ponoří do tmy a to, co přes den působilo mrtvě, začíná ožívat. Právě tehdy vyráží na lov kočka pouštní (Felis margarita). Je menší než řada domácích koček, má krátké nohy, širokou hlavu a nápadně velké uši. Když ji člověk vidí na fotce, snadno získá dojem, že jde o roztomilou kočičku. Ve skutečnosti je to jedna z největších pouštních specialistek mezi kočkovitými šelmami.

Žije tam, kde mohou být vzdálenosti mezi zdroji vody obrovské, vegetace se místy omezuje na několik řídkých keříků a kořist tráví velkou část dne schovaná pod zemí. Přes den se musí vypořádat s úmorným vedrem, během zimních nocí naopak i s teplotami pod bodem mrazu. Přesto nepotřebuje pravidelně chodit k vodě, dokáže najít hlodavce, kterého vůbec nevidí, a během jediné noci může urazit překvapivě velkou vzdálenost.

Kočku pouštní popsal v roce 1858 Victor Loche, francouzský voják a přírodovědec, který se účastnil výpravy do severní Sahary. Zvíře získané během expedice pojmenoval Felis margarita podle důstojníka Jeana Auguste Margueritta. Už tehdy bylo zřejmé, že tahle malá kočka patří ke skutečným obyvatelům pouště. Loche ji spojoval s velmi suchou krajinou, kde bylo kolem hlavně moře písku a jen tu a tam několik trsů rostlin. Nebyl to tedy nález z nějakého zelenějšího okraje Sahary, ale z místa, které by většina lidí považovala za téměř prázdné.

Později se ukázalo, že podobná místa obývá na mnohem větším území. Její výskyt sahá od severní Afriky přes Arabský poloostrov až do pouští střední Asie. Známe ji z Maroka, Alžírska a Nigeru, ale také ze Saúdské Arábie, Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu nebo z částí Afghánistánu a Pákistánu. Nejde ovšem o souvislý areál, ve kterém by na kočku bylo možné narazit kdekoliv. Naopak. V některých oblastech se objevuje, jinde může na desítkách či stovkách kilometrů úplně chybět.

Dost také záleží i na tom, jak poušť vypadá. Kočce pouštní sedí hlavně otevřené písečné a štěrkovité pláně, kde je půda dost měkká na hrabání. Právě taková místa potvrdil i výzkum (zde) v západní Sahaře. Ve sledovaných lokalitách se kočky objevovaly na rovných písčitých a štěrkovitých plochách, zatímco ve skalnatém terénu je vědci nezaznamenali.

Když se přes den povrch rozpálí, zaleze do nory a ven se vrací až ve chvíli, kdy teplota klesne. Půda pod jejími tlapkami proto není jen místo, kde hledá kořist. Je to zároveň úkryt, bez kterého by pro ni život v tak rozpálené krajině byl mnohem složitější.

Poušť je prostředí extrémů. Jak už bylo řečeno, na slunci se její povrch může rozpálit na více než padesát stupňů Celsia, zatímco během chladných nocí může teplota spadnout pod nulu. Kočka o hmotnosti několika kilogramů by v největším vedru ztrácela příliš mnoho vody a riskovala přehřátí. Nesnaží se proto horko přemoci. Jednoduše se mu vyhne.

Přes den obvykle zůstává v noře. Některé úkryty si vyhrabe sama, jindy využije noru jiného pouštního živočicha a upraví si ji podle potřeby. Pod povrchem se teplota mění mnohem pomaleji než venku, takže několik desítek centimetrů zeminy vytváří účinnou izolaci před žárem i nočním chladem. Ve chvíli, kdy venku pálí slunce a krajina působí zcela opuštěně, může pod nohama člověka spát kočka, aniž by o ní vůbec věděl.

Teprve večer vystrčí hlavu ven. Chvíli pozoruje okolí, poslouchá a pokud nezaznamená nebezpečí, vydá se na cestu. Aktivní je především v noci, což potvrzují i moderní fotopasti ze Sahary. Noční způsob života samozřejmě neznamená, že se nikdy neobjeví za světla, ale většinou se vyhýbá právě hodinám, kdy je pouštní povrch nejteplejší.

Její tělo je tomuto způsobu života přizpůsobeno do nejmenších detailů. Dospělá kočka měří bez ocasu zhruba 45 až 57 centimetrů a obvykle váží přibližně 1 až 3,5 kilogramu. Má krátké končetiny, pískově zbarvenou srst a ocas s tmavými pruhy a černou špičkou. V pouštní krajině není její zbarvení nijak výrazné – a právě proto funguje tak dobře. Ve světle písku a suché země se díky tomu dokáže snadno ztratit.

Ještě zajímavější jsou tlapky. Chodidla má hustě porostlá dlouhou srstí, která částečně zakrývá polštářky. Chlupy fungují jako izolace proti rozpálenému i studenému podkladu a zároveň pomáhají při pohybu po sypkém písku. Pro zoology má tahle výbava ale nepříjemný vedlejší účinek - stopy mohou být nezřetelné a vítr je často během krátké doby úplně zahladí. Výzkumníci v západní Sahaře dokonce zjistili, že klasické hledání stop a trusu je při průzkumu populace mnohem méně spolehlivé než fotopasti. Během rozsáhlého pátrání nenašli prakticky žádný použitelný trus a v jedné z lokalit jim noční vítr vymazal i všechny stopy.

Nejnápadnějším znakem kočky pouštní jsou její uši. Jsou velké, široké a posazené níže po stranách hlavy než u většiny domácích koček. Díky nim zvíře působí trochu jako věčně překvapené kotě. Pro kočku jsou však důležitým loveckým nástrojem.

Pouštní kořist se totiž často snaží přežít stejným způsobem jako její lovec. Přes den se ukrývá pod zemí a ani po setmění nemusí pobíhat po otevřeném povrchu. Různí pískomilové, tarbíci a další drobní hlodavci využívají systém nor a chodeb, ve kterých jsou před vedrem i predátory alespoň částečně v bezpečí.

Kočka se proto nespoléhá jen na oči. Zastaví se a naslouchá. Její sluch je mimořádně citlivý a dokáže zachytit i pohyb hlodavce pod povrchem. Když správně určí místo, začne prudce hrabat předními tlapkami a snaží se dostat ke kořisti dřív, než jí uteče některou z dalších chodeb. Písek, který komplikoval život zoologům hledajícím její stopy, se v tu chvíli stává její výhodou – během několika okamžiků dokáže odhrabat překvapivé množství zeminy.

Jídelníček se mění podle oblasti a podle toho, co je právě dostupné. Hlodavci mají zpravidla hlavní místo, ale kočka loví také ještěrky, drobné ptáky, hmyz, pavoukovce a další malé živočichy. Zaznamenán byl i lov hadů včetně jedovatých druhů. Není vůči jejich jedu nějak zázračně odolná, ale její výhodou jsou rychlé reakce, tlapky, kterými může hada zaměstnat či udeřit, a snaha dostat se k jeho hlavě. I pro ni však může podobný lov skončit špatně.

Ještě důležitější než schopnost najít kořist je schopnost neztrácet vodu. Kočka pouštní je v tomto ohledu mimořádně dobře vybavená. Pokud na vodu narazí, normálně se napije, ale není odkázána na pravidelnou návštěvu napajedla. Většinu tekutin může získat přímo z ulovených zvířat.

Tvrdit, že kočka pouštní „nikdy nepije“, je tedy přehnané, i když se to v některých článcích píše. Přesnější je říci, že bez pití může vydržet velmi dlouho. Smithsonian uvádí, že pouštní kočky dokážou přežívat celé týdny a za určitých podmínek dokonce i měsíce pouze s vodou obsaženou v potravě.

Kdyby byla kočka odkázána na několik málo pouštních pramenů a studní, musela by se k nim pravidelně vracet. Tím by se její životní prostor výrazně zmenšil a zároveň by se na stejných místech potkávala s dalšími zvířaty i s člověkem. Schopnost obejít se bez stálého zdroje vody jí dovoluje žít mnohem svobodněji.

O tom, jak velké území kočka pouštní během života skutečně využívá, se ještě donedávna vědělo jen velmi málo. Není divu. Přes den se schovává, v noci vyráží do krajiny, kde může být široko daleko jediným větším živočichem, a její stopy často rychle smaže vítr. Výrazně víc napověděl až několikaletý výzkum v jižním Maroku.

Mezi lety 2015 a 2019 tam vědci sledovali kočky v oblasti mezi Dakhlou a Aousserdem. Za tu dobu rozeznali 47 různých jedinců, 41 z nich odchytili a 22 vybavili rádiovým obojkem. U deseti dospělých koček pak získali dostatek údajů na to, aby mohli jejich pohyb porovnat v delším období. A ukázalo se, že tyhle malé šelmy se dokážou pohybovat po mnohem větším území, než se dříve předpokládalo. Jeden ze samců, kterého vědci sledovali déle než rok, se objevoval na místech rozesetých po ploše větší než 230 kilometrů čtverečních. To už není okolí jedné nory ani několik oblíbených lovišť, ale pořádný kus pouště.

U tak malého savce je to úctyhodné číslo. Neznamená samozřejmě, že by zvíře každý večer obcházelo hranici nějakého svého dvousetkilometrového „panství“. Spíše ukazuje, jak rozsáhlou část pouště může během měsíců využívat a jak daleko se dokáže vydávat. V některých případech vědci zaznamenali také dlouhé průzkumné přesuny mimo běžně navštěvovaná místa.

Výzkum navíc naznačil, že kočky nejsou tak přísně teritoriální, jak bychom možná čekali. Oblasti využívané různými jedinci se mohou výrazně překrývat. V krajině, kde jsou zdroje potravy rozptýlené a jejich množství se může měnit s dešti, by příliš pevně vymezené teritorium ani nemuselo být výhodné.

Tím se vysvětluje další zvláštnost. Kočka pouštní může v určité oblasti žít a člověk ji přesto celé roky nevidí. Nejenže se ukrývá přes den a má nenápadnou barvu, ale jednotlivých koček může být na obrovském prostoru velmi málo.

Výzkum pomocí fotopastí v části západní Sahary například odhadl hustotu pouze asi na 1,1 kočky na sto kilometrů čtverečních. To je území přibližně deset krát deset kilometrů – a statisticky na něj připadá jediný jedinec. Takové číslo samozřejmě nelze jednoduše vztáhnout na celý areál druhu, dobře ale ukazuje, proč je setkání s pouštní kočkou tak vzácné.

Terénní výzkumníci proto využívají metody, které jsou jako hledání jehly v kupce sena. Při nočních průzkumech pomalu projíždějí krajinou a světlomety prohledávají okolí. Zvíře někdy nejprve prozradí jen dvojice očí odrážejících světlo. Ani potom ještě není vyhráno. V poušti žijí lišky, zajíci, další kočkovité šelmy a množství menších savců, jejichž oči mohou na dálku vypadat podobně.

Fotopasti práci výrazně usnadnily. U kočky pouštní lze navíc někdy jednotlivá zvířata rozlišit podle kresby tmavých pruhů. Právě fotografie tak poskytují informace nejen o tom, zda kočka někde žije, ale také kolik různých jedinců kameru navštívilo a v jakou denní dobu se pohybují.

Jenže ani technika nedokáže odstranit všechny potíže. Pouštní vítr zanáší objektivy pískem, prudké pohyby vegetace spouštějí tisíce prázdných snímků a kamery mohou zmizet i kvůli nenechavým rukám některých lidí. V jedné saharské studii patřily krádeže techniky mezi reálné problémy výzkumu. Představa přírodovědce, který jednoduše rozmístí kamery a o několik měsíců později si z nich stáhne perfektní záběry, má k terénní realitě hodně daleko.

Kočky pouštní žijí většinu roku samotářsky. V období rozmnožování se ale musejí samci se samicemi nějak najít, což při jejich nízké hustotě nemusí být jednoduché. Pomáhá jim hlas. Kočka dokáže vydávat hlasité volání připomínající krátké štěkání, které se otevřenou krajinou nese na značnou vzdálenost.

Období páření není ve všech částech areálu stejné. V Sahaře bývá uváděno především od zimy do začátku jara, zatímco ve středoasijských populacích může nastávat později. Dává to smysl - mláďata se potřebují narodit v období, kdy mají alespoň trochu příznivější podmínky a jejich matka dokáže sehnat dost potravy.

Březost trvá přibližně dva měsíce. Ve vrhu bývají nejčastěji dvě až čtyři koťata, i když byly zaznamenány vrhy menší i výrazně početnější. Mláďata se rodí slepá a bezmocná v bezpečí nory, jejich vývoj je ale rychlý. Během několika měsíců se musí naučit lovit a pohybovat v krajině, která chyby příliš neodpouští. Přibližně během prvního roku života už mladé kočky opouštějí matku a začínají se pohybovat samostatně.

Není přitom známo, jakého věku se běžně dožívají v přírodě. V lidské péči mohou žít přes deset let, život volně žijícího zvířete je však úplně jiný. Na kočku pouštní mohou útočit větší šelmy, šakali a vlci, velcí draví ptáci či sovy. K tomu přibyli i psi doprovázející pastevce a také člověk.

Kočka pouštní je dnes podle IUCN hodnocena jako málo dotčený druh. Na první pohled to může být uklidňující, na druhou stranu ale její skutečnou početnost neznáme příliš dobře. Její areál je obrovský, populace jsou rozptýlené a samotné zvíře patří k nejobtížněji zjistitelným malým kočkovitým šelmám.

Hrozby se navíc liší oblast od oblasti. Někde je problémem úbytek kořisti, jinde přeměna krajiny, rozvoj silnic nebo stále intenzivnější pastva. Zvlášť nepříjemní mohou být pastevečtí a toulaví psi. V saharském výzkumu vědci pozorovali zajímavou souvislost - v deštivých letech přicházely do některých částí pouště velké počty ovcí a koz a s nimi desítky psů. Během sucha pastevci naopak mizeli, takže kočky sice čelily horším přírodním podmínkám, ale menšímu tlaku ze strany psů. Život v poušti zkrátka není jednoduchým soubojem se suchem. Člověk do něj dokáže zasáhnout i tam, kde na mapě zdánlivě není vůbec nic.

Zdroje:

https://animaldiversity.org/accounts/Felis_margarita/

https://bigcatrescue.org/conservation-news/sand-cat-facts

https://www.catsg.org/living-species-sandcat

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC7149465/

https://www.jw.org/cs/knihovna/casopisy/g201307/nepolapitelna-kocka-poustni/